Když Ústavní soud rozhodoval o stížnosti Otta Chaloupky týkající se jeho veřejných projevů, označených jako politický názor, rozhodl se překročit meze, které stěžovatel vymezil ve své stížnosti a obšírně se vyjádřil k celému obsahu práva na svobodu projevu chráněnému proti jinak přípustné trestně právní represi.

Jinak řečeno Chaloupka říkal, že jeho názory jsou politickým projevem, i když je učinil na internetu, protože je učinil jako poslanec. Nejvyšší soud mu k tomu sdělil, že aby se mohl dovolávat této ústavní ochrany, musí tak učinit v rámci soutěže politických sil při legislativním procesu nebo na jakémkoli jednání pléna či orgánů Poslanecké sněmovny.

Tedy seznal, že stíhání exposlance Chaloupky běží po právu. ÚS se však zhluboka nadechl, široce rozkročil a vydal nález, ve kterém rozebral aplikaci institutu ochrany před trestním stíháním. ÚS není nadřízeným orgánem v hierarchii soudní moci, jakýmsi odvolacím a přezkumným stupněm obecných soudů. ÚS je ochráncem ústavnosti a měl by projednávat věci, které mají ústavně právní rozměr. Ani toto výjimečné postavení mu však nedává právo dávat odpovědi na otázky, které mu kladeny nebyly.

Ústavního soudu se nikdo neptal, jestli vzdání se mandátu je projev poslance, či nikoli, což se pak ukázalo jako klíčové pro vyvozování právních závěrů a veřejných komentářů ohledně již mrtvé kauzy tří exposlanců, která však doteď hýbe veřejným prostorem.

Zajímavý je rozpor mezi veřejným popisem v tiskové zprávě ÚS, která se důsledně drží otázky „chráněného fóra“, a obsahem odůvodnění nálezu, který jsem uvedl shora. Z rozhodnutí Ústavního soudu je zjevné, jako by se už těšil na to, aby se vyjádřil k problematice indemnity v celé šíři. Jenže zvolil podle mne nevhodnou příležitost.

Správnou zásadou rozhodování ÚS by měla být zdrženlivost, tedy minimalizace zásahů do rozhodování obecních soudů či jiným úkonů státu. K výkonu své pravomoci by tedy měl přistupovat uvážlivě, což činí. Jeho rozhodnutí v poměru k podaným stížnostem je jako šafránu. Neudržel se však v této věci a vyjádřil se v plném rozsahu.

To není dobře. ÚS kritizuje nepřímo rozhodnutí Nejvyššího soudu, ke kterému neměl pravomoc, neboť se k ústavnímu rozhodování nedostal. Toto zdánlivé vybočení je otevřením cesty k volnému přezkumu dalších otázek.

ÚS a jeho soudci ve výjimečném postavení mají právo dávat najevo svoje názory na ústavně právní otázky v odborných článcích, veřejných vystoupeních, a to i před tím, než se k nim může obdobná věc dostat. Jejich osobnosti a úvahy by měly být dostatečně autoritativní, aby se staly vodítkem pro praxi obecných soudů.

Nikdy by však neměli vybočovat z mantinelů, kde není žalobce, není soudce, i když se jim stokrát chtělo. Předmětné rozhodnutí je navíc polemikou s právními názory, která je vedena povahou nálezu, tedy rozhodnutím soudu nejvyšší síly, aniž by byla těmi, kterých se to týká, vnímána jako problematická.

Restriktivní výklad ochrany poslance nesdílím, vychází totiž z principu klidných dob a klidných vod, ke kterým má naše stále křehká demokracie daleko. Předmětem kritiky je, že ústavní soudci odpovídali na to, na co se jich nikdo neptal.

Každý praktický advokát, který se věnuje ústavnímu právu a sepsal ústavní stížnost, by mohl vytáhnout řadu rozhodnutí, kde ÚS veden principem minimalizace zásahů pomlčuje o zcela zásadních právních otázkách a odkazuje na – dle jeho úsudku – správné rozhodnutí dle soudů obecných.

Když tedy ÚS i v této věci potvrdil názor soudu obecného, tedy Nejvyššího, proč se pouštěl dál? Tuto odpověď nám ÚS dluží. Můj závěr je, že chce dělat politiku. To mu však nepřísluší.

Právo, 20.7.2015

Autor je advokát