Když jsem dopsal I. díl tohoto seriálu, vůbec jsem netušil, že by ve vývoji zmiňovaného trestního řízení mohlo dojít k dalšímu překvapení. Ale stalo se: z policejního skladu se po osmi letech od činu vynořily další doličné předměty, jež jsou použitelné jako důkazní materiály. Shodou okolností je mezi nimi zmíněná čepice, vykoupaná v kaluži a po umělém usušení předložená psovi. Byla nyní odeslána do laboratoře za účelem pátrání po stopách DNA jejího majitele. Znamená to další průtahy v řízení zahájeném až čtyři roky po činu. Konec trápení obžalovaného je tak stále kdesi v nedohlednu.

Zatímco popsaný případ byl ukázkou vlivu nedbalosti žalobců na vyvolávání neúnosných průtahů řízení, v jiných případech si žalobci zjednodušují život tím, že žalují pachatele, který se sice nějakého trestného činu dopustil, ale je až posledním, zpravidla nejméně významným článkem řetězce, tzv. „bílým koněm“, a většinou jim padl do rukou bez velké námahy z jejich strany. Skutečnou úspěšnost obžaloby snižuje okolnost, že hlavní pachatelé zůstali mimo sítě orgánů činných v trestním řízení a v poklidu užívají výnos z trestné činnosti. Většinou již na ně nikdy nedojde. Případ je uzavřen, dále jej nikdo nesleduje, pátrání po těch, kteří zůstali skryti ve stínu odsouzeného, nikoho nezajímá. Státní zástupci obvykle netlačí policii, aby pokračovala ve vyšetřování jen částečně vyřešené věci. Někdy „bílé koně“ navodí své neštěstí tím, že hlavní pachatele kryjí a vzpamatují se, až když po neúspěšném odvolání pochopí, že „spadla klec“. Někteří se pak pokoušejí zasvětit orgány činné v trestním řízení do pozadí svého případu a zoufale se dožadují, aby byli stíháni také hlavní pachatelé. Domnívají se, že na pozadí jejich velké viny by se pak ta jejich jevila jako méně závažná a dosáhli by ne-li zproštění obžaloby, tedy aspoň snížení trestu. Je však obtížné přimět žalobce, aby přijali jejich trestní oznámení, a pokud už je přijmou, aby se jím vůbec zabývali: kdo byl jednou odsouzen, je pro ně nedůvěryhodný, jeho výpověď se považuje za úskok, který nemůže mít s pravdou nic společného.

Příkladem je případ zprostředkovatele, který měl zpronevěřit tržbu za zpeněženou pohledávku. Významné okolnosti nasvědčují domněnce, že se ve skutečnosti sám stal obětí podvodu, jehož výtěžek sklízí policií neustanovený pachatel. Všechny smlouvy a související listiny, opatřené notářsky ověřenými podpisy, mu dodal spolupachatel, který celou věc organizoval. Až po zpeněžení pohledávky mu pak představil jednatele obchodní společnosti, která zprostředkovala mezi ním a původním majitelem pohledávky. Jednatel si převzal tržbu proti předložení předem připraveného potvrzení. Podpisy na smlouvě a potvrzení byly shodné. Za několik dní se ale původní majitel pohledávky začal domáhat zaplacení. Vyšetřování pak ukázalo, že zprostředkující společnost byla skutečně řádně registrována, ale její jednatel byl „bílý kůň“, kterého svedli dva ničemové, aby se živil tzv. „podpisovkou“. Za tím účelem mu koupili obchodní společnost. Jednatel podepsal předestřené smlouvy jak s původním majitelem pohledávky, tak s odsouzeným zprostředkovatelem, stejně jako potvrzení o přijetí tržby. Sám ale s nikým nejednal. Vše odevzdal svým chlebodárcům a o další osud listin se nezajímal. Za každý podpis dostal pár korun. Šikulové, kteří zařídili podepsání listin a jejich doručení na místo určení, nebyli obžalováni a soudního řízení se zúčastnili pouze jako svědci. Příjemce hotovosti nebyl policií ustanoven. Jeho existence sice nebyla vyvrácena, ale žalobce stejně postupoval tak, jako by si jej obžalovaný vymyslel. Podle některých indicií ale nejde o vymyšlenou postavu. Nelze vyloučit, že v případě nalezení příjemce peněz, kterého museli znát dva nestíhaní svědci, by se obžalovaný domohl zprošťujícího rozsudku. Pro žalobce je ovšem rozdíl mezi osvobozujícím rozsudkem a šesti lety vězení zcela nepodstatný, takže za tohoto stavu objasňování podal obžalobu a soud na jejím základě ve shodě s oblíbenou zásadou in dubio CONTRA reo vynesl rozsudek. Odsouzený neuspěl u odvolacího soudu ani s dovoláním a ministr spravedlnosti nevyhověl podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Ztroskotal také pokus zvrátit důkazní situaci vyvoláním trestního řízení proti falešnému jednateli, jeho chlebodárcům-nestíhaným svědkům a neustanovenému podvodníkovi, který přijal tržbu. Dozorové státní zastupitelství odmítlo zabývat se trestním oznámením s tím, že pravomocný rozsudek je překážkou jeho prověření. Vyhodnotilo je jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona a postoupilo je Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR k přezkumu. To je však vrátilo instančním postupem přes vrchní státní zastupitelství zpět, kam však údajně nedorazilo.

