Dne 7. září 2010 vydal kárný senát Vrchního soudu v Praze rozhodnutí, kterým na návrh kárné žalobkyně Ivy Brožové, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, potrestal místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru odvoláním z funkce soudce za údajné ovlivňování trestního stíhání bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka (rozhodnutí viz zde). Úloha předsedkyně Nejvyššího soudu ČR jako žalobkyně proti jejímu místopředsedovi činí z procesu raritu jindy a jinde nevídanou a pro českou justici ostudnou. Písemné vyhotovení rozsudku bylo zpřístupněno až před několika dny.

Kárná žaloba viní Pavla Kučeru, že na schůzce dne 6. února 2007 se v přítomnosti exministra Pavla Němce vyptával Zlatuše Andělové, „zda už má policie nějaké poznatky o ukládání milionových částek vicepremiérem Jiřím Čunkem“. Dne 28. února 2007 měl v přítomnosti Renaty Vesecké a Pavla Němce říci, že „vicepremiér pan Jiří Čunek se stal velkým problémem pro vládu, hledá se za něj náhrada, ale ta nebude hned, a proto by nebylo dobré, kdyby nyní přípravné řízení skončilo podáním obžaloby, neboť by to způsobilo problémy v koalici, potažmo ve vládě“ a „v této souvislosti požadoval po JUDr. Zlatuši Andělové, zda by nešlo přípravné řízení protáhnout“. Dne 17. května 2007 se měl v přítomnosti Zlatuše Andělové, Renaty Vesecké, Pavla Němce a Petra Coufala vyjádřit, že „současná situace je velmi výjimečná, hrozí pád vlády s ohledem na výhrůžky některých ministrů, a proto nezávislost v rozhodování musí jít stranou politickým zájmům“. Úvahy žalobkyně vyústily v závěr, že „popsané jednání a stejně tak i výroky JUDr. Pavla Kučery jsou způsobilé … ohrozit důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování soudu, zváží-li se, že jmenovaný vystupoval jako místopředseda Nejvyššího soudu ČR, který stojí na vrcholu soustavy obecných soudů“.

„Zlatým hřebem“ žaloby je osmibodový návrh na dokazování, v němž kárná žalobkyně požaduje čtení výše zmíněného dopisu Zlatuše Andělové, dále výslech všech jí zmíněných osob s výjimkou kárně žalovaného (!). V bodě 7 následuje požadavek na výslech „dvou státních zástupců KSZ v Ostravě, kteří byli Zlatuší Andělovou informováni o obsahu schůzek“, přičemž se mělo jednat o „dosud neustanovené osoby“. A v bodě 8 požadovala čtení úředních záznamů o schůzkách z 6. a 28. února a 17. května 2008. Záznamy ale neexistují, protože je státní zástupci nepořídili. Buď nikdo z nich tehdy nepovažoval setkání za závadová, nebo se jim Zlatuše Andělová ze stejného důvodu nesvěřila. Hůl na psa začali hledat, až vznikla společenská poptávka.

Uvádění neustanovených svědků a odkaz na neexistující listinné důkazy jsou naprosté unikáty, které by si nedovolil snad ani ten nejhorší státní zástupce. Zde je předvedla nejvýše postavená soudkyně tohoto rádoby právního státu. Ryba smrdí od hlavy…

Východiskem tažení proti Pavlu Kučerovi byl dopis, který dne 21. ledna 2008 poslala z donucení ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová olomoucké vrchní státní zástupkyni Mileně Hojovcové. Popsala v něm rozhovory s Pavlem Kučerou, Pavlem Němcem a Renatou Veseckou, v jednom případě též s jihomoravským státním zástupcem Petrem Coufalem ve dnech 6. a 28. února a 17. května 2008 v různých restauracích v Ostravě, Brně a Jihlavě. Mimo jiné k nim uváděla, že o jejich průběhu informovala dva své podřízené a tehdejšího vrchního státního zástupce Ivo Ištvána. V závěru uvedla, že následný zásah do kauzy Jiřího Čunka, který proběhl krátce po poslední schůzce, ji dodatečně přivedl k závěru, že její partneři se snažili zjistit, zda je „ochotna slyšet či vyjít vstříc“. Práce státních zástupců ale podle ní nebyla hovory nijak ovlivněna. Prozření trvalo bystrozraké šéfce severomoravských žalobců a jejím kumpánům proklatě dlouho a až do pozdního podzimu roku 2007 nic nenasvědčovalo tomu, že by k němu vůbec mohlo dojít. Nad rámec žaloby byla v řízení doložena další dvě její setkání s obžalovaným, na nichž se o kauze Jiřího Čunka nemluvilo, a pokud by se někdo podivoval nad tím, že kvůli Pavlu Kučerovi jela z Ostravy do Brna, nechť vezme laskavě na vědomí, že jí nečinilo žádné potíže vydat se až do mnohem vzdálenější Prahy, když ji exministr Pavel Němec pozval na raut na rozloučenou s úřadem.

