Lesk a bída státního zastupitelství I.

Po utichnutí zájmu o skandální konflikt mezi pražskou vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou a bývalým ředitelem protikorupční policie Tomášem Martincem se pozornost veřejnosti přenáší k projednávání nového zákona o státním zastupitelství, který na cestě do Parlamentu konečně prošel vládou.

Mediální zprávy o této události jsou občas poněkud nepřesné. Například server Aktuálně.cz vybavil převzatou zprávu ČTK titulkem "Vláda schválila zákon, který ruší úřad Bradáčové": vláda přece zákon neschvaluje a "úřad Bradáčové" je jen jedním ze dvou rušených vrchních státních zastupitelství. Původce titulku zřejmě podvědomě podlehl klamavému dojmu, vytvářenému médii, že Lenka Bradáčová je nejvýznamnější činitelkou státního zastupitelství, zatímco nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a občas i ministr spravedlnosti jsou pouze jejím "křovím".

Bez ohledu na to přijetí nového zákona o státním zastupitelství bude skutečně jednou z nejvýznamnějších legislativních událostí z poslední doby, která může pomoci k postupnému zvýšení úrovně státního zastupitelství, nebudou-li jiné síly působit proti směru záměrů jeho tvůrců.

Před volbami v r. 2010 populista Jiří Pospíšil sliboval voličům, že v případě volebního vítězství se ODS postará o nápravu poměrů ve státním zastupitelství, zmítaném "válkou žalobců" kvůli tzv. "kauze Čunek". Nejdříve měla padnout velekněžka "justiční mafie", nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, a měl ji nahradit mravně čistý a odborně zdatný "spasitel", pak mělo dojít k přijetí nového zákona a státní zastupitelství se mělo rázem změnit v pozemský ráj.

Mnohé bylo nakonec jinak. Odvolávání Renaty Vesecké bylo nedůstojně zdlouhavé. Pak nastoupil Pavel Zeman, který překvapivě upevnil moc bývalých komunistických prokurátorů ve vedení svého úřadu, ale jinak představě "spasitele" aspoň přibližně vyhovuje. Ač naoko toužebně očekáván, nakonec nedostal od "věrchušky" odpovídající podporu. Nejdříve musel dlouho bojovat o vytlačení Vlastimila Rampuly z čela pražského vrchního státního zastupitelství, a pak znova o jmenování Lenky Bradáčové na jeho místo. S přípravou nového zákona o státním zastupitelství musel začít od nuly a od počátku narážel na odpor. Jeho projednávání sabotoval přímo předseda vlády a ODS Petr Nečas. Po nahrazení Jiřího Pospíšila v čele ministerstva Pavlem Blažkem se chvíli zdálo, že zákon má odzvoněno, ale naopak nový ministr po počátečním váhání prorazil bariéry.

Za předpokladu, že poslanci nezmrzačí předlohu pozměňovacími návrhy a nakonec jej obě komory přijmou, bude mít nový zákon vyhráno, nikoli však státní zastupitelství jako takové. Nová právní úprava účelným nastavením pravidel fungování soustavy a zjednodušením její organizační struktury pouze vytvoří podmínky pro změny stylu práce, které by vedly k požadovanému cíli zlepšení úrovně činnosti státního zastupitelství. Sama o sobě ale zásadní změnu v chování úřadu nezajistí.

Pozlátko sebevědomých mediálních vystoupení Lenky Bradáčové, zdrženlivých projevů Pavla Zemana a také příležitostných komentářů žalobců k mediálně sledovaným kauzám dodává státnímu zastupitelství lesk mocného, naprosto neomylného úřadu, do jehož útrob veřejnost nemůže nahlížet, a proto je obestírá aura tajuplnosti. Lesk oslepuje, proto veřejnost netuší, že se za ním skrývá bída častých menších či větších profesních i lidských selhání. Zarážející je výskyt drobných procesních pochybení a opomenutí, která překvapují vadností, zřejmou na první pohled. V některých případech mají dalekosáhlý dopad.

