Pokud někdo čekal po závěrečných řečech v řízení u Krajského soudu v Praze dne 7. června 2010 na ochranu osobnosti pěti žalobců proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové, že soudce Vojtěch Cepl ml. překročí svůj stín a otočí rozhodnutí o 180° proti zrušenému rozsudku z června r. 2008, zmýlil se. Je přece příjemnější být hrdinou a miláčkem bulváru než spravedlivým, nestranným soudcem. S žalobou opět uspěl pouze státní zástupce Libor Grygárek, ostatní jsou neúspěšní. Jejich neúspěch není zatím třeba dramatizovat: nepravomocný rozsudek má cenu ušpiněného papíru. Tím nechci říci, že předjímám, že odvolací soud rozhodne v jejich prospěch, neboť nepředvídatelnost soudních rozhodnutí je jednou z konstant našeho veřejného života.

Soudce se proti stavu před dvěma roky přece jen názorově trochu posunul. Především nechal splasknout bublinu prokurátorské arogance paní žalované tím, že odmítl její názor, že jako stínová ministryně spravedlnosti sociální demokracie má nárok, aby při posuzování jejích výroků na ně byla brána jiná měřítka než na projevy běžných občanů. Prohlásil dále, že soud nemá za prokázané, že místopředseda Nejvyššího soudu ČR vyřkl pověstný výrok o přednosti politického zájmu před nezávislostí justice.

Celkové hodnocení dokumentu, jemuž se z božího dopuštění a moci úřední říká rozsudek, a který soudce Vojtěch Cepl ml. přednášel téměř dvě hodiny v nedýchatelné atmosféře soudní síně, přenechám odvolacímu soudu. Dovolím si jen několik nesouvislých poznámek k jednotlivostem.

Jednání soudce Vojtěcha Cepla v tomto řízení má i svůj etický rozměr. Jedná se o prvostupňového samosoudce, tedy o soudce, který stojí na nejnižším stupni pyramidy soudní hierarchie. Jeho výkony v soudní síni jsou někdy obdivuhodné, ale jindy jsou jeho rozsudky rušeny odvolacím soudem. Pozoruhodná je četnost případů, které mu byly odvolacím soudem odebrány a přikázány jinému soudci. To vše zakládá nárok na skromnost ve vyjadřování o jiných příslušnících stavu, zvláště o soudcích vyšších soudů. Pan soudce zpochybnil důvěryhodnost soudců Nejvyššího soudu ČR připuštěním možnosti, že by mohli být v rozhodování o kauze „katarského prince“ ovlivněni názorem místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery, vyjádřeným článkem v měsíčníku Trestní právo. Dotkl se tak profesní cti soudců, mezi nimi také předsedy trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR Stanislava Rizmana. Soudci jsou ve svém rozhodování obecně nezávislí a jsou vychováváni k tomu, aby na sebe nenechávali působit vnějšími vlivy. Nejsou podřízeni soudním funkcionářům a neexistují prostředky, jimiž by mohli být postiženi za názor odlišný od jejich mínění. Pokud by se soudci, kteří rozhodovali o stížnosti exministra Pavla Němce pro porušení zákona postupem pražských soudců ve věci „katarského prince“, skutečně nechali ovlivnit názorem místopředsedy soudu a neřídili se svým nejlepším vědomím a svědomím, dalo by se hovořit o jejich hlubokém profesním a mravním úpadku. Považuji za neetické, že soudce Vojtěch Cepl si dovolil ze své úrovně takovým podezřením je napadnout. Říká se: soudím tebe podle sebe. Je otázka, zda se občas nenechává ovlivnit tiskem soudce Vojtěch Cepl ml. a nepředpokládá proto, že pokleslé chování tohoto druhu je běžné.

Na tomto místě se ostatně projevila první typická vada jeho přístupu k souzené věci: neznalost detailů průběhu skutkového děje. Měsíčník Trestní právo vydal inkriminovaný článek v červnovém čísle r. 2005, což znamená, že musel být dodán do tisku nejpozději 15. května 2005, tedy ještě před nepravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2. Městský soud v Praze rozhodl ve věci „katarského prince“ usnesením z 19. července 2005. Teprve jeho rozhodnutí ve prospěch nezákonného rozsudku senátu Moniky Křikavové bylo popudem k úvahám o podání stížnosti pro porušení zákona, protože ji lze podat pouze proti pravomocnému rozhodnutí. Dne 12. srpna 2005 pak rozhodl Nejvyšší soud ČR pod sp.zn. Tz 117/2005, že řízení proti Hamadu al Thani bylo vedeno nezákonně a nechal ho propustit z vazby.

Při obecné nepředvídatelnosti rozhodování našich soudců ani tak zkušený soudce, jakým je Pavel Kučera, nemohl před 15. květnem 2005 předjímat, že Městský soud v Praze vydá 19. července 2005 nezákonné rozhodnutí, a přiměje tak ministra k podání stížnosti pro porušení zákona. Za těchto okolností jsou ovšem úvahy soudce Vojtěcha Cepla ml. o možném záměrném ovlivnění soudců Nejvyššího soudu ČR Kučerovým článkem poněkud „mimo mísu“. Pravděpodobnější je možnost, že Kučerovy teoretické úvahy mohly inspirovat Pavla Němce, ale v tom bych neviděl nic „mafiánského“.

Neznalost detailů projevil pan soudce i v hodnocení tzv. opavské schůzky, která se konala den před vydáním Jiřího Čunka Senátem ČR k trestnímu stíhání. Dokud Senát nerozhodl, nebyl důvod činit opatření k zmanipulování řízení. Vydání při tom nebylo zdaleka jisté – vždyť o něm rozhodl pouhý jeden hlas.

Ještě více zarážející jsou projevy Ceplovy neznalosti práva a neúcty k justičním autoritám. Tak při hodnocení úlohy žalobce Pavla Němce v kauze „katarského prince“ pan soudce hovořil o nedovolené intervenci. O tom, že Pavel Němec byl podle tehdy platného znění §448 trestního řádu oprávněn daným způsobem do řízení proti Hamadu al Thani zasáhnout, nemůže být pochyb. Věděla to již tehdy i paní žalovaná, která přesto rozdmýchávala nenávistnou kampaň proti němu. Zejména soudce Vojtěch Cepl ml. ignoroval výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který má povahu obecně závazného rozhodnutí, zavazujícího i jeho: postup Pavla Němce byl zákonný, nezákonné bylo vedení soudního řízení proti Hamadu al Thani. Právní váhu má rozsudek Nejvyššího soudu ČR, výrok pana soudce o nedovolené intervenci je nesmysl.

Neuvěřitelným projevem nezvládnutí trestněprávních předpisů pak je Ceplovo tvrzení, že k rozhodnutí o žádosti Čunkova obhájce Eduarda Bruny o odnětí a přikázání věci podle §25 trestního řádu nemělo rozhodovat Nejvyšší státní zastupitelství ČR, ale Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Protože Eduard Bruna žádal o odebrání věci z obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a předání do obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze, bylo podle trestního řádu příslušné pouze Nejvyšší státní zastupitelství ČR.

Podle mého soudu má počínání soudce Vojtěcha Cepla ml. jeden společný rys s žalovaným jednáním Marie Benešové: oba protestují každý svým způsobem proti protiprávnímu zásahu státních zástupců do trestního stíhání Jiřího Čunka a oba používají nepřiměřených metod, jež nevedou k žádnému výsledku.

Marie Benešová sice nadělala hodně rámusu a způsobila citelné nepříjemnosti žalobcům a i některým jiným lidem, ale není znám žádný její pokus o vyvolání účinných kroků k nápravě zásahu, popř. k potrestání viníků. Díky hluku, který vyvolala, byla pozornost veřejnosti odvedena od skutečného průběhu zásahu do kauzy Jiřího Čunka a od jeho skutečných aktérů k paranoidní představě o řádění justiční mafie. Bez povšimnutí médií 5. června 2010 vypršela objektivní lhůta pro podání kárné žaloby na odpovědné osoby, zatímco pokus o prověření jejich jednání orgány činnými v trestním řízení byl státními zástupci udušen.

Soudce Vojtěch Cepl ml. zpřístupnil veřejnosti jinak nedostupné informace o průběhu řízení k odnětí kauzy Jiřího Čunka a Petra Hurty, ale za účelem záchrany žalované před nutností omluvit se postiženým se dopustil v tomto řízení celé řady odborných a etických pochybení, jež by si soudce dbalý práva a dobrých mravů neměl dovolit. K nápravě zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka rovněž nepomohl. Připusťme, že jeho možnosti v tomto směru jsou ve srovnání s Marií Benešovou zanedbatelné.