V jiném případě zůstali stranou zájmu orgánů činných v trestním řízení pachatelé podvodu se škodou 19 mil. Kč, provedeného velmi rafinovaným způsobem a s použitím kvalitních padělků úředních listin. Pachatelé předstírali, že mají možnost koupit pro solventního zájemce pozemky, o které měl zájem, ale jejich majitelé mu je z jakýchsi důvodů odmítli prodat. Na provedení akce si našli „bílého koně“, který vystupoval před katastrálním úřadem jako nabyvatel pozemků. S padělanými doklady provedl převod pozemků na sebe. Dostavil se pak k notáři, u kterého podepsal smlouvy se zájemci, a spolu s ním se odebral do banky, kde od něho přijal 19 milionů Kč v hotovosti. Pozoruhodné je, že původní majitelé pozemků se údajně náhodou dověděli o podvodném převodu a na katastrálním úřadě jej pozastavili. Notáře varovali, ale ten nedbal. Později škodu nahradil a sám se snad zhojil na pojišťovně. „Bílý kůň“ odevzdal peníze šéfovi bandy podvodníků, který mu za jeho služby zaplatil 20 tis. Kč. Z odměny se dlouho neradoval, protože byl krátce nato zatčen a peníze dobrovolně vydal policii. Po lidech, kteří ho naverbovali, vybavili ho listinami, řídili jeho úkony a nakonec si od něj vzali výtěžek trestné činnosti, se slehla země. Odsouzený až ve výkonu trestu pochopil, že soud mínil rozsudek vážně, a pokusil se vyvolat trestní řízení hlavních pachatelů. O jeho poznatky ale není zájem.

Poměrně úspěšná ve snažení o svou záchranu byla matka čtyř dětí, která se nechala zlákat od party podvodníků, aby propůjčila právní subjektivitu své začínající firmičky jejich obchodům. Nakupovala pro ně pohonné hmoty, které posílala jimi určeným odběratelům. Inkaso tržeb bylo záležitostí jejích pochybných společníků. Na první cisterny jí dali peníze. Placením v hotovosti si získala důvěru dodavatele, dohodla dodávky s odkladem platby, za jejichž zaplacení ručila osobní směnkou. Za další cisterny již ale její společníci nezaplatili. Když ji začala stíhat policie, partneři jí předepsali, jak má vypovídat a pohrozili jí, že v případě neposlušnosti se jí pomstí na dětech. Když jí soud uložil šestiletý trest, pochopila, že má vážný problém. Podala pak na své společníky trestní oznámení, kterým se však státní zastupitelství vůbec nezabývalo. Protože měla pro svá tvrzení aspoň neúplné listinné důkazy, pokusila se dosáhnout povolení obnovy řízení. Ke cti soudu je třeba říci, že v řízení, které trvalo déle než rok, provedl přezkum všech navržených důkazů. Na rozdíl od trestního řízení, vyvolaného obžalobou státního zastupitelství, soud neměl k disposici výsledky standardního přípravného řízení. Zabýval se pouze tím, co mu nabídla obhajoba, která samozřejmě neměla žádné prostředky k provádění vyšetřovacích úkonů. Policie ani státní zastupitelství se na obstarávání důkazů nepodílely – nikoli ze zlé vůle, ale takto je nerovnost žalobce a obžalovaného nastavena pravidly trestního řízení: žalobce těží při usvědčování obžalovaného z práce policie, kterou úkoluje, kdežto obžalovaný má při řízení o povolení obnovy procesu v podstatě holé ruce. Ačkoli se řízení o povolení obnovy vyvíjelo nadějně, určitý nezdar dokazování při posledním jednání způsobil, že soud návrh obhajoby zamítl. Nešťastnici nakonec omilostnil pan prezident. Vrátila se pak domů právě včas, aby se ujala péče o invalidní dceru a její právě narozené dítě.

