25.3.2017 | Svátek má Marián






JUSTICE: Sešli se vítězové nad „justiční mafií“ I.

8.3.2017

Studentský spolek Common Law Society uspořádal ve středu 22. února 2017 panelovou diskusi ke knize „Státní zastupitelství ve světle proměn“ autora Jana Laty, státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Zprávu o tom přinesl server Česká justice. Panelisté – Lenka Bradáčová, vrchní státní zástupkyně v Praze, Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, Jiří Pospíšil, bývalý ministr nespravedlnosti a europoslanec za TOP 09, a Jan Lata – se v diskusi stylizovali do postavení vítězů nad „justiční mafií“, zde zhmotněnou v postavách Renaty Vesecké, bývalé nejvyšší státní zástupkyně, a Vlastimila Rampuly, bývalého vrchního státního zástupce v Praze. „Poražení“ nebyli pozváni a nezúčastnil se ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a poslankyně Marie Benešová, bývalá nejvyšší státní zástupkyně, v dobách kauzy „katarský princ“ a „války státních zástupců“ nejhlučnější osobnost mezi bojovníky proti „justiční mafii“.

Jako pamětníka mě složení panelistů udivilo. Lenka Bradáčová byla v době „války státních zástupců“ nejvýraznější postavou mezi odpůrci Renaty Vesecké vedle Marie Benešové, která ji mediálně zastínila díky svému pavlačovitému vystupování. Její účast proto považuji za přirozenou. Josef Baxa sice nehrál v oněch šarvátkách významnou roli, pokud vůbec jakou, ale je to moudrý muž s čistýma rukama a vnímavý pozorovatel dění v justici, námitky proti jeho účasti by byly nemístné. Naproti tomu přítomnost Jiřího Pospíšila je dokladem platnosti přísloví „drzé čelo je nad poplužní dvůr“: v době svého prvního ministerského mandátu zaštiťoval pachatele protiprávního zásahu do kauzy Jiřího Čunka a podílel se na pronásledování jejich odpůrců způsobem, pro který mu nesporně sluší označení „capo di tutti capi justiční mafie“. Potrestal odvoláním tři rebelující vedoucí státní zástupce, kteří ale ve správním řízení soudním dosáhli zrušení jeho rozhodnutí. Když se vrátil do úřadu jako ministr Nečasovy vlády, jmenoval je znova na jejich místa. Stát musel jeho obětem zaplatit několik milionů korun jako odškodné. V druhém mandátu sice navrhl vládě odvolání Renaty Vesecké z funkce, ale vedl si při tom s nepřehlédnutelnou zbabělostí. Pokud se dnes předvádí jako podílník na vítězství nad „justiční mafií“, je to v nejlepším případě trapné. Jako ministr skončil potupným odvoláním z hodiny na hodinu. Sdílím autorovy pochybnosti o pravdivosti důvodů, jimiž premiér Petr Nečas vysvětlil jeho odvolání. Bylo by na čase, aby bývalý „pan Čistý“ konečně nalil národu čistého vína.

Kniha je čtivá jako dobře napsaná detektivka. Obsahově se dělí na dva tématické okruhy: na faktografický popis vývoje státního zastupitelství od jeho vzniku až téměř do dneška a na úvahy o optimálním začlenění státního zastupitelství do soustavy orgánů státu a o postavení státních zástupců se zaměřením na stupeň zabezpečení jejich nezávislosti.

Historizující část sleduje vývoj státního zastupitelství po etapách charakterizovaných postavami nejvyšších státních zástupců a dobovými významnými trestními kauzami a jejich důsledky. Předesílám, že část věnovaná tzv. „kauze Čunek“ a „válce žalobců“ hodnocením událostí silně připomíná obsah dobových stanovisek spolku Šalamoun a mých článků, dosud zachovaných na „staré“ části webu spolku Šalamoun.

Pokud se s autorovými názory na vývoj státního zastupitelství v některých bodech neshoduji, je to především dáno rozdílností výchozích stanovišť: Jan Lata jako představitel profesionálů, jejichž náplní života je posílání lidí za mříže, myslí samozřejmě jinak, než občanský aktivista, který se dlouhodobě snaží pomáhat obhajobě čelit zvůli orgánů činných v trestním řízení. Druhým pramenem nesouladu je rozdílnost zdrojů informací: Jan Lata patrně neseděl v soudní síni během projednávání klíčových kauz a nemá přístup k účastníkům „z druhého břehu“, od nichž jsem získal některé informace, které korigují obrazy vytvořené novináři a některými „bojovníky proti mafii“. Třetím je právě autorovo nedocenění úlohy medií, která v některých případech ostrakizují obviněné bez ohledu na materiální pravdu. Přitom smytí špíny z tváře jejich oběti bývá obtížné, ne-li nemožné. Podařilo se pouze Jiřímu Čunkovi, zatímco všichni ostatní jsou pro neinformované masy doživotně vyřazeni ze společenství slušných lidí, do kterého ve skutečnosti právem patří.

S autorem se zásadně rozcházím v části, věnované kauze „katarského prince“. Celý proces jsem strávil v soudní síni a znám i doprovodnou dokumentaci. Na rozdíl od Jana Laty mám důvod nepochybovat o tom, že Pavel Němec vyšel vstříc doporučení ministerstva zahraničí, které ve vyhovění katarské žádosti spatřovalo usnadnění cesty k uzavření smlouvy o justiční spolupráci s malým, leč vlivným a nesmírně bohatým Katarem. Je mi známo, že opakovaným policejním vyšetřováním nebylo prokázáno korupční ovlivnění rozhodování Pavla Němce a jeho spolupracovníků. Sama kauza nebyla příliš významná, skandální rozměry jí dodali novináři podněcovaní hlavně