V článku Soudci sobě II z 22. června 2013 jsem komentoval kárné řízení, které proběhlo pod spisovou značkou 16 Kss 2/2013 u Nejvyššího správního soudu proti pražskému soudci Ondřeji Láznovi. Na popud Jiřího Fialy, představitele občanského sdružení K 213, který se cítil poškozen panem kárně žalovaným, řízení vyvolala jako kárná žalobkyně předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. S žalobou neuspěla. Kárný senát pana soudce zprostil, za což jej stoupenci Jiřího Fialy odměnili pokřikováním v soudní síni.

Paní předsedkyně Nejvyššího soudu ČR se ujímá výkonu funkce kárné žalobkyně zcela výjimečně. Většinu podnětů ke kárným žalobám odmítá, protože ctí nenapadnutelnost soudců kvůli nesprávnému rozhodnutí jako pojistku jejich nezávislosti. Ondřej Lázna se ale zjevně těší její zcela mimořádné "oblibě", což dokázala podáním další žaloby, tentokrát na popud věhlasného pražského advokáta Oldřicha Choděry. V přítomnosti veřejnosti, v které převažovali "ctitelé" soudce Ondřeje Lázny z řad stoupenců Jiřího Fialy, ačkoli se jich věc přímo netýkala, ji projednal kárný senát Nejvyššího správního soudu dne 3. října pod spisovou značkou 16 Kss 6/2013. Výsledek byl stejný jako v prvém případě: zprošťující rozhodnutí.

Skutková podstata obou kárných žalob byla téměř stejná: vždy se jednalo o krátkodobé omezení osobní svobody obžalovaných rozhodnutím soudce Ondřeje Lázny, které paní kárná žalobkyně vnímala jako svévoli. V případě řízení sp.zn. 16 Kss 6/2013 došlo k neoprávněnému uvalení vazby na obžalovanou, která se nedostavila k hlavnímu líčení a soudce na základě znaleckého posudku nepřijal její omluvu. Ve vazbě strávila devět dní. Rozhodnutí o vazbě zrušil ve stížnostním řízení Městský soud v Praze. Ondřej Lázna nakonec obžalovanou v řízení ve věci zprostil obžaloby. Za neoprávněnou vazbu ji finančně odškodnilo ministerstvo spravedlnosti.

Neúspěch kárné žaloby v řízení sp.zn. 16 Kss 6/2013 byl předvídatelný: bylo by skutečně velmi zvláštní, kdyby stejný senát rozsoudil dvě věci s velmi podobnými skutkovými podstatami a shodným právním základem pokaždé jinak. Paní předsedkyně Nejvyššího soudu ČR nedbala včasného laického varování spolku Šalamoun, který jí doporučil, aby neopakovala potupnou zkušenost z 20. června 2013. A 3. řijna 2013 si šla k soudu pro jistou porážku s tvrdošíjností, jež by slušela členu spolku Šalamoun, Giordanu Brunovi nebo Johance z Arku a byla by užitečná v donquijotském boji s větrnými mlýny, ale jinak je zhola neužitečná.

U držitelky tak vysokého postavení v hierarchii soudců překvapuje neústupnost, s kterou trvala na své neuhajitelné subjektivní pravdě. Je zarážející, že nedokázala správně vyhodnotit své vyhlídky. Okolnost, že předsedkyně Nejvyššího soudu ČR dvakrát po sobě ztroskotala jako kárná žalobkyně, samozřejmě vyvolává otázku, zda jde jen o náhodné selhání v oblasti, která je poněkud vzdálena její soudcovské specializaci, či o projev nezpůsobilosti zvládnout nároky jejího vysokého úřadu. Otázka by nezazněla, kdyby řízení dne 3. října 2013 nepodstoupila.

Její přístup k domnělému provinění soudce Ondřeje Lázny se míjel s obvyklým náhledem na prohřešky soudců: soudce přece nesmí být trestán za nesprávné rozhodnutí, zvláště je-li možné jeho případný poklesek napravit opravným prostředkem. Tato zásada se považuje za pojistku soudcovské nezávislosti. Přestože v jiných případech ji paní předsedkyně ctí, tentokrát ji opustila a domáhala se potrestání soudce za nesprávné rozhodnutí, které hodnotila jako svévoli.

Její názor je mi blízký. Nicméně absurdnost výše uvedeného pohledu na beztrestnost soudcovských přehmatů vynikne na příkladu: přenesen do života obyčejných lidí by způsobil, že zloděj, jemuž policie zabavila lup a vrátila jej majiteli, by nebyl trestán, protože jeho poklesek byl napraven opravným prostředkem (policejním zásahem) a nevznikla škoda.

Obecně je ale pro soudcovskou komunitu odstoupení od zásady beztrestnosti omylu soudce nepřijatelné. A i kdyby tomu tak nebylo, je třeba položit otázku, proč paní předsedkyně k ní nepřihlédla právě a jedině v případě Ondřeje Lázny, a to hned ve dvou kauzách, když v jiných případech se jí drží a kárné stíhání "hříšných" soudců odmítá.

