Dříve než se Marie Benešová dočkala jmenování ministryní nespravedlnosti ve vládě loutek Miloše Zemana, některá média přinesla zprávu, že ji čeká další soud kvůli "justiční mafii". Nejedná se o novinku, ani o zprávu zvláštní naléhavosti a sama událost, o které je řeč, časem vyšuměla a je bezvýznamná. O tom, že Marie Benešová uspěla s dovoláním v řízení na ochranu osobnosti, které proti ní vede skupina právníků, se ví od ledna letošního roku. A veřejné jednání na Vrchním soudu v Praze se bude konat až 10. září 2013. Můžeme se tedy ptát, proč se zpráva vynořila právě 8. července. Ještě zajímavější je skutečnost, že "angažovaný občan a nezávislý publicista" Jan Šinágl uveřejnil 5. července na svém serveru Hlas svobody a demokracie článek disidenta Jana Urbana z r. 2008, který ji označuje za "matku justiční mafie" a vůbec jí vyčítá nepěkné profesní hříchy. Je to dokonce skutečnost přímo pikantní, protože v době "kauzy katarského prince" Jan Šinágl pohotově přihrál Marii Benešové trestní oznámení na exministra Pavla Němce, jež pohotově použila jako "hlas lidu" ospravedlňující zahájení policejního vyšetřování.

Zpráva o tom, že někdo stane před soudem, jej vždy staví do divného světla, činí jej podezřelým. Pozornost bulváru je tedy v tomto případě účelová. Nejde o informovanost veřejnosti, ale o vržení stínu na Marii Benešovou uveřejněním informačního balastu, a to právě ve chvíli, kdy se má stát ministryní.

Ovšem Marie Benešová je složitá osobnost, jejíž životní dráha nabízí více příležitostí k zpochybňování. Dlouhé roky sloužila protiprávnímu režimu jako prokurátorka. Protože nevstoupila do KSČ (jako nomenklaturní kádr ale něčím loajalitu k "straně a vládě" prokazovat musela), po Listopadu 1989 směla pokračovat v činnosti. Prošla Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, odkud kvůli konfliktům s Liborem Grygárkem odešla do advokacie. Když nejvyšší státní zástupce Vít Veselý neprojevil pochopení pro uskutečnění Zemanovy "akce čisté ruce", jež se mu jevila jako odklon od důsledného dodržování zákonnosti v trestním řízení, paní exprokurátorka byla ochotná jej nahradit. Žádné "čištění rukou" se ale pod jejím velením nekonalo.

O lidech s podobným kariérním vývojem, jako byl její, kteří dosud působí ve vedoucích funkcích v justici a státním zastupitelství, se kdysi sama vyjádřila v televizním vystoupení jako o "starých ještěrech".

Nejvyššímu státnímu zastupitelství vládla déle než pět let a stala se tak zatím nejdéle působící šéfkou tohoto úřadu. Za jejího vedení se na NSZ občas ztratilo nějaké podání nebo celý trestní spis. Ukončení kariéry si přivodila tím, že se v kauze "katarského prince" postavila proti ministrovi spravedlnosti Pavlu Němcovi. Přímo běsnila a dokonce vyvolala policejní vyšetřování proti němu a jeho náměstkovi. Stala se tak předchůdkyní Ivo Ištvána v postupu proti ústavním činitelům. Ministr se jí za podrývání autority, potažmo rozvracení státu odměnil po zásluze: prosadil její odvolání.

Ač se zasazovala o potrestání "prince" v České republice, po vyhazovu kupodivu našla útočiště v advokátní kanceláři Císař, Češka, Smutný & spol., která u nás zastupovala zájmy katarské panovnické rodiny a starala se i o věc stíhaného "prince". Odtud se ale záhy přesunula do vlastní kanceláře v budově, která patřila klanu naftařského a plynařského magnáta miliardáře Karla Komárka, a stala se členkou představenstva jeho společnosti Europgas a.s. Karel Komárek měl v době trestního stíhání "katarského prince" obchodní zájmy v oblasti Perského zálivu. K jejich uspokojení v Jordánsku mu pomohla katarská panovnická rodina.