Půjdeme-li do minulosti, pak jejich příkladem je pochybení dohledového státního zástupce KSZ Ostrava ve známé kauze Jiřího Čunka a Petra Hurty a v souvisejícím trestním stíhání Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka. Státní zástupce tehdy rozhodl, že by nebylo vhodné, aby dozor nad prověřováním podezření proti nim vykonávalo místně a věcně příslušné Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně. Obě věci mu odebral a přikázal je Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově. Udělal při tom neobvyklou věc: přikázání časově a věcně omezil na fázi "prověřování", která předchází zahájení úkonů trestního stíhání, "po staru" sdělení obvinění. Když policie při vyšetřování nahromadila dostatek důkazů, aby se mohla domnívat, že je prověřování skončeno, oznámila usnesením podezřelým, že proti nim zahajuje trestní stíhání. Tím současně zanikl mandát dozorujícího státního zástupce, který ale přesto ve výkonu dozoru pokračoval. Trestní řád ukládá orgánům činným v trestním řízení, aby ve chvíli, kdy dokazování dostatečně pokročí, bez průtahů zahájily trestní stíhání. Kdyby vyšetřovatel a dozorový státní zástupce jednali jakkoli jinak, prohřešili by se.

Je možné, že dozorový i dohledový státní zástupce na neobvyklé omezení pověření zapomněli, zato je jisté, že dozorový státní zástupce o prodloužení nepožádal a dohledový státní zástupce ho dalším dozorem nepověřil, ani mu věc neodebral a nepřikázal jinam. Takže stíhání obviněných pak dozoroval státní zástupce, který "na to neměl papír", čili byl místně a věcně nepříslušný. Prvním jeho počinem bylo zamítnutí stížnosti obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty do usnesení o zahájení trestního stíhání.

Je pozoruhodné, že tento stav přetrval kontroly, které na základě stížností obhajoby provedlo Krajské státní zastupitelství v Ostravě a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Jako laik si myslím, že nadřízená státní zastupitelství vzala daný stav na vědomí, nenapravila jej předáním věci jinému státnímu zastupitelství a tím nepřímo prodloužila mandát přerovského státního zástupce.

Až v protiprávním usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze 4. června 2007 o odebrání věci Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově a jejím přikázání Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě se výše uvedená závada objevila jako jeden z důvodů ke změně dozorového státního zastupitelství. Závadnost pak potvrdila i kontrola Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, provedená v r. 2008, tedy až po odvolání vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvána, který dával hlasitě najevo nesouhlas se zásahem z 4. června 2007.

Celá věc ztratila bezprostřední význam nezrušitelným zastavením trestního stíhání Jiřího Čunka a Petra Hurty okresním státním zástupcem v Jihlavě Arifem Salichovem, posvěceným nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou.

Přesto v r. 2009 exministryně Daniela Kovářová osedlala mrtvého koně stížností pro porušení zákona, kterou napadla nezákonnost výše zmíněného zamítnutí stížností obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

Nejvyšší soud ČR stížnosti vyhověl výrokem, že příslušným usnesením dozorového státního zástupce byl porušen zákon v neprospěch obviněných. Rozsudek posloužil jako podklad pro vytvoření mantry o nezákonnosti stíhání obou obviněných od samého počátku, omílané pak do omrzení novináři. Pro obviněné to nemělo žádný význam, ale zmatená veřejnost ochabla v kritice "kauzy Čunek" a zejména téměř utichla "válka žalobců".

Stojí za zamyšlení, zda by vyšší státní zastupitelství, ministryně spravedlnosti a Nejvyšší soud ČR postupovaly stejně, kdyby k obdobnému pochybení nedošlo v bezvýznamné úplatkářské kauze, ale třeba při vyšetřování vraždy.

Jak jsem uvedl výše, naprosto stejným pochybením téhož státního zástupce bylo zatíženo stíhání obž. Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka, obžalovaných z pokusu o podplacení Marcely Urbanové, korunní svědkyně v "kauze Čunek". Vývoj byl poněkud odlišný než ve výše uvedeném případě. Okresní soud v Přerově sice věděl o rozsudku Nejvyššího soudu ČR ke stížnosti exministryně Daniely Kovářové, ale zaujal v té věci odlišný právní názor, přijal obžalobu a posléze obžalované odsoudil.

Odvolací soud ale právě kvůli zmíněné závadě rozsudek zrušil a vrátil věc Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě k novému prošetření. Když pak bylo soudní řízení po dlouhé přestávce obnoveno, soud trestní stíhání obžalovaných zastavil usnesením. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím si lze vyžádat rozsudek, nikoli však usnesení. Proto nemohu čtenářům posloužit vysvětlením, proč k zastavení došlo.

