Opakování mandátu ústavních soudců je luxus, který si nemůžeme dovolit. Už jen jediné desetileté funkční období je mimořádně (a dostatečně) dlouhé. Strávit na Ústavním soudu dvacet či teoreticky i třicet let je neúnosné. Jednoduše proto, že se soudci oslabí vazba na běžný život a zcela logicky dojde k určité sociálně-psychologické "deformaci", která při rozhodování nutně škodí.

Hlavní důvod pro omezení počtu funkčních období ovšem vidím v posílení nezávislosti a nestrannosti soudců. Jak píše například sociolog a ekonom Max Weber, jedním ze znaků nezávislosti a nestrannosti je psychický stav rozhodujícího subjektu. A to jak vědomý, tak i méně vědomý, který má vliv na svobodný úsudek rozhodujícího subjektu – zde tedy na rozhodování ústavního soudce.

Dalším úskalím je nezávislost a naprostá svoboda při rozhodování ústavních soudců, která může být, pokud daný soudce usiluje o znovuzvolení, ohrožena. Názor, že někteří soudci mohou být motivováni snahou zalíbit se politikům, vyslovil ostatně i současný předseda soudu Pavel Rychetský. Přičemž sám patří mezi soudce, kteří získali mandát i na druhé období.

Povaha funkce ústavního soudce, plynoucí ze zcela výjimečného a pro demokracii a právní stát klíčového postavení orgánu, jakým je Ústavní soud, by si principiálně zasloužila omezení jakýchkoliv byť i jen potenciálních ataků na soudcovskou nezávislost. Vyjdeme-li z teze, že nezávislost je funkčním předpokladem justice, pak je omezení možnosti opakování výkonu funkce nutno pokládat za funkční předpoklad kvalitní konstituční justice. K této změně by muselo dojít, stejně jako na Slovensku, formou změny ústavy. V takovém případě by tedy musel panovat široký celospolečenský konsens.

Zákaz opakovaného výkonu funkce konstitučního soudce by nebyl nijak ojedinělý. Například v sousedním Německu jsou soudci spolkového ústavního soudu voleni na jediné dvanáctileté období. Totéž platí na Slovensku. Naopak česká možnost opakování mandátu je v Evropě unikátní.

V ryze praktické rovině mi přijde vhodné, aby byla pro bývalé ústavní soudce vyčleněna následně místa v "běžné" justici, pokud by o to stáli. Důvod je zřejmý – aby naše justice zbytečně nepřicházela o zkušené právníky a právničky.

Stejně tak v teoreticko-právní rovině nemám nic proti tomu, aby tatáž osoba, po uplynutí určité doby – třeba osmi či deseti let – měla možnost stát se opět ústavním soudcem. Doživotní omezení bych pokládal za příliš přísné.

Klíčovou rolí Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod vyplývajících z ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů České republiky. Jedno staré francouzské přísloví říká, že stát není živ z daní, ale z důvěry občanů. Myslím, že totéž platí i pro ústavní soudnictví. Vyšší míra cirkulace soudních (ale i politických) elit by byla jistě ku prospěchu naší demokracie a též k posílení důvěry lidí v Českou republiku.

Autor je právník, odborný asistent na PF MU v Brně a člen rozkladové komise ČNB

HN, 30.8.2013