Až dosud jsem se pouštěl do komentování Otázek Vymývače mozků (pardon, Otázek Václava Moravce), protože mě dílem pobuřoval nepoměr mezi sebevědomím moderátora, přecházejícím místy až do nadutosti, a jeho povrchní, neúplnou znalostí probírané problematiky, dílem proto, že pořad ve výsledku podával veřejnosti účelově zkreslený obraz skutečnosti.

K části vydání pořadu z 5. ledna 2014, bezprostředně se týkající zájmové sféry spolku Šalamoun, tedy k rozhovoru s předsedou Soudcovské unie Tomášem Lichovníkem a předsedkyní Unie státních zástupců Lenkou Bradáčovou, mám tentokrát jen malou výhradu k obecné koncepci, za kterou možná ani není Václav Moravec odpovědný. Příznivý stav patrně nastal proto, že proti moderátorovi seděli vysoce kvalifikovaní lidé, kteří nad ním měli tak zjevnou vědomostní převahu a nezaostávali za ním ani ve vyjadřovacích schopnostech, že na ně prostě neměl a tentokrát se překvapivě podrobil danému stavu sil.

Zejména výkon Lenky Bradáčové byl přímo oslňující. Uplatnila nejen dokonalou věcnou a právní znalost, ale i důvodné kritické výhrady k současné podobě trestněprávních předpisů. Na mém hodnocení vystoupení předsedkyně Unie státních zástupců nemění nic ani skutečnost, že ji mnou velmi vážený komentátor Eric Best lehce znectil na facebooku kvůli příliš nápadnému nalíčení: svědčí to spíš proti němu než proti ní, protože v postavení, které zmíněná dáma zastává, zevnějšek není tak důležitý jako obsah hlavy. Jen na okraj dodávám, že jeho nelibost nesdílím. Rozdílnost našich názorů může mít povahu generační: až Eric Best dospěje do mého věku, možná si také přestane všímat takových podružností, jakou je nalíčení ženy.

Pokud mám výhradu k pořadu, pak se týká toho, že zapadá do linie lehkomyslného přístupu veřejnoprávní televize k šíření manipulativních projevů obžalovaného Davida Ratha a jeho obhájců. Bývalý poslanec je vynikající řečník a demagog, který cíleně využívá prostoru poskytovaného Českou televizí k zpochybňování činnosti orgánů činných v trestním řízení obecně a v jeho kauze zvlášť. Protože žalobce nemůže jeho pábení čelit ve stejném rozsahu, může to vyvolat takový posun veřejného mínění ve prospěch pana obžalovaného, že do května, kdy snad má dojít k vynesení rozsudku, veřejnost bude vidět na jeho hlavě trnovou korunu mučedníka. Tím nechci říci, že by bylo správné úplně jej umlčet, ale velikost poskytovaného mediálního prostoru by měla být přiměřená omezením daným informační kázní žaloby: i zde by měla platit rovnost zbraní.

Z obsahového hlediska je ale informační nevázanost Davida Ratha na jedné straně užitečná, protože díky ní se do povědomí veřejnosti dostanou záporné poznatky, na které upozorňuje spolek Šalamoun i jiná občanská sdružení již dlouhé roky, ale sdělovací prostředky je od nich nepřijímají a nezveřejňují a oficiální místa je zhusta popírají. Česká televize by měla vysvětlit, proč projevuje takovou přízeň právě Davidu Rathovi, když stejným stížnostem jiného původu nevěnuje pozornost.

Na druhé straně má vstřícnost České televize stinnou stránku: David Rath totiž se stejnou samozřejmostí uvádí pravdivé informace jako nesmysly. Veřejnost nemá možnost prověřit, jak to s věrohodností jeho sdělení vypadá. Díky jeho sebejistému podání pak bere vše bez rozdílu jako zjevenou pravdu.

Nyní se díky jeho mediálnímu působení upevnilo v povědomí veřejnosti přesvědčení, že nadužívání vazby je jedním z hlavních prohřešků justice. Zcela se zapomíná na to, že v jiných případech se veřejnost bouřila, když soud nevyhověl návrhu na uvalení vazby podezřelého ze spáchání násilného trestného činu, kterého media předem odsoudila.

