Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996JUSTICE: Soudci už na Listopad zapomněli
Nastupující demokratická moc se pokusila očistit zmíněné orgány prostřednictvím občanských komisí od soudců a prokurátorů, kteří si nejvíce zadali s předlistopadovým kolaborantským režimem. O průchodnosti ok jejich „cedníků“ svědčí skutečnost, že na svých místech zůstali někteří činitelé vedení v seznamech Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných jako škůdci lidských práv a také nerušeně soudí někteří z aktivních účastníků procesů proti známým disidentům. Je mezi nimi např. soudkyně, které disidenti přičítají odpovědnost za smrt Pavla Wonky, nebo jiná, jež je spoluodpovědná za poslední uvěznění Václava Havla. Ještě horší je situace mezi státními zástupci, na které ovšem není tolik vidět.
Po ukončení činnosti občanských komisí se za minulostí těch, kteří obstáli, udělala pomyslná „tlustá čára“ a stali se nedotknutelnými.
Ani pro „exkomunikované“ neznamenaly polistopadové prověrky pohromu, srovnatelnou s osudy obětí čistek po r.1948 a 1968. Někteří propuštění soudci se obratem stali prokurátory, prokurátoři pro změnu navlékli soudcovské taláry a jiní „vyhnanci z ráje“ se uhnízdili na ministerstvu spravedlnosti. Ostatní odešli do soukromého sektoru. Pokud jsou advokáty, občas jsou přistiženi při pokusech o využití osobních vztahů s bývalými kolegy, kteří přežívají ve státním aparátu.
Souhrnným výsledkem velkorysosti domnělých vítězů „sametové revoluce“ je nezjistitelný podíl bývalých členů KSČ mezi soudci a prokurátory. Je podezření, že síť jejich bývalých „soudružských“ vztahů může být základem pro skryté ovlivňování procesů, o němž se mezi lidem mluví jako o mafiánských praktikách. Sílu souručenství „přeživších“ bývalých mocných, přizpůsobených novým podmínkám, nelze dost dobře odhadnout, protože se ani neví, kolik jich vlastně je a kdo mezi ně patří. Proto se opakovaně vynořují otázky po jejich počtu, které většinou zůstávají bez odpovědi. Sami soudci se horlivě snaží o znepřístupnění těchto informací a ministerstvo spravedlnosti je v tom podporuje.
Na jejich neprostupnou obranu narazil v těchto dnech občanský aktivista Tomáš Pecina, který se o prolomení informačního embarga pokouší od r. 2007 s použitím zákona o svobodném přístupu k informacím. Jeho zvědavosti na vztah soudců Vrchního soudu v Olomouci k bývalé zločinné organizaci KSČ dal punc nemístného strkání nosu do soukromí soudců Nejvyšší správní soud zamítnutím jeho kasační žaloby proti rozsudku Městského soudu v Praze. Zrovna v tomto případě by bylo zajímavé znát předlistopadovou politickou milost soudců a popř. předsedy soudu, aby byla jistota, že padlo nepodjaté rozhodnutí.
O této věci jistě ještě uslyšíme, neboť Tomáš Pecina dal vědět, že napadne rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností. Na její výsledek jsem zvědav: bude jistě mimo jiné záviset na tom, zda o ní budou rozhodovat soudci s komunistickou minulostí a jak moc budou při jejím vyhodnocování brát ohled na zájmy své a svých bývalých „soudruhů“.
Je ovšem otázka, zda má smysl se za těmito informacemi pachtit, když členství v bývalé KSČ není překážkou pro přístup k významným státním funkcím včetně vládních a nadnárodních. Při jejím posuzování je třeba mít na mysli, že k základním principům úspěšného fungování demokratického státního zřízení je křišťálová průhlednost životů ústavních činitelů pro občany. Mimo jiné je účinnou prevencí vzniku korupčních vztahů, včetně „mafiánských praktik“ v justici a státním zastupitelství, často navazovaných právě díky vztahům navázaným v minulosti.
V tomto ohledu je na místě uplatňovat na soudce a státní zástupce zvlášť vysoké nároky, protože jsou ústavními činiteli, kteří nejsou ostatním občanům nadřazeni, ale naopak jsou určeni k výkonu důležité služby pro ně, jsou povoláni k zasahování do jejich soukromých, pracovních a obchodních vztahů a leckdy na ně působí ničivě.