Zmíněný dopis postoupila vrchní státní zástupkyně Milena Hojovcová ministrovi Jiřímu Pospíšilovi, který jej zbaběle předhodil jako horkou bramboru předsedkyni Nejvyššího soudu ČR Ivě Brožové, ač věděl, že vztahy mezi ní a Pavlem Kučerou mohou být narušeny v souvislosti s jejich protikladnými postoji k rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání z funkce a jmenování Jaroslava Bureše místopředsedou soudu.

Kárný senát v podstatě převzal a pouze doplnil a rozvinul text obžaloby, přičemž přijal všechny argumenty kárné žalobkyně. Na vypracování osmistránkového písemného vyhotovení rozhodnutí potřeboval neuvěřitelných šest týdnů, čímž ohrozil dokončení procesu do konce kalendářního roku a navodil možnost jeho ukončení bez pravomocného výsledku (odchodem Pavla Kučery do důchodu bude řízení ukončeno, i kdyby neproběhlo odvolací řízení).

Rozhodnutí kárného senátu v sobě skrývá odsudek záchranného zásahu státních zástupců v prospěch bývalého vicepremiéra. Podle oficiálního stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství ČR i ministerstva spravedlnosti byl ale jejich zákrok právně čistý a nezbytný, neboť vyšetřování případu Jiřího Čunka bylo údajně zatíženo závažnými chybami, za které byli odpovědni podřízení korunní svědkyně obžaloby. Nezávadnost zásahu potvrdila i protikorupční policie, která věc prošetřovala na základě trestního oznámení spolku Šalamoun. Pokud platí oficiální stanovisko, soudce Kučera by měl být spíše chválen za to, že dal svou neformální autoritu do služeb ochrany nespravedlivě stíhaného.

Kárný senát není příslušný k řešení problému zákonnosti zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka, takže jeho rozhodnutí jít odsouzením Pavla Kučery proti oficiálnímu postoji vedení resortu a státního zastupitelství je velmi choulostivé.

Jako laik a soukromá osoba se ale s názorem kárného senátu v tomto bodě výjimečně shoduji: usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 o odnětí a přikázání kauzy „Čunek“ a všecka na ně navazující opatření považuji za hanebnost, protože zjednala obviněnému zvýhodnění, které by bylo běžnému občanovi nedostupné. Je ale za ni trestán Pavel Kučera, který měl řízení proti Jiřímu Čunkovi pouze ovlivňovat, zatímco k vicepremiérově záchraně zneužili svých pravomocí konkrétními úkony státní zástupci Stanislav Potoczek, Arif Salichov a Petr Coufal, zaštítění nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou a ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem. Pavel Kučera čelí kárné žalobě již od 18. února 2008, zatímco vykonavatelů hmatatelných kroků ve prospěch Jiřího Čunka se celá aféra dosud jakoby netýkala. Až na jaře 2010 začala pod politickým tlakem debata o nutnosti odvolání Renaty Vesecké, která byla završena vládou 27. října 2010. Návrh na odvolání paradoxně vládě předložil Jiří Pospíšil, jenž je ve skutečnosti v této věci spolupachatelem.

Vše výše uvedené působí dojmem, že kárné řízení proti Pavlu Kučerovi je jedním z projevů neukončené „války žalobců“, která vypukla jako reakce na manipulaci s trestním řízením proti Jiřímu Čunkovi. Štvanice na kárně žalovaného současně plnila úlohu umělé mlhy, zastírající podstatu věci a odvádějící pozornost od skutečných pachatelů.

Důležitá je i souvislost kárného řízení s procesem sedmi žalobců na ochranu osobnosti proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni, exprokurátorce Marii Benešové, vedeným samosoudcem Krajského soudu v Praze Vojtěchem Ceplem ml. Obě kauzy se prolínají skutkovými ději a jejich klíčoví účastníci vystupují v obou. Nabízejí shodný obraz událostí, skutkovými zjištěními se doplňují. Soudce Vojtěch Cepl ml. vydal první rozsudek již v červnu 2008 a v červnu 2010 se dopracoval k dalšímu. Nyní stejně jako kárný senát čeká na odvolací řízení.

Obžalovaného a svědkyni spojoval dlouholetý kamarádský vztah. Všech setkání s ním se Zlatuše Andělová zúčastnila dobrovolně, nikdy nebyla nucena na nich setrvat proti své vůli, strpění témat hovorů bylo věcí její svobodné volby. Ráda se pobavila, ráda se nechala pohostit - a pak hostitelům nadělala nepříjemnosti.

