Výběrová spravedlnost

Netoliko houževnatá "obrana hradu", spojená s používáním různých úskoků, o které jsem psal v šestnáctém díle tohoto seriálu, ale i výběrová spravedlnost v přístupu k různým pachatelům stejných poklesků je jevem, který oficiálně vyhlašované úsilí o ozdravení poměrů ve státním zastupitelství přibližuje Potěmkinovým vesnicím. Jde o úkaz, který odporuje zásadám dobré veřejné správy, zakotveným ve správním právu: úřad má v obdobných situacích rozhodovat vždy stejně a ani tam, kde je dán prostor pro úvahu, nesmí rozhodnutí nést znaky svévole.

Nástup Nečasovy vlády měl do státního zastupitelství přinést nápravu vnitřních poměrů, rozvrácených "válkou žalobců", vyvolanou nesouhlasem části státních zástupců se zmanipulováním trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Naplnění cíle mělo přinést obnovu důvěry veřejnosti ve státní zastupitelství.

Nápravná opatření měl uvést do života staronový ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, sám capo di tutti capi pachatelů "kauzy Čunek", tedy jeden z původců pohoršení. Z jejich ochránce se náhle přerodil v nositele nápravy a "kata" Renaty Vesecké, kterou vláda na jeho návrh odvolala z funkce. Pro nečasovské pojetí demokracie, vyznačující se pohrdáním občany, je příznačné, že veřejnosti se nedostalo oficiálního odůvodnění jejího odvolání.

Je obvyklé, že při pádu vrcholového vedoucího pracovníka, odvolaného za pohnutých okolností, se postupuje jako při léčbě rakoviny: odstraňují se i metastázy. Po Renatě Vesecké přišla tedy řada na vrchní státní zástupkyni v Olomouci, Milenu Hojovcovou, dosazenou Jiřím Pospíšilem na návrh Renaty Vesecké. Byla vystavena velmi negalantnímu nátlaku, jemuž podlehla. Vzdala se funkce, čímž vytrhla Jiřímu Pospíšilovi trn z paty. Na základě soudního rozhodnutí se totiž do úřadu vrátil jím neoprávněně odvolaný její předchůdce Ivo Ištván. Kdyby neuhnula, vznikl by na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci nezákonný stav dvojvládí. Mileně Hojovcové se za vstřícnost dostalo odměny: byla zadupána na místo řadové státní zástupkyně na nejnižším stupni soustavy, kde kdysi začínala a později byla vedoucí úřadu. Na malé povýšení si pak musela počkat dosti dlouho.

Svému osudu neušel ani vrchní státní zástupce v Praze, Vlastimil Rampula, kdysi rovněž jmenovaný Jiřím Pospíšilem na návrh Renaty Vesecké. Proti Mileně Hojovcové byl v nevýhodě: zatímco na činnost jejího úřadu bylo jen málo veřejnosti známých stížností, Vrchní státní zastupitelství v Praze si v době jeho působení vysloužilo přezdívku "vrchní státní zametačství". Přesto se tvářil nechápavě a o resignaci se mu ani nezdálo. Jiří Pospíšil si po zkušenostech z prohraných správních soudů s odvolanými státními zástupci netroufl jednoduše jej odvolat na návrh nejvyššího státního zástupce, ačkoli mu to zákon o státním zastupitelství umožňoval. Pustil se raději cestou kárné žaloby, o které musel rozhodnout Nejvyšší správní soud. Vlastimil Rampula se tvrdě bránil, takže válka mezi ním a ministrem otřásala úřadem zhruba rok.

Jedním z provinění, uváděných v kárné žalobě, byl jeho zásah do nezávislosti žalobkyně v procesu s manažery banky Nomura. Vlastimil Rampula jí dal telefonický pokyn, aby se proti případnému zprošťujícímu rozsudku na místě neodvolala, ale vzala si lhůtu na rozmyšlenou. Nechtěl po ní nic mimořádného. Lhůtu na rozmyšlenou si žalobci berou velmi často i bez našeptávání svých nadřízených. Přesto mu bylo toto jednání přičteno k tíži, neboť "kdo chce psa bít, hůl si najde". Nebyl to ovšem jeho jediný prohřešek.

Jeho pokus o nepřípustné ovlivnění rozhodování státního zástupce nebyl ale v té době ojedinělým případem. Na scéně se objevil zanícený bojovník proti korupci Libor Michálek, který svými nahrávkami a vyprávěním o pokusu jeho nadřízeného, ministra životního prostředí a významného činitele ODS Pavla Drobila, o výměnu jejich zničení za funkci náměstka ministra vyvolal jeho pád. Pavel Drobil se pak stáhl skromně do pozadí. Přesto neušel zájmu orgánů činných v trestním řízení, jež jej začaly vyšetřovat kvůli pokusu o uplácení, popřípadě vydírání Libora Michálka. Pavel Drobil měl štěstí nebo možná velmi silné zastání: státní zastupitelství dospělo k závěru, že mu nelze trestný čin prokázat, a stíhání zastavilo. Nicméně obvinění bylo průzračné a Libor Michálek neústupný, proto nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman na základě prověrky skončené věci případ znova otevřel. Do věci se ale vložila městská státní zástupkyně v Praze Jana Hercegová, která dala dokumentem číslo 1439 příslušné obvodní státní zástupkyni pokyn, jak má při plnění rozhodnutí nejvyššího státního zástupce postupovat. Vyznění jejího dopisu dle týdeníku Respekt působí dojmem pokynu k zmaření úsilí nejvyššího státního zástupce. Drobilův případ se pak skutečně před soud nedostal, i když jej Pavel Zeman otevřel ještě jednou: pražské orgány se jeho pochybnostmi nedaly zviklat.

Podle mého laického názoru zásah Jany Hercegové do případu Pavla Drobila je nejméně stejně závažný jako Rampulova intervence vůči žalobkyni v kauze manažerů Nomury. Protože ale zřejmě nikomu nepřekáží nebo naopak je dost lidí, jimž její osobitý způsob vedení pražského státního zastupitelství vyhovuje, zneužití postavení jí prošlo bez nepříjemností. Kárnou žalobu na ni mohl jako první podat Vlastimil Rampula, jemuž dokument číslo 1439 poslala na vědomí. Ten ale měl ke kauze Pavla Drobila patrně shodný postoj, proto nereagoval. Když se pak později případem zabýval nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, nepovažoval její poklesek za tak závažný, aby uznal za vhodné pohnat ji před kárný soud.

Dnes je téměř zbytečné se věcí zabývat. Státního zástupce lze stíhat za kárné provinění jen do konce tzv. objektivní procesní lhůty, která v tomto případě dosud nevypršela. Ale kárný žalobce může podat kárnou žalobu pouze do vypršení tzv. subjektivní procesní lhůty, která běží od okamžiku, kdy se o kárném provinění dověděl. Pro všechny kárné žalobce, kteří by přicházeli v úvahu, již subjektivní lhůta vypršela, snad s výjimkou ministra spravedlnosti. V podstatě má beztrestnost zaručenu.

Pokud ale vedení státního zastupitelství nepochopí, že zásada "padni komu padni" musí platit i uvnitř státního zastupitelství, a bude nadále pokračovat v uplatňování výběrové spravedlnosti, nedosáhne odolnosti soustavy vůči zneužívání moci státních zástupců ve prospěch nebo neprospěch obviněných, čili vůči korupci. Následně bude státní zastupitelství opakovaně selhávat v plnění funkce strážce zákonnosti v trestním řízení.