Až dosud se nenašel nikdo povolaný, kdo by měl zájem prověřit, zda byla příčinná souvislost mezi jejími útoky na Pavla Němce, sveřepostí úsilí o dovedení kauzy "katarského prince" do rozsudku, vývojem jednání mezi skupinou Karla Komárka a Katarem o těžební a prospektorské licence a zahnízděním socialistky Marie Benešové pod ochranou velkého naftařsko-plynařského kapitálu.

Znova k sobě upoutala pozornost v r. 2007. Dne 4. června 2007 Nejvyšší státní zastupitelství zasáhlo usnesením státního zástupce Stanislava Potoczka do vyšetřování vedeného proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi pro podezření z přijetí úplatku, a postaralo se o zastavení jeho trestního stíhání. Vypukla tzv. "kauza Čunek", tedy obrovská vlna nevole veřejnosti a "válka žalobců", z nichž významná část zásah odsoudila. Nepotlačila ji ani záštita ministra Jiřího Pospíšila, který odvolal z funkcí některé vzpurné vedoucí státní zástupce. Nenávist kritiků se soustředila na nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou. Mezi jejich hlasy zvlášť silně zaznívalo zlořečení Marie Benešové, která vymyslela představu, že v justici působí "mafie", která se snaží z pozadí ovlivňovat trestní kauzy. Jejími členy měli být hlavně lidé jí zvláště nemilí. Podle osvědčeného vzoru "protistátních spikleneckých center", účelově vytvářených komunistickými bezpečnostními složkami, za ni označila skupinu sedmi příslušníků různých právnických povolání. Přiřkla jim rozhodující úlohu v uskutečnění zásahu do vyšetřování Jiřího Čunka. Někteří z nich se navzájem ani neznali, jiní neměli reálnou možnost zasahovat do chodu státního zastupitelství. "Tvrdým jádrem" této "mafie" měli být nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera a advokát-bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec, kteří se skutečně celkem pravidelně dopouštěli "těžkého zločinu" přátelských sedánek v různých restauracích. K nim přiřadila Karla Černovského, náměstka nejvyšší státní zástupkyně, Libora Grygárka, náměstka VSZ v Praze, jihomoravského krajského státního zástupce Petra Coufala a jihlavského okresního státního zástupce Arifa Salichova. Když jejího vykřikování o "justiční mafii" bylo příliš, postižení na ni podali žalobu na ochranu osobnosti. Řízení probíhalo pod nenávistným tlakem bulváru a žalobcům spíše uškodilo než prospělo. Uspěli až u odvolacího Vrchního soudu v Praze, který správně konstatoval, že mezi kávovými dýchánky "mafiánů" a zásahem do řízení proti Jiřímu Čunkovi není příčinná souvislost, a uložil Marii Benešové omluvu a povinnost náhrady soudních výloh žalobců. Nejvyšší soud zvrátil opět situaci v její prospěch zrušením rozsudku a vrácením věci k Vrchnímu soudu.

Dnes již ta věc celkem nikoho nezajímá. Vyslovenou omluvu již Marie Benešová zpět nevezme, i kdyby byla tentokrát u Vrchního soudu v Praze úspěšná. Žalobci by jí pouze museli vrátit přijatou náhradu soudních výloh. Nepůjde tak již ani tolik o čest jako o peníze.

Na celé věci je nejtrapnější příznačná česká polovičatost, která způsobila, že vlastně dodnes neznáme oficiální stanovisko k zásahu Nejvyššího státního zastupitelství ze 4. června 2007 do trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi. V době, kdy k němu došlo, byl oficiálně uznáván za oprávněný a zákonný a odpůrci tohoto názoru byli trestáni. Až v říjnu r. 2009 pak Nejvyšší soud na základě stížnosti pro porušení zákona exministryně Daniely Kovářové rozhodl, že usnesením OSZ Přerov o zamítnutí stížnosti proti zahájení trestního stíhání obv. Jiřího Čunka a Petra Hurty byl porušen zákon v jejich neprospěch. Usnesení se zpětnou platností zrušil, ač celé řízení bylo již dva roky zastaveno. Ale pochybení severomoravských žalobců, kvůli nimž jim NSZ věc odebralo a předalo k "zneškodnění" jihlavskému okresnímu státnímu zástupci Arifu Salichovi, pro ně neměla žádné důsledky.