Jejich příslušnost ke KSČ má specifickou povahu, v mnohém odlišnou od členství příslušníků jiných profesních skupin. Režim, jemuž dobrovolně sloužili, byl z pohledu současné legislativy protiprávní a současně naše státní zřízení je shodné s režimy států, jež z pohledu předlistopadové ideologie a práva byly považovány za nepřátelské. Jednání ohrožující základy předlistopadového režimu a směřující k prosazení dnešní podoby státu bylo represivními složkami státu hodnoceno jako protiprávní a bylo stíhatelné podle trestního zákona. Počínání tehdejších represivních orgánů bylo v mnoha ohledech v rozporu s normami mezinárodněprávní ochrany lidských práv. Právníci, kteří přesto hledali obživu v represivních složkách kolaborantského režimu, to vše měli díky svému vzdělání vědět. Skutečnost, že věděli, a přesto si zadali, vyvolává o nich pochybnosti silnější než o běžných agentech StB, jejichž jména byla zveřejněna bez ohledu na ochranu soukromí. Vzhledem k tomu, že KSČ byla zřizovatelkou StB a jí nadřazenou vedoucí silou, vidím v tom jistou nespravedlnost. Nevidím tedy důvod pro tak zásadní ochranu ochranu soukromí bývalých komunistů působích v justici a státním zastupitelství. Pochybuji, že by někdo z nich vstoupil do služeb totalitního státu a do KSČ z donucení, v zájmu ochrany rodiny a přátel před pronásledováním, kvůli usnadnění vstupu svých dětí do života, pod tlakem jiného typu vydírání. A nikdo z nich nebyl zbaven možnosti jiné volby povolání, která by ho ušetřila upsání duše komunistickému ďáblu. Jejich bleskový přerod ze strážců zákona protiprávního režimu v ochránce právního řádu demokratického státu zavání schizofrenií.
Výše uvedené výhrady nesouvisí jen s formálním členstvím v KSČ. Každý, kdo působil v oblasti trestního řízení, musel něčím prokázat svou oddanost „straně a vládě“, správný „třídní“ přístup k právu, ochotu v případě potřeby se podílet na potlačování občanských práv spoluobčanů, porozumění pro proletářský internacionalismus a spokojenost se spojenectvím se SSSR „na věčné časy“. U členů KSČ je aspoň jasné, na čem stála jejich politická spolehlivost, u těch ostatních lze mít pochybnosti: nikdo nemohl vyváznout bez zaplacení „jízdného“. Jde o to, v jaké „měně“ je platil.
Z praktického hlediska nemusí být ovšem komunistická minulost ve všech případech překážkou pro bezvadný výkon povolání soudce či státního zástupce. Jako zátěž se může projevit např. v situacích, v nichž snížená citlivost k lidským právům může vést k poškozování stran řízení, v řízeních, jež mají politické souvislosti a nakonec také tehdy, pokud se naskytne příležitost k využití starých „soudružských“ vztahů k ovlivňování řízení. Není jistě náhodou, že taškařici s delegací trestní věci Jiřího Čunka z Přerova do Jihlavy provedli státní zástupci s předlistopadovou minulostí, někteří se špatnou pověstí mezi bývalými disidenty.
