Soudce Jan Šott není právnický genius a statečný člověk, ale pouze trapný břídil

Z neznámých důvodů se některé noviny počátkem července začaly zabývat záležitostí, která vůbec není čerstvá: podnětem "světoznámého" soudce Jana Šotta ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona, směřujícímu v neprospěch pánů Víta Bárty a Jaroslava Škárky proti páně soudcovu vlastnímu rozsudku. Svéráznému počínání soudce Jana Šotta v řízení proti Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi jsem se věnoval průběžně během celého jím řízeného on-line představení pro senzacechtivé obecenstvo bulváru a 18. května 2013 došlo i na výše zmíněnou, dnes již značně zastaralou "novinku", tedy na podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Výčet školáckých chyb, jimiž Jan Šott zatížil svá rozhodnutí, zde nebudu opakovat. Podotýkám, že v zásadě stejné vady vytýká Janu Šottovi doc. Zdeněk Koudelka v článku uveřejněném dne 1. července 2013 na serveru Parlamentní listy.

Dospěl jsem ale dodatečně k názoru, že v případě jedné z vad – porušení zásady obžalovací, čili odsouzení za trestný čin neuvedený v obžalobě – lze soudci Janu Šottovi přiznat polehčující okolnost: až v průběhu dokazování před soudem byla prokázána nemravnost počínání Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky, kteří zneužili velkorysosti Víta Bárty a jeho vlastních peněz k jeho kriminalizaci. Otvírá se tím ale otázka, jak vedla policie vyšetřování, když jejich podvodné jednání neodhalila, a jakou péči věnovala dozoru nad vyšetřováním tvrdošíjná žalobkyně, když taková zásadní okolnost unikla její pozornosti. A odtud se odvíjejí další otázky, například zda unikají podstatné okolnosti při každém vyšetřování či jen při účelově vybraných. Jsou ožehavé zvlášť dnes, kdy probíhá vyšetřování proti bývalým poslancům za ODS, podezřelých z výměny politických ústupků za prebendy.

Jako obvykle, mé komentáře k tomuto procesu působí na pozadí většinových novinářských zpráv dojmem, že jsem byl v jiné soudní síni než bulvární psavci. Bourám jimi mýtus: soudce Jan Šott není právnický genius a statečný člověk, který učinil politicky citlivý soudní proces dokonale průhledným, jak to tvrdí bulvár, ale pouze trapný břídil, který snad dokonce uvěřil, že je skutečná hvězda.

Na rozdíl od doc. Zdenka Koudelky nepovažuji za Šottův největší hřích různá formálněprávní pochybení, ale skutečnost, že připustil zneužití soudního řízení k politickému účelu, navíc znevažoval rozhodnutí soudců vyšších soudních instancí, kteří jej odborností a zkušenostmi převyšují, a posléze zpochybnil důstojnost soudního jednání rozdáním objemného písemného vyhotovení rozsudku ihned po jeho ústním vyhlášení. Podpořil tím dojem, že soudy nejsou odděleny od světa politiky neprostupnou zdí, ale naopak se skrytě zapojují do politického dění a všechny řeči o jejich nezávislosti jsou pak jen šalba a mámení. Rozdáním rozsudku hned po vyhlášení potvrdil pan soudce hojně rozšířené lidové přesvědčení, že soudci se rozhodují dříve, než vstoupí do soudní síně, a soudní jednání je jen fraška pro hloupý lid. Tím podryl beztak nevalnou důvěru veřejnosti v soudy.

Ke klíčovému rozporu mezi právními postoji soudce Jana Šotta a odvolacího soudu došlo v hodnocení nakládání poslance Víta Bárty se soukromými finančními prostředky, tedy v názoru, zda peníze, vyplacené Kristýně Kočí a podle vylákané Jaroslavem Škárkou, byly úplatkem. Jde o složitý právní problém, v němž se ztotožňuji s názorem odvolacího senátu Jaroslavy Loffelmannové, tedy že nejde o uplácení, ovšem s vědomím, že nejde o jediný možný výklad. Nepřekvapuje, že státní zastupitelství, zastávající jiné stanovisko, podalo dovolání v neprospěch zproštěných odsouzených: od toho máme Nejvyšší soud, aby sjednocoval právní názory a za ním v řadě Ústavní soud jako poslední instanci.

Předpokládal jsem, že rozdáním předem připraveného písemného vyhotovení rozsudku dospělo scestné novátorství soudce Jana Šotta k hranici možného a další vývoj kauzy se bude odehrávat pouze v rámci obvyklých mimořádných opravných prostředků. Podáním podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ale Jan Šott hranice opět překročil. Zapsal se tím nesmazatelně do dějin české justice, protože stížnost proti vlastnímu rozsudku je něco, co zde dosud nebylo. A nechť formuloval podnět jakkoli, skutečností zůstává, že stížnost pro porušení zákona vždy směřuje proti pravomocnému rozhodnutí, a tím je právě Šottův zprošťující rozsudek. Teď je pan soudce skutečně jedničkou, ovšem takovou, že by se za to měl stydět.