Například ve jménu ochrany soudcovské nezávislosti odmítla podat kárnou žalobu na znojemského soudce Jaromíra Kapinuse, který nevyhověl žádosti oběti justičního přehmatu o povolení obnovy procesu, když se k souzenému trestnému činu doznal skutečný pachatel a byl za něj rovněž odsouzen. Stejnou ochranu poskytla brněnskému soudci Aleši Flídrovi, předsedovi senátu, který zamítl stížnost žadatele proti nepovolení obnovy procesu. Oba soudci patří k pohrobkům normalizace a v "Pospíšilových seznamech" jsou vedeni jako bývalí členové KSČ. V případu byli dva nespravedlivě odsouzení – jeden na pět let, druhý vyvázl s podmínkou. S nevyhověním žádosti o povolení obnovy za těchto okolností se krátká omezení osobní svobody rozhodnutím soudce Ondřeje Lázny co do intenzity svévole nedají vůbec porovnávat.

Jindy paní předsedkyně ušetřila poslední Havlovu soudkyni, nyní v roli předsedkyně odvolacího senátu, která zadržela žádost o odnětí a přikázání věci podle §25 trestního řádu, ačkoli byla povinna ji bez průtahů odeslat i se spisem k rozhodnutí Nejvyššímu soudu ČR. Žádost podal obžalovaný, který byl třikrát zproštěn obžaloby, což paní předsedkyně odvolacího senátu z neznámých důvodů nesla s nelibostí. Po třetím zproštění si vynutila změnu prvostupňového senátu a nový senát poslušně vyhověl jejímu nepřímo vyjádřenému přání: obžalovaného nepravomocně odsoudil k nepodmíněnému trestu. Zmíněná žádost o odnětí a přikázání věci podle §25 trestního řádu směřovala k vyloučení vlivu Havlovy poslední soudkyně předáním věci k některému moravskému soudu. Jejím zadržením si paní předsedkyně odvolacího senátu uchovala možnost dovést věc ke konci zamítnutím odvolání obžalovaného. Pomohla si navíc ještě odmítnutím omluvy jeho nepřítomnosti a přes protest obhájce jej v nepřítomnosti odsoudila k nepodmíněnému trestu. Díky tomu nevinný člověk ubíjí již pátý měsíc života pobytem za mřížemi.

Iva Brožová kromě toho v poslední době odmítla několik kárných podnětů s tím, že předkladatelé se mají obrátit na instančně bližšího kárného žalobce a dokonce tvrdila, že tak tomu chce zákon. Nicméně podněty proti Ondřeji Láznovi přijala, byť navrhovatelé obešli kárné žalobce tří instančních stupňů, tj. předsedy obvodního, městského a vrchního soudu.

Ve skutečnosti pravomoc kárných žalobců je jako pyramida – čím výše žalobce stojí, tím je širší vrstva soudců, kteří mu podléhají. Stěžovatelé jsou zákonem omezeni ve výběru žalobce jen co do "plošné" místní příslušnosti, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR je jako kárná žalobkyně místně příslušná pro všechny soudce v ČR.

Další slabinou postavení Ivy Brožové jako kárné žalobkyně byla její snaha vnášet do posuzování důvodnosti postupu Ondřeje Lázny lidskoprávní hledisko a působení zásady "in dubio pro reo". Podstatné ale bylo trestněprávní vyhodnocení jednotlivých prvků skutkového děje. Při něm bylo bohužel zřejmé, že trestní řád nepatří k její oblíbené četbě. Projevilo se to i v tom, že jako žalobkyně vůbec nevěnovala pozornost vývoji profesní dráhy kárně žalovaného, takže jí unikl zjevný nepoměr mezi jeho dosavadní kárnou bezúhonnosti a tvrdostí navrhovaného trestu (ztráty hodnosti soudce).

Paní žalobkyně byla v zřejmé nevýhodě proti obhájci kárně žalovaného Pavlu Zelenkovi, zkušenému trestnímu soudci z Vrchního soudu v Praze. Je to důsledek jejího profesního profilu: není trestní soudkyně. Nemění to nic na tom, že kárný žalobce, který se nechá přistihnout při neznalosti detailů z trestního řádu, je trapný.

Zde se ale projevuje nedomyšlenost pravidel kárného řízení. Funkce kárného žalobce je vázána na funkci předsedy soudu a je nepřenosná. Kdyby v tomto případě byl kárným žalobcem trestní soudce, jeho postavení by nebylo tak svízelné. Jenže kárnou žalobkyní je v našem případě "civilistka", která nesmí místo sebe poslat k soudu zástupce s praxí trestněprávní. Musí se proto vyrovnat s úlohou dle svých sil.

Shrnu-li výše uvedené poznatky, pak především musím pochybovat o nestrannosti kárné žalobkyně, jejíž přístup k věci vyvolává dojem zvláštního zájmu na potrestání kárně žalovaného Ondřeje Lázny. Prozrazuje to skutečnost, že nevzala zpět kárnou žalobu ve věci sp.zn. 16 Kss 6/2013 v zoufalé naději, že s ní uspěje, i když z výsledku věci sp.zn. 16 Kss 2/2013 jí mohlo být jasné, že si jde pro porážku. Musím také pochybovat o přiměřenosti jejích odborných kvalit, když celý její postup prozrazoval povrchnost znalosti trestního řádu. Celkově z hodnocení jejího výkonu v obou kárných věcech vyplývá pochybnost o její způsobilosti zvládnout nároky funkce nejvyššího kárného žalobce v české justici. Protože jde o funkci, která je neoddělitelně spjata s postavením předsedy Nejvyššího soudu ČR, pochybnost se přenáší i na její postavení v čele jeho soudcovského sboru.