Soud se nezabýval otázkou, jaký motiv by mohl Pavla Kučeru přivést k úloze „dábla našeptávače“ při ovlivňování řízení proti Jiřímu Čunkovi. V očích veřejnosti je za zásah do této zlopověstné kauzy odpovědná „mafiánská“ trojice Pavel Kučera, Pavel Němec, Renata Vesecká. Trestní stíhání bývalého vicepremiéra se ale Pavla Kučery netýkalo a neměl žádnou možnost do něj zasáhnout. Nežil v politice, nemohl proto sledovat politický zájem. Věc byla v počátcích přípravného řízení, předpoklad, že by se dostala do rukou jeho soudu, byl nesmírně vzdálený. Nikde se nevyskytl náznak bližšího soukromého vztahu k Jiřímu Čunkovi. Bez motivu není úmysl, bez úmyslu není trestný čin.

V době, kdy se Pavel Kučera bavil s přáteli o věci Jiřího Čunka, se nikdo necítil ovlivňován, Zlatuši Andělovou nevyjímaje. Až dodatečně prý nabyla dojem, že její spolubesedníci snad po ní něco chtěli či něco od ní očekávali. Navíc tvrdila, že s poznatky ze setkání se svěřila svému nadřízenému, vrchnímu státnímu zástupci Ivo Ištvánovi. Ale z jeho informace, oficiálně podané ministrovi Jiřímu Pospíšilovi dne 6. září 2007, nevyplynulo podezření, že by došlo k ovlivňování řízení proti Jiřímu Čunkovi. Zázračné prozření čtyř státních zástupců až po vypuknutí mediální smršti, kterou patrně vyvolal(a) svou žvanivostí „práskač(ka)“ mezi účastníky zmíněné stolní společnosti, vzbuzuje nedůvěru k jejich svědectví.

Soud nezkoumal mechanismus případného přenosu vlivu Pavla Kučery na rozhodnutí státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka. Dokonce ani nepoložil svědkyni Renatě Vesecké otázku, jaký vliv na její postup v kauze Jiřího Čunka měly úvahy obžalovaného. Soud nepřipustil výslech státních zástupců, kteří záchranu Jiřího Čunka reálně provedli. Propásl tak mimo jiné jedinečnou příležitost přimět jako první státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka k vysvětlení, co ho vedlo k vydání usnesení ve prospěch Jiřího Čunka z 4. června 2007, zda a kdo mu to uložil a pod.

Soud pochybil, když nekriticky přijal tvrzení Zlatuše Andělové o obsahu hovorů, které měl obžalovaný v její přítomnosti vést. Její svědectví je osamělé, nepotvrzuje je žádný další přímý svědek. Přímí svědci inkriminované výroky neslyšeli, Pavel Kučera je popírá a jsou pochybné i z logiky věci. Obžalovaný se shoduje s Andělovou pouze v připuštění zvědavosti na výsledek policejního zkoumání údajných Čunkových vkladů, ale ani to nelze považovat za pokus o ovlivňování: kárná žalobkyně ani senát nevzali na vědomí, že 6. února 2007 ještě nebylo známo, zda Senát vydá Jiřího Čunka k trestnímu stíhání.

Nevěrohodné je i tvrzení Zlatuše Andělové, že v Brně 28. února požadoval Pavel Kučera protahování trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi. Opět se vrací otázka, proč to byl právě on. Mimoto trestní stíhání Jiřího Čunka bylo v počátcích a zkušený trestní soudce věděl, že bezprostřední nebezpečí podání obžaloby ještě hned tak hrozit nebude.

Nejvíce Pavlu Kučerovi v očích veřejnosti i kárného soudu škodí údajný jihlavský výrok o upřednostnění politického zájmu nad nezávislostí rozhodování státního zastupitelství. Dokonce i soudce Vojtěch Cepl ml. nakonec došel k názoru, že nelze s jistotou prokázat, že jej obžalovaný skutečně vyslovil. Jeho podstatná část by stejně byla jen konstatováním všem dobře známého stavu a celek lze vyložit stejně tak dobře jako nepřímé nabádání k vyhovění politické poptávce nebo jako postesknutí nad tím, že někdo vyvíjí na státní zastupitelství politický nátlak.

Domněnka, že snad Pavel Kučera chtěl v Jihlavě ovlivnit Zlatuši Andělovou k záchraně Jiřího Čunka před podáním obžaloby, je v zásadním rozporu s údaji o verbálním konfliktu mezi ní a ostatními spolustolovníky. Přímí svědci včetně Zlatuše Andělové se shodují, že debatu o kauze Jiřího Čunka vyprovokovala sama, a to údajně „z legrace“. V této souvislosti se vyjádřila o Jiřím Čunkovi značně znevažujícím způsobem a nezbytnost podání obžaloby vysvětlila důvody, jež s předmětem trestního stíhání nemají nic společného. Bez její iniciativy by se v Jihlavě o kauze Jiřího Čunka nemluvilo, nikdo by po ní nic nechtěl, natož aby ji ovlivňoval, a Pavel Kučera by neměl příležitost pronést údajný inkriminovaný výrok.