Dále David Rath mluví o stále častějším nadužívání vazby, ale to zřejmě neodpovídá skutečnosti. Na internetu jsou dostupné podrobné statistiky Vězeňské služby ČR, které dokazují, že počet vazebně stíhaných osob se každoročně snižuje. Např. v r. 2002 bylo k 31.prosinci ve vazbě 3 384 osob, kdežto v r. 2012 ke stejnému datu jen 2.183. Netoliko Ústavní soud v případě Davida Ratha, ale i vyšší stupně obecných soudů celkem pravidelně napravují nesprávná rozhodnutí nižších stupňů o prodloužení vazby. Výjimkou není ani pražský Vrchní soud, jehož rozhodnutí v neprospěch pana obžalovaného Ústavní soud dvanáctkrát schválil a teprve v třináctém a čtrnáctém případě zrušil. Např. ve známém případě obžalovaného Rostislava Roztočila Vrchní soud v Praze rozhodl o propuštění z vazby okamžitě, když zjistil, že rozhodnutí soudkyně Oldřišky Rysové o prodloužení vazby bylo z formálního hlediska nezákonné. V kauze tří mladých mužů, nepravomocně odsouzených za loupež se zbraní v ruce k devítiletým trestům, ukončil v lednu r.2013 Vrchní soud v Praze jejich vazbu po devatenácti měsících, když zjistil, že v řízení dochází k nepřiměřeným průtahům ze strany předsedkyně senátu Mileny Němcové (opakovaně kárně trestané za průtahy, která přesto stále soudí).

Dovoluji si tvrdit, že výše zmíněné zlepšení situace není pouze výsledkem samovolného vývoje justice, ale hlavně soustavného odporu ze strany obviněných, veřejné kritiky poměrů obhájci i soustavného tlaku občanských iniciativ. Obecně platí: věci se dají postupně měnit k lepšímu, ale dá to zabrat.

Přínosem prostořekosti Davida Ratha je upozornění na nemilou skutečnost, že za neoprávněné uvalení nebo prodlužování vazby nebývá nikdo volán k odpovědnosti. Také toto je skutečnost, na kterou spolek Šalamoun poukazuje řadu let a dožaduje se, aby v každém případě prokázání nadbytečné nebo nepřiměřeně dlouhé vazby bylo s odpovědnými činiteli provedeno vytýkací řízení, které by případně mohlo vyústit v kárný nebo trestní postih.

Pokud je nepřiměřenou vazbou postižen někdo, kdo je pak pravomocně odsouzen, má již v době nástupu do vězení kus trestu za sebou. Ale známe případy velmi dlouhého vazebního stíhání v případech, ukončených zastavením trestního stíhání státním zástupcem nebo zprošťujícím rozsudkem. Celá komunita kárných žalobců od přímých nadřízených chybujících státních zástupců a soudců až po předsedkyni Nejvyššího soudu ČR, nejvyššího státního zástupce a ministry spravedlnosti ale svorně hájí stanovisko, že soudci a státní zástupci nesmí být trestáni za nesprávné rozhodnutí, zvláště dojde-li použitím opravného prostředku k nápravě. Posledně uvedené stanovisko má stejnou logiku jako názor, že nelze potrestat zloděje, jemuž policie odebrala kořist a vrátila ji okradenému. Kární žalobci trvají na svém i v případech zřejmých excesů, jakým například bylo vazební stíhání Vjačeslava Šamanina a Ilfata Gatauilina, kteří díky umanutosti státní zástupkyně Evy Žďárské strávili ve vazbě 16 měsíců a byli nakonec pravomocně zproštěni obžaloby. O její beztrestnost se zasloužili její nadřízení všech stupňů a posléze i ministr spravedlnosti. Abychom ale nekřivdili kárným žalobcům v soustavě státního zastupitelství, se stejnou velkorysostí přistupují jejich kolegové v justici k extrémním projevům soudcovské svévole (např.).

