Například kam jsem v pondělí přišel, tam jsem narazil na rozsvícenou televizní obrazovku, na které se jako součást jedné z hlavních zpráv dne opakovaně objevovala tvář Barbory Škrlové, odsouzené a současně jedné z obětí v tzv. „kuřimské kauze“. Televize hlásala, že havlíčkobrodský soud zamítl její žádost o podmíněné propuštění, a stručně opakovala hlavní údaje o případu. Věcný obsah zprávy byl poněkud nepřesný.

Ve skutečnosti o její podmíněné propuštění požádal již v prosinci r. 2010 spolek Šalamoun, podporovaný občanským sdružením Český ombudsman, jež nabídlo společenskou záruku. Odsouzená se k žádosti dodatečně připojila. Obě občanská sdružení se spojenými silami postarala, aby po případném propuštění měla kde bydlet a aby o ni bylo i jinak postaráno. Soud žádost skutečně zamítl a John Bok, předseda spolku Šalamoun, podal na místě stížnost proti jeho rozhodnutí.

Média cudně přehlédla zjevné průtahy v řízení, v němž má být podle trestního řádu rozhodnuto do 30 dnů od doručení žádosti. Arogance soudu, pohrdajícího zákonem, zde bije do očí.

Zprávu převzaly všechny hlavní deníky, jež – snad s výjimkou Týdne – stejně jako Česká televize jejímu datování vesměs nevěnovaly pozornost, takže vznikl dojem, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění patří k nejdůležitějším událostem dne. Ve skutečnosti zmíněné soudní jednání proběhlo již 4. dubna 2011. Proč se zpráva stala tak významnou s tak velkým zpožděním právě dne 23. května 2011, a proč vůbec bylo kolem ní tolik hluku, když řízení o podmíněné propuštění probíhají desítky, je ve hvězdách. V každém případě je vizitkou „spolehlivosti“ sdělovacích prostředků.

Hluk kolem Barbory Škrlové do značné míry zastínil jinou událost z resortu spravedlnosti, která je čerstvá a skutečně významná: šťastný návrat Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka z Thajska do pohostinné náruče české vězeňské služby. Zatímco jejich podmíněné propuštění bylo projevem naivní důvěřivosti paní exministryně Kovářové, jejich dopadení je velmi dobrým vysvědčením úspěšné spolupráce naší a rakouské policie a šikovnosti našich orgánů při vyjednávání s thajskými úřady: od jejich zatčení do návratu do vlasti uplynulo jen pár dní, žádné několikaměsíční vydávací řízení se nekonalo.

Za hloupost a nesolidnost se platí. O tom se teď uprchlíci přesvědčí. Jednak jim hrozí trestní stíhání za vyhývání se nástupu trestu, ale zejména se zcela připravili o naději, že by se někdy mohlo podařit přesvědčit ministra spravedlnosti, aby podal znova stížnost pro porušení zákona v jejich prospěch, kterou bezprostředně po nástupu do úřadu stáhl. Odsouzení tak způsobili sami sobě škodu, nehledě k tomu, že se škaredě odvděčili paní exministryni za laskavost. Stížnost zřejmě nebyla zcela beznadějná, neboť Nejvyšší soud ČR po prostudování spisu nařídil ve věci veřejné jednání, zatímco podání zjevně nedůvodná běžně zamítá v neveřejném řízení. Kdyby se po ministrově zákroku ukázněně vrátili do výkonu trestu, podali by nepřímý důkaz neviny, na němž by jejich obhájci mohli stavět v dalším úsilí o nápravu nepřízně osudu.

Přes vše výše řečené si myslím, že se Jiří Pospíšil nezachoval dobře, když vzal zpět stížnost, kterou podala jeho předchůdkyně. Tehdy již bylo nařízeno veřejné jednání, takže jeho zákrok měl povahu odnětí věci zákonnému soudci a zásahu do nezávislosti soudu. Trestní řád, poplatný době svého vzniku, mu to sice dovolil, ale v podstatě došlo k porušení ústavních práv odsouzených i soudu. Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona skutečně reaguje na určitá slabá místa v argumentaci obecných soudů, lze i říci, že vzal odsouzeným naději na spravedlnost, které se jim mohlo dostat přezkoumáním případu nejvyšším stupněm trestního soudnictví. A k dobrovolnému návratu do vězení stejně odsouzené nedonutil, je dokonce možné, že je pobídl k většímu spěchu.

V pondělí jsem také vzpomínal na projevy rozhořčení, jimiž zahrnul ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil bývalého místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru, když se resignací na funkci soudce zbavil neblahých účinků jeho rozhodnutí o dočasném pozastavení jeho funkce soudce. Náměstek ministra Filip Melzer tehdy v televizním vystoupení nařkl Pavla Kučeru z obcházení zákona.

Mé vzpomínání mělo kuriózní důvod: dověděl jsem se, že jiný soudce, který včasnou resignací předešel kárné žalobě s návrhem na zbavení mandátu, byl nedávno stejným ministrem jmenován státním zástupcem. Vznikl mu tím pracovní poměr bez zkušební lhůty na dobu určitou do dosažení zákonem stanoveného věku. K případnému odvolání by muselo proběhnout složité správní řízení s nejistým výsledkem.