I v tomto případě bylo vyvození důsledků z počátečního pochybení státního zástupce prospěšné pro Jiřího Čunka, na kterého dokazování před soudem vrhalo divné světlo. Vyplývalo z něj totiž, že byl s obžalovanými ve spojení a s jejich akcí souhlasil. Poslal po nich Marcele Urbanové omluvný dopis, jehož pravost se pokoušel před soudem popřít. Není mi jasné, zda obžalovaní skutečně chtěli Marcelu Urbanovou podplatit, či zda ji pouze chtěli vyprovokovat k jednání, na jehož základě by bylo možné zpochybnit její věrohodnost jako svědkyně. Avšak nutně se nabízí otázka, proč se Jiří Čunek zaplétal do takové špinavosti, když si byl jist svou nevinou a jeho obvinění stálo na velmi chatrných základech, takže snad ani takovou pomoc nepotřeboval.

Oba výše uvedené příklady dokazují, že zdánlivě bezvýznamná procesní pochybení mohou mít dalekosáhlé důsledky. O to více alarmující je zjištění, že od r. 2006 až dosud se komunita státních zástupců nestala imunní proti sklonu k jejich páchání. Důkazy můžeme najít na stránkách ministerstva spravedlnosti, na kterých jsou uveřejněny všechny stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem Pavlem Blažkem (pozoruhodná a chvályhodná změna informační politiky ministerstva proti dosavadnímu setrvačnému uplatnění komunistické zvyklosti utajovat i existenci nosu mezi očima).

Tak 15. listopadu 2012 podal pan ministr stížnost pro porušení zákona ve prospěch exministra Martina Kocourka a jeho matky Jindřišky, protože jejich stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítl nepříslušný státní zástupce a zejména bývalá manželka nedala ke stíhání souhlas. Tedy podle něj došlo hned ke dvěma drobným procesním pochybením v jedné kauze. Nejvyšší soud ČR vyhověl stížnosti jen částečně: uznal důvod nepříslušnosti státního zástupce, ale objemově nejobsáhlejší část argumentace, týkající se chybějícího souhlasu bývalé manželky, posoudil jako předčasnou. Nicméně vrátil věc k novému projednání krajskému státnímu zastupitelství. Kouzlem nechtěného se stalo, že tato informace se dostala na veřejnost ve spojitosti s oznámením, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze zastavila trestní stíhání obou obviněných. Podle mluvčí ministerstva ale rozhodnutí krajského státního zastupitelství se stížností pro porušení zákona a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nesouvisí .

Další procesní pochybení našel ministr spravedlnosti v trestní věci bývalého generálního ředitele Vězeňské služby ČR Ludvíka Kuly a bývalého náměstka ministra spravedlnosti Františka Steinera, stíhaných kvůli pořízení nepotřebného objektu bývalého církevního semináře ve Vidnavě. V jejich prospěch podal stížnost pro porušení zákona, protože se domnívá, že státní zástupce vrchního státního zastupitelství postupoval nesprávně při rozhodování o odnětí a přikázání věci. Tím měl způsobit, že trestní stíhání dozoruje nepříslušné státní zastupitelství. Nesprávnost postupu má spočívat v tom, že státní zástupce VSZ vyhověl návrhu Městského státního zastupitelství v Praze na odnětí věci Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2 a její přikázání mimo obvod působnosti MSZ. Důvodem podání návrhu byly osobní vztahy jedné státní zástupkyně MSZ a náměstkyně MSZ k obviněným. Pan ministr soudí, že bylo dostačující předání dohledu nad věcí jinému státnímu zástupci MSZ. Tato úvaha ovšem přehlíží význam možné podjatosti náměstkyně MSZ, kterou by předání dohledu jinému státnímu zástupci MSZ nevyloučilo.

Vyhoví-li Nejvyšší soud ČR této stížnosti, bude nutné po přikázání věci jinému státnímu zastupitelství opakovat všechny procesní úkony z vyšetřování, zahájeného před rokem. Vznikne významná prodleva v řízení.

Na pozadí trestního stíhání bývalých ministrů Vlasty Parkanové a Tomáše Julínka mě ovšem u této věci spíše zajímá, jaké drobné procesní pochybení státních zástupců způsobilo, že osud obviněných nesdílí exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, bez jehož návrhu by zakoupení budovy ve Vidnavě neschválila vláda a bez jeho souhlasu by jeho podřízení nemohli obchod dojednat a uzavřít smlouvu.

Dojde-li také v tomto případě k předání věci jinému státnímu zastupitelství a následnému zastavení trestního stíhání, bude to působit dojmem úspěšného využití patentu vymyšleného otcem myšlenky na podání stížnosti pro porušení zákona exministryně Daniely Kovářové v "kauze Čunek&Hurta".