David Rath dále upozornil na jev, který je příznivý i nepříznivý pro stát zároveň: odškodňování neoprávněně vězněných. Hovořil o vysokých částkách, vypláceným obětem justičních přehmatů ze státní pokladny. Je to příznivá zpráva v tom směru, že dnes se skutečně lze domoci odškodnění ve výši 500-1500 Kč/den, pokud o ně postižený včas požádá (tedy stát stále ještě nemá automatickou povinnost napravit, co pokazil), což ještě nedávno bylo spíše výjimkou a náhrady byly směšně malé. Obrat k lepším poměrům "zavinila" soucitná exministryně Daniela Kovářová. Nepříznivou skutečností je nevymáhání regresní účasti viníků na odškodném. Lenka Bradáčová tvrdila, že taková možnost je dána, ale žádný případ nezná. Je to pochopitelné: regresní náhradu lze vymáhat jen po státním zástupci či soudci, kteří byli v dané věci odsouzeni kárným senátem nebo v trestním řízení. Protože mají zvykovým právem zajištěnu beztrestnost, jejich kapes se odškodnění nedotýká.

Nad rámec úvah Davida Ratha upozorňuji, že k nadužívání vazby dochází v jednotlivých případech i jejím použitím k vynucení účelového svědectví nebo dokonce doznání. Cesta jde zpravidla přes hrozbu vazbou, spojenou s velmi dlouhým, vyčerpávajícím výslechem, který vyslýchaný neustojí. Znám extrémní případ výměny doznání podezřelé ze spáchání vraždy výměnou za slib, že nepůjde do vazby. Doznání bylo jediným důkazem proti ní, který policie obstarala. Vzápětí je odvolala. Znalec, který nedostal podklady o okolnostech jeho vzniku, potvrdil jeho věrohodnost. Policie dodržela slib: obviněná se během tříletého trestního stíhání nedostala ani do cely předběžného zadržení natož do vazby, ale doznání se nezbavila a byla odsouzena k vysokému trestu. Cesta k nápravě je neprůchodná.

Vrátím-li se k ústavním nálezům ve prospěch Davida Ratha, nemohu přehlédnout, že jsou také neúspěchem žalobce, exprokurátora Petra Jiráta. Sveřepě trval na pokračování útěkové vazby, když již ostatní vazební důvody pominuly. Veřejně prohlásil, že obviněný má v zahraničí peníze, za kterými se určitě v případě propuštění bude chtít dostat, aby je mohl užít. Kdyby pro takové tvrzení měl důkazy, zřejmě by je předložil soudu a ani Ústavní soud by si nedovolil zrušit rozhodnutí o vazbě. S dokazováním si ale nedělal starosti a Ústavní soud jej po zásluze "odměnil". Jeho nadřízení by se ale měli podívat, zda takový přístup k dokazování není obecně příznačný pro jeho "rukopis". K pochybnostem o jeho serióznosti při dokazování mě vede případ bývalého poslance Romana Pekárka, kterého má rovněž na svědomí tento exprokurátor. Jediným důkazem proti obviněnému byla podivná nahrávka rozhovoru dvou mužů, obsahujícího popis neproveditelné procedury poskytnutí úplatku. V době vyhroceného vnitropolitického boje o místo na kandidátkách nosič s nahrávkou našel Pekárkův konkurent v poštovní schránce u dveří do bytu a současně přišel další údajně poštou neblaze proslulému novináři Jankovi Kroupovi. K trestnímu oznámení došlo teprve tehdy, když Roman Pekárek neuhnul vydírání spočívajícímu v přehrávání nahrávky na veřejnosti. V lehkomyslném přístupu exprokurátora Petra Jiráta k důvodům útěkové vazby v kauze Davida Ratha vidím dodatečný popud k přezkoumání jeho postupu ve věci Romana Pekárka, ke kterému se zatím neměli dva ministři spravedlnosti.

V kauze Davida Ratha, zejména v její přípravné části, se vyskytuje více nestandardních prvků. Díky houževnatosti jeho obhájců lze počítat s možností, že se dočkáme více podobných překvapení, jakým bylo vyhovění ústavní stížnosti proti prodlužování vazby. Pro orgány činné v trestním řízení to je výzvou, aby si z neúspěchů vzaly poučení a přijaly taková opatření, aby se pochybení v budoucnu neopakovala u dalších případů.

Pořadu OVM prospěje, bude-li nezkrotnou snahu o jednosměrné účelové ovlivňování veřejného mínění nadále držet na uzdě nejméně stejně jako v neděli 5. ledna 2014. Pro úplnost uvádím, že neobvyklou umírněnost moderátora jsem zaznamenal i v ostatních částech pořadu.