Co u jednoho pár dní před odchodem do důchodu bylo mravním pokleskem a obcházením zákona, u jiného není překážkou pro jmenování do funkce, která je nároky na kvalitu osobnosti přibližně stejně náročná jako fukce soudce a jmenovaný ji bude vykonávat mnoho let.

Důvodem, pro který tehdy panu soudci hrozilo kárné stíhání, byl mimořádný rozsah nedodělků. Ale i dříve se v jeho činnosti vyskytovaly varovné příznaky: nepovažoval za obtížné procesním trikem obejít ústavní nález, jímž byl zrušen rozsudek, a obžalovaného odsoudit znova na základě původní obžaloby, a jeho příkazy k domovním prohlídkám v jiném řízení zrušil nálezem Ústavní soud ČR.

Ministr v tom maléru ale není sám. Pan soudce prošel výběrovým řízením daleko od svého původního působiště, a to v oblasti, kam se lidé nehrnou. Výsledky výběrového řízení přezkoumávali nadřízení: vrchní státní zástupce, nejvyšší státní zástupce a posléze personální odbor ministerstva. O důvodech soudcovy resignace v plném rozsahu sotva kdo z nich něco věděl. Spíše než individuální selhání ministra a jeho podřízených odhaluje tento případ nepropracovanost systému vyhledávání a výběru uchazečů o funkce v resortu spravedlnosti a ukazuje na nutnost, aby stejně jako v některých evropských zemích byli uchazeči zprvu jmenováni na zkušební období.

V daném případě se jedná o velmi inteligentního, dynamického člověka, kvalitního právníka. Nezbývá než doufat, že jako státní zástupce nezopakuje poklesky, jichž se dopustil jako soudce.

Stejně jako nelze napravit pochybení v personální činnosti státního zastupitelství a ministerstva při jmenování bývalého problematického soudce do funkce státního zástupce, nelze ničím napravit důsledky hanebné štvanice na soudce Pavla Kučeru, který na konci téměř čtyřicetileté bezúhonné profesní dráhy čelil kárnému řízení, v posledních týdnech ve funkci soudce byl zbaven práva soudit a od Nejvyššího soudu ČR, jehož byl spoluzakladetelem, odešel po sedmnácti letech služby bez oficiálního rozloučení. Jediným právně relevantním rozhodnutím, podle něhož lze posuzovat důvodnost jeho pronásledování, je pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze, podle něhož není příčinná souvislost mezi společenskými schůzkami, kvůli nimž byl Pavel Kučera pronásledován, a protiprávním zásahem státních zástupců do trestního stíhání Jiřího Čunka. K tomu je zřejmé, že Pavel Kučera jako soudce neměl žádnou možnost jednání státních zástupců ovlivnit. Bylo ostatně paradoxní, že jejich zákrok byl v té době oficiálně považován za právně korektní, ale Pavel Kučera byl pronásledován za účast na jeho vyvolání. Vlastně byl stíhán za to, že domněle páchal dobro.

Individuální morální škodu, kterou utrpěl, nelze napravit. Řídící orgány resortu by právě proto měly usilovat o vyšetření všech nepravostí, ke kterým v souvislosti s tak zvanou „kauzou Čunek“ došlo, aby se předešlo případnému opakování podobných excesů v budoucnosti. Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že se o to budou skutečně snažit. Není to žádné překvapení: případná náprava prohřešků je v rukou stejného ministra, který je umožnil a jenž jejich pachatelům kryl záda až do pádu Topolánkovy vlády. Z capo di tutti capi se přece nemůže přes noc stát český Cattani.

Aby bylo legrace více, přišel mi v těchto dnech dopis z Krajského státního zastupitelství v Ústí n. Labem, podepsaný dvěma krajskými státními zástupci. Je to větší výstřednost než dvojhlavé tele: zákon o státním zastupitelství existenci dvou rovnocenných vedoucích státních zástupců v čele úřadu nepřipouští. Takto řízené státní zastupitelství snad může dočasně fungovat jen v případě, že se oba šéfové dokáží dohodnout na všech rozhodnutích. Co by se stalo, kdyby mezi nimi došlo k nesouladu, se neví, protože zákon na to žádný recept nenabízí. Vedlejším důsledkem tohoto kuriozního jevu jsou zvýšené finanční náklady, protože oba krajští státní zástupci mají stejný nárok na příplatek za vedení úřadu.

Za stav, který v Ústí n. L. vznikl, sami státní zástupci nemohou. Je výsledkem nezvládnutí procesu odvolání vedoucího státního zástupce ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem. Postižený státní zástupce se vzepřel správní žalobou a soud mu dal za pravdu, čímž mu otevřel cestu k návratu a také k nároku na finanční odškodnění. Jeho místo bylo mezitím obsazeno nástupcem, jehož odvolání v podstatě není možné, pokud se něčím neproviní. To ale není důvod, pro který by bylo možné nerespektovat soudní rozhodnutí.