Když se po volbách r. 2010 vrátil do čela ministerstva spravedlnosti Jiří Pospíšil, během svého prvního mandátu capo di tutti capi "zachránců" Jiřího Čunka, postoj k této kauze se jevově změnil. Jiří Pospíšil se pro změnu vžil do role "kata": musela odejít Renata Vesecká, s ní a postupně po ní někteří z "jejích lidí", kteří se přímo na "kauze Čunek" nepodíleli, a naopak se na svá místa vrátili vedoucí státní zástupci, kdysi sesazení pro odpor proti zásahu NSZ. Ale těm, kteří záchranu Jiřího Čunka před soudním řízením přímo vykonali, se v podstatě nestalo nic: pouze Stanislav Potoczek přišel o místo ředitele odboru.

Vzhledem k obrovským společenským škodám, které "kauza Čunek" způsobila, měli být pachatelé vadných kroků voláni k odpovědnosti. Ale nestalo se tak ani na straně "škůdců" Jiřího Čunka, ani na straně jeho "zachránců", byť jedni z nich zcela jistě chybovali. Státní zástupce KSZ Ostrava, který nedůsledným postupem při odnětí a přikázání věci Jiřího Čunka a Petra Hurty z OSZ Vsetín na OSZ Přerov zadal příčinu k pozdějšímu vyhovění Nejvyšším soudem stížnosti pro porušení zákona Daniely Kovářové, dokonce povýšil na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Plyne z toho potvrzení známé poučky: nechť jednají státní zástupci dobře nebo špatně, jsou stále dobří a nedotknutelní.

Podstatné je, že dodnes není znám mechanismus zásahu. Všechny pokusy o vyvolání jeho vyšetření ztroskotaly. Je pochopitelné, že za panování Renaty Vesecké k tomu chyběla "politická vůle", ale ani s příchodem Pavla Zemana se v tomto ohledu nic nezměnilo.

Neví se, proč státní zástupce Stanislav Potoczek vydal usnesení NSZ ze 4. června 2007, jímž byla věc Jiřího Čunka a Petra Hurty odebrána severomoravským žalobcům a předána k zastavení jihlavskému Arifu Salichovi, popř. kdo mu k tomu dal pokyn. Nebylo vysvětleno, proč volba "zachránce" padla právě na Arifa Salichova a kdo s ním převzetí případu projednal. Není zdaleka jasná osobní úloha Renaty Vesecké. Mám důvod se domnívat, že se akce rozběhla za jejími zády, bez jejího přičinění. Skandál byl dost velký na to, aby měla veřejnost právo vědět, jak to všecko vlastně bylo.

Vzhledem k zmíněným skutkovým nejasnostem bylo ovšem pošetilé mluvit o "justiční mafii" složené až na výjimky z lidí, kteří se přímo na úkonech tzv. "kauzy Čunek" nepodíleli a ani je nijak nemohli ovlivnit. Marie Benešová jako bývalá nejvyšší státní zástupkyně musela vědět, že např. místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera nebo advokát Pavel Němec neměli možnost jakkoli ovlivnit jednání Stanislava Potoczka, Arifa Salichova či Petra Coufala, s kterými se ani neznali. Pro její způsob uvažování je ostatně příznačné, že klíčového hráče kauzy, státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka, ani mezi "mafiány" nezařadila. Na pozadí těchto skutečností je zcela nezajímavé, zda bylo na místě, aby se "mafiánům" za nactiutrhání omluvila. Na "pavlačové" povaze jejího počínání nový rozsudek nic nezmění, ať vyzní v její prospěch či neprospěch.