Nemá smysl rozebírat na tomto místě v úplnosti argumentaci podnětu. Nicméně musím upozornit na jeho zásadní omyly: vrácením věci do jeho rukou odvolací senát neporušil zákon a vynesení zprošťujícího rozsudku nebylo pro Jana Šotta jediným možným východiskem. Kdyby odvolací senát zrušil Šottův rozsudek a sám zprostil obžalované, vzal by nalézacímu soudu a žalobkyni možnost doplněním dokazování posílit jejich právní názor a žalobkyni by připravil o řádný opravný prostředek. Soudce Jan Šott, který se již obsáhlým mediálním vyjadřováním usvědčil z podjatosti vůči Vítu Bártovi a odporu proti vyšším soudům, se pro vyhraněný vztah k věci mohl z jednání vyloučit. Nový senát by si mohl ve jménu soudcovské nezávislosti dovolit s řádným odůvodněním a po doplnění dokazování nesouhlasit s názorem odvolacího soudu a po zúžení skutkové podstaty do hranic daných obžalobou obžalované znova odsoudit.

I kdyby ministr spravedlnosti podal na základě Šottova podnětu stížnost a i kdyby jí pak Nejvyšší soud vyhověl, obžalovaných by se to nijak nedotklo. Stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch obviněných, má totiž zvláštní vlastnost: jejím vyhověním nezaniká právní moc napadených rozsudků. Srozumitelněji: vyhověním stížnosti by soudci Nejvyššího soudu pouze vzkázali svým kolegům z obecných soudů, že se dopustili pochybení. Se znalostí dotčených rozhodnutí si dovoluji tvrdit, že "kartáč" by dostal především Jan Šott. Ale jeho zprošťující rozsudek by si přesto zachoval účinnost, čili s obžalovanými by se nic nedělo. Mimoto nelze očekávat, že by Nejvyšší soud rozhodl, že odvolací senát porušil zákon vyslovením názoru, že Bártova finanční výpomoc spolupracovníkům byla úplatkem: nezávislý soud má právo a povinnost vytvořit si právní názor, který může být případně i mylný. Mýlit se neznamená automaticky totéž co porušit zákon.

Hromaděním výstřelků prokázal soudce Jan Šott nezlomnou vůli prosadit svůj subjektivní názor na jednání obžalovaných bez ohledu na všechna pravidla. Šel dokonce přes hranice obžaloby, nedbal poslanecké imunity, pohrdl právními názory vyšších soudních autorit, znevážil důstojnost soudního jednání nejdříve jeho vedením jako televizní show a nakonec ještě rozdáním předem připraveného rozsudku. Posléze spáchal "soudcovské harakiri": napadl vlastní rozsudek podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Soudce, který soudí tímto způsobem, je pro společnost nebezpečný: dá se předpokládat, že stejně subjektivisticky, lépe řečeno svévolně, bude soudit i v dalších případech. Bylo by na místě mu tuto možnost vzít, aby případně neohrožoval nevinné lidi.

A zde se dostáváme k problému nedotknutelnosti soudců. Stejně jako v celé Evropě soudci jsou u nás jmenováni doživotně a jejich odvolání je možné pouze rozhodnutím kárného soudu kvůli velmi závažným proviněním. K tomu, aby se před kárný soud dostali, se ale musí najít kárný žalobce, který překročí stín stavovské solidarity a hříšníky tam pošle. V tomto případě nejbližším kárným žalobcem by byl předseda Obvodního soudu pro Prahu 5, který ovšem výstřelky Jana Šotta jako ostudu pro svůj soud nevnímá. V úvahu pak přichází předseda nadřízeného Městského soudu v Praze a v případě jeho nečinnosti předseda Vrchního soudu v Praze. Žádný z nich ale nevoli nad výstředním vedením procesu neprojevil.

Pouze předsedkyni Nejvyššího soudu Ivě Brožové nezbylo než se počínáním Jana Šotta zabývat, protože ji k tomu vyzval spolek Šalamoun, který jí v té době považoval za nejsvědomitější kárnou žalobkyni. Paní předsedkyně, která pohnala neúspěšně před kárný senát pražského soudce Ondřeje Láznu kvůli tomu, že použil omezovacího opatření k překonání pokusu obžalovaného o maření soudního jednání, nevybočila z proudu snah o zneužití tohoto soudního řízení k poškození poslance Víta Bárty a strany Věci veřejné. Jsouc si vědoma politických souvislostí procesu, našla pro každé jednotlivé Šottovo provinění laskavá slova omluvy. Je pravda, že spolek Šalamoun ji oslovil dříve, než pan soudce korunoval řadu svých výstřelků podáním podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, nicméně její vzkaz veřejnosti je i tak jasný: soudce je sice možné veřejně kritizovat, ale tím to končí. Nelze je volat k odpovědnosti ani za nejzávažnější pochybení, pokud chybují ve prospěch nějakého silného skupinového mocenského zájmu. Soudí-li špatně dnes, mají právo soudit špatně i zítra.

Její postoj k nepřístojnostem soudce Jana Šotta upozorňuje na meze soudcovské nezávislosti. Iva Brožová často vystupuje v roli až fanatické strážkyně soudcovské nezávislosti. Avšak v tomto případadě mimoděk nasála společenskou atmosféru vytvořenou médii kolem Víta Bárty a podlehla jí. V tomto ohledu nejde o mimořádný úkaz: téměř všechny případy, o kterých vím, u nichž vznikly důvodné pochybnosti o spravedlivosti rozsudku, proběhly v atmosféře nepřátelství k obžalovaným vytvořené bulvárem: ctihodní soudci nasáli atmosféru a vyšli vstříc rozvášněné chátře. Na ně i na neodpovědné novináře vzpomíná v našich věznicích nezjistitelný počet nevinných odsouzených nebo lidí odsouzených k nepřiměřeným trestům.