Příkladem ovlivnění případu minulostí soudce je případ Rostislava Roztočila, odsouzeného v r. 1985 v nepřítomnosti za vraždu z r. 1975 a po vynuceném návratu z emigrace znova v r. 2007 v obnoveném procesu vynuceném vydávacím rozhodnutím německého státního zastupitelství. Odsouzený odjel v r. 2007 po prvostupňovém rozsudku zpět do Německa s naším legálně vydaným občanským průkazem v kapse a již tam zůstal. Německé státní zastupitelství jej odmítlo vydat zpět k výkonu trestu. Zatím žije jako ve zlaté kleci, z které nesmí vystrčit nos do jiné země, protože všude jinde na něj číhá český zatykač. Řízení dospělo zatím do stadia odmítnutí jeho ústavní stížnosti Ústavním soudem ČR dne 25.1.2010. Spolek Šalamoun nyní podal v jeho prospěch podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
Jeho trestní stíhání bylo zahájeno až v době, kdy byl v bezpečí rakouského asylu, ačkoli vyšetřování proti němu bylo bez jeho vědomí vedeno již několik let. Je zajímavou náhodou, že o několik měsíců později po jeho emigraci se stala soudkyní předsedkyně senátu, který jej znova odsoudil v r. 2007. Podle mých vlastních poznatků a řady svědků projevovala během celého procesu zjevnou podjatost. Nevyhověla výzvě, aby se vyloučila pro podjatost, v které byl mimo jiných uplatněn také názor, že je nestydatost, soudí-li emigranta soudkyně protiprávního režimu, jež byla jmenována přímo v roce jeho emigrace. Odůvodnění této jedné z více námitek podjatosti není tak nesmyslné, jak by se mohlo zdát. V té době bylo nedovolené opuštění republiky trestným činem a všichni emigranti byli za ně souzeni v nepřítomnosti jako uprchlí. Soudci byli vedeni k tomu, aby na emigranty pohlíželi jako na nebezpečné nepřátele režimu. Nikdo neví, do jaké míry se jim mezitím tento ideologický nános vykouřil z hlav.
Roztočil byl v době odchodu do Rakouska bezvýznamný člověk. Živil se jako taxikář a přivydělával si „vekslem“. Přesto po jeho příchodu do země o jeho případu začaly psát noviny, které tuzemské obvinění z vraždy vysvětlovaly jako výsledek intrik čs. tajných služeb. Podle jejich názoru Roztočil na sobě odvezl z Československa vinu skutečného vraha. Krajský soud ve Wiener Neustadt zamítl československou žádost o jeho vydání tak, že s dodaným obviněním naložil jako s trhacím kalendářem. Rostislav Roztočil pak dostal velmi rychle asyl. Okolnosti jeho emigrace jsou velmi zvláštní. Nejvýraznější odlišností od příběhů jiných emigrantů je skutečnost, že v době, kdy se nacházel ve vydávací vazbě, za ním, jehož čekalo odsouzení za vraždu, poslaly čs. orgány do Rakouska k trvalému pobytu jeho nezletilé děti.
Soud v r. 1985 se přirozeně nemohl s podezřením na zmanipulování obžaloby vypořádat, i kdyby chtěl. Soud v letech 2005-7 by sice směl, ale nechtěl. Veškeré pokusy o použití tohoto námětu jako nástroje obhajoby byly předsedkyní senátu tvrdě potlačeny do té míry, že v dokumentaci řízení po nich téměř nezůstaly stopy. Ústavní soud proto mohl spokojeně konstatovat, že v řízení nedošlo ke krácení základních práv odsouzeného.
Stejně tak zůstala nepovšimnuta skutečnost, která překvapivě vyšla najevo v řízení z let 2006-7, že totiž před trestním řízením z let 1982-5 probíhalo jiné vyšetřování již od r. 1976, při němž byli vytěžováni všichni svědci a obžalovaní z obou procesů. Všichni slyšeli od policistů, že jsou vyslýcháni kvůli vraždě spáchané Rostislavem Roztočilem. Proti některým bylo používáno fyzické násilí nebo psychický nátlak. Jediný, kdo o tom všem nic nevěděl, byl právě podezřelý Rostislav Roztočil. Dokumentace tohoto vyšetřování byla skartována.
Výpovědi svědků o používání nezákonných metod vyšetřování byly zaprotokolovány až po stížnosti proti předsedkyni senátu, ale nebyly z nich stejně vyvozeny žádné závěry.
Došlo ještě k některým dalším nepravostem v neprospěch obžalovaného, ale ty výše uvedené snad stačí na znázornění možného vlivu špatné minulosti soudce či státního zástupce na ovlivnění trestního řízení.
Plyne z toho, že strany řízení by měly vědět, kdo jsou ti lidé v talárech, kteří jim chtějí zasáhnout do života, aby případně mohli vznést kvalifikovanou a nezpochybnitelnou námitku podjatosti. Nebude to mít velký praktický význam, protože obdobných případů jistě není mnoho, ale i znemožnění jednoho nespravedlivého rozsudku za rok by bylo prospěšné. Snaha Tomáše Peciny o prolomení informačního embarga je proto chvályhodná a zasluhuje podporu.