Kárný senát přistupoval jednostranně k hodnocení výpovědí svědků. Mlčky předpokládal věrohodnost pouze nepřímých svědků na straně žaloby, bez ohledu na to, že sami sebe zpochybnili „prozřením“ až téměř po roce od prvních dvou inkriminovaných setkání. Naproti tomu senát „neuvěřil“ svědectvím přímých svědků na straně obhajoby, ač k tomu kromě vůle odsoudit obžalovaného nebyl žádný další důvod. I v tomto směru je rozsudek unikátní.

K zásadám postupu při ukládání trestu patří zohlednění minulosti obžalovaného a přiměřenost k jiným trestům, ukládaným ve srovnatelných kauzách. Ač to je zcela neobvyklé, kárná žalobkyně nenavrhla soudu, jak by měl obžalovaného potrestat. Kárný senát uložil nejpřísnější trest, jaký je dle zákona možný. Nevzal vůbec v úvahu délku kariéry Pavla Kučery, jeho dosavadní bezúhonnost, významné postavení prvního a zatím jediného místopředsedy Nejvyššího soudu ČR, které si vydobyl díky svým odborným a lidským kvalitám, ani jeho pověst uznávané právní autority a slušného člověka. Samozřejmě nepřihlédl ke skutečnosti, že obžalovaný patří k čestným výjimkám mezi staršími soudci tím, že se nepošpinil členstvím v KSČ, v čemž má nespornou mravní převahu nad některými členy senátu, kteří se pošpinili, a to důkladně.

Pominu-li svůj soukromý názor, že soudce Kučera měl být zproštěn obžaloby, trvám na nepřiměřenosti trestu vzhledem k jiným kárným kauzám. Např. v minulosti došlo k zbavení funkce v případě soudce Pavla Nagye, který si vymyslel celé neuskutečněné opatrovnické řízení a vystavil k němu všechny potřebné dokumenty. Jenže odvolací senát Nejvyššího soudu ČR stejně tento rozsudek zrušil a nechal jej soudit dál. Průkaznost neetičnosti skutků obou soudců je nesrovnatelná, shodnost trestů nepřijatelná.

Základní problém procesu je ve filozofii nazírání kárné žalobkyně i senátu na setkávání přátel, kteří jsou nedopatřením osudu příslušníky právnických profesí, a na obsah jejich rozhovorů. Debaty, které mezi sebou vedli, probíhaly v soukromí, měly ryze společenský charakter, nesloužily žádnému konkrétnímu cíli a námětově se týkaly věci, o které se tehdy bavil celý národ. Nikdo z účastníků nepředpokládal, že se najde někdo, kdo se začne svěřovat bulváru. Nikdo z nich nebyl přímým aktérem trestního stíhání Jiřího Čunka. Není prokázáno, že by debaty měly jakýkoli vliv na rozhodování státních zástupců, kteří nakonec s případem Jiřího Čunka protiprávně zatočili i bez Pavla Kučery a jeho přátel.

Kriminalizace schůzek je v každém případě kriminalizací soukromí účastníků debat a zpochybňuje jejich základní práva, chráněná Listinou základních práv a svobod. Kárná žalobkyně a senát jim základní práva upírají, nadřazujíce jim jakási fiktivní pravidla soudcovské morálky, která jsou v jimi vymezeném rozsahu v podstatě nesmyslná a nerealizovatelná. Nastolují tím filozofickou otázku, zda základních práv zbavení soudci jsou vůbec plnohodnotnými občany, když se nesmí v soukromí přátelit mezi sebou navzájem a s příslušníky ostatních právnických profesí a když jsou jako jediná kategorie občanů vyloučeni z veřejné debaty o dění v justici. V demokratickém právním státu je soukromí jedince posvátné a pro úřady nedotknutelné.

Z rozhodnutí kárného senátu zafičel ledový dech totality. Není ostatně divu, že jeho soudci přistupují k otázce ochrany soukromí žalovaného z pozice normalizačních „kádrováků“, když jsou mezi nimi nejméně dva bývalí komunisté, z toho jedna „kovaná soudružka“, která začínala kariéru soudkyně přímo na republikovém nejvyšším soudu.

A to je nepřímá cena, kterou zaplatil kárný senát za záchranu Jiřího Čunka: zplodil zmetkové rozhodnutí a tím veřejně prokázal svou podjatost a profesní nedostatečnost.