Nechuť žalobců znova otevřít již jednou odsouzené věci může jít tak daleko, že náhodně zadrženému podezřelému, hledanému několik let, se může podařit dostat se z vazby a znova zmizet v nedohlednu. Stalo se v případě odsouzené, která měla sehrát roli „bílého koně“ při pokusu o úvěrový podvod. Při jednání v bance se měla vydávat za majitelku vily, již nabídla jako zástavu. Lidé, kteří ji do banky poslali, ji vybavili dokonalým padělkem občanského průkazu a dokladů o vlastnictví vily. Doprovázel ji cizinec, který se prokázal pravým dokladem a v bance otevřel účet, na který měly být připsány úvěrové prostředky. Na podvod se přišlo sice jen náhodou, ale včas, takže nevznikla škoda. Zasáhla policie, ale cizinec bleskově zmizel do zahraničí. Policie pak zatkla pozdější odsouzenou a jejího manžela, a to patrně na základě křivého udání. Nikdo další nebyl nalezen, ačkoli je zřejmé, že za přímými pachateli museli být další lidé, kteří obstarali padělané doklady a předjednali věc v bance. Účast na akci je velmi nepravděpodobná již proto, že v kritické době se podrobila velmi bolestivé operaci, po které byla nutná rekonvalescence. Činnost, kterou měla vyvíjet, by asi byla nad její síly. V době, kdy probíhalo řízení o povolení obnovy procesu, se hledaný cizinec čirou náhodou vrátil do ČR. Zde se dopustil další trestné činnosti a dostal se do vazby. Předveden před soud uvedl řadu informací, jimiž se usvědčoval z účasti na jednání v bance a hlavně mohly policii přivést ke skutečným pachatelům podvodu. Odsouzenou nepoznal. Před opuštěním soudní síně ale náhle změnil výpověď a označil ji za pachatelku. Soud proto obnovu procesu nepovolil. Odsouzená pak podala proti němu trestní oznámení, v němž zpracovala poznatky z jeho výpovědi před soudem. Státní zastupitelství ale odmítlo trestní řízení zahájit. Nakonec bylo přinuceno ustoupit a věc převzala příslušná složka kriminální policie. Policii však nezbylo než případ odložit, protože státní zastupitelství jí věc předalo až těsně po propuštění podezřelého z vazby. Od té doby už o něm nikdo neslyšel. Odsouzená byla nakonec propuštěna za dobré chování po odpykání poloviny trestu.

Chápu, že žalobci předkládají žaloby v neuzavřených případech, když získají dostatek usvědčujících důkazů aspoň proti některým spolupachatelům: čekáním na vypátrání a usvědčení hlavních postav trestného činu by vznikly průtahy. Neměli by pak ale nedořešené věci pouštět ze zřetele a zejména by se neměli otáčet zády k iniciativě odsouzených, kteří se dodatečně rozhodnou rozkrýt pozadí případu. Z pohledu rovnosti stran řízení je zřejmě nesprávná zavedená praxe pasivního přístupu žalobců k návrhům na povolení obnovy řízení, kde důkazní břemeno zůstává na obhajobě, jež nemá k disposici plnohodnotné prostředky pro provedení složitějšího dokazování. Důkazy nabídnuté obhajobou na podporu návrhu na povolení obnovy procesu by měly být policií pod dozorem státního zastupitelství prověřovány aktivně stejně jako při dokazování ve prospěch obžaloby. Při současné praxi se trestní řízení někdy stává metlou na chudáky, kteří z nouze, kvůli zisku trochy peněz pomohou k nepoctivě nabytému bohatství velkým darebákům v pozadí, kteří zůstávají mimo dosah orgánů činných v trestním řízení. Prospěch těchto odsouzených bývá nepatrný nebo i žádný, ale výměra trestu odpovídá celkové škodě, která je výnosem nedopadených osnovatelů trestného činu. Právo není o spravedlnosti…

člen spolku Šalamoun