Podobný stav hrozil také na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci, kam se stejným způsobem vrátil Ivo Ištván, šikanovaný za své postoje k tzv. „kauze Čunek“. Stejný ministr, který ho odvolal, ho znova jmenoval. Netuším, zda se při tom červenal. Dvojvládí nevzniklo díky nedostatečné psychické odolnosti vrchní státní zástupkyně Mileny Hojovcové, která v dané situaci na svůj úřad resignovala, a to prý dobrovolně. Ta dobrovolnost byla taková, že po resignačním aktu musela vyhledat lékaře a dodnes není s příkořím vyrovnaná. Uvolnění místa Ivo Ištvánovi jí nečinilo potíže, ale nemohla přijmout skutečnost, že patrně z vděčnosti za její vstřícnost byla zadupána do postavení řadové státní zástupkyně na státním zastupitelství, na kterém před mnoha roky začínala a jemuž pak až do povýšení šéfovala. Milena Hojovcová je žena v nejlepších letech, patří k nejzkušenějším státním zástupcům a není zatížena komunistickou minulostí. Toto se jí stalo v době, kdy se na velké části vedoucích míst ve státním zastupitelství drží bývalí prokurátoři a vojenští prokurátoři protiprávního režimu, vesměs bývalí komunisté, takže státní zastupitelství je nejdokonaleji zachovaným skanzenem totalitní moci, v němž mladší právníci s čistou minulostí nemají možnost kariérního růstu, dokud normalizační dinosauři neodejdou do důchodu.

Situace ve státním zastupitelství je ostatně jediným souborem absurdních úkazů. Nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, jehož nezávislost měla být zárukou zavedení pořádku do úřadu, je asi tak stejně nezávislý jako Radek John, kterému Petr Nečas mluvil do personálního obsazení úřadu místopředsedy vlády. Mimo budovu svého úřadu má pouze dva přímé podřízené: vrchní státní zástupce. Když dospěl k názoru, že pražský vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula nepracuje k jeho spokojenosti a chtěl jej odvolat, narazil na hranici své nezávislosti: odvolání může pouze navrhnout, provést je může pouze ministr. Nezávislost je pouze hezká pohádka, která naráží na tvrdou realitu závislosti na politikovi, jenž se především stará o svou popularitu a navíc se bojí zopakovat neúspěch s odvoláním státních zástupců, který nedávno utrpěl.

Odvoláním ohrožený Vlastimil Rampula se podstatně liší od své bývalé kolegyně Mileny Hojovcové: dává arogantě najevo, že dobrovolně z místa neodejde, chyby při výkonu funkce žádné nepřipouští, případné soužití s nejvyšším státním zástupcem v ovzduší nepřátelských mezilidských vztahů hravě přežije. Když se vynořilo nikterak nepravděpodobné podezření, že pražští státní zástupci brzdí vyšetřování podezření proti exministrovi Pavlu Drobilovi, začal poukazovat na hrozící rozvrat státního zastupitelství ohroženého politickými tlaky, z něhož prý prospěch mají zločinci.

Rozvrat je skutečně viditelný: v monokratickém systému řízení státního zastupitelství nemůže bez škod na chodu úřadu setrvat podřízený, jemuž jeho nadřízený vytýká tak vážná pochybení, jakými Pavel Zeman odůvodnil návrh na jeho odvolání. Vzdorování Vlastimila Rampuly je tak hmatatelným projevem rozvratu služební kázně.

Ostatně měřítkem funkčnosti pražských státních zástupců může být současná situace v Sazce a kolem ní. Z informací z veřejných zdrojů vypývá podezření, že jsme svědky obrovského „tunelu“, probíhajícího „v přímém televizním přenosu“, jehož hybatelé usilují o to, aby nesplacené dluhy zůstaly věřitelům a jim zůstala v rukou vláda nad očištěnou firmou. Je velmi pravděpodobné, že přinejmenším část jejich kroků je v rozporu se zákonem. Státní zástupci mají povinnost stíhat každou trestnou činnost z moci úřední a toto se děje takřka pod okny Vlastimila Rampuly…

Ministerstvu spravedlnosti se v těchto dnech nedaří i jinak. K prohraným soudním sporům se státními zástupci přibyl třetí, pro změnu o přístup k informacím, v němž jako žalobce díky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uspěl spolek Šalamoun. Řízení bylo zahájeno v r. 2008 a 12. května 2011 dospělo k nepravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze. Série neúspěchů ministerstva ve správním řízení vede k pochybnostem o kvalitě jeho právníků, kteří ve všech zmíněných sporech projevili malé pochopení pro ústavní zásady ochrany základních práv a svobod.

A třešnička na závěr: před krátkou dobou jsem upozornil čtenáře, že z internetových stránek ministerstva v tichosti zmizely kdysi hlučně instalované seznamy soudců a státních zástupců, kteří byli členy bývalé KSČ. Včera jsem si náhodně všiml, že se stejně nehlučně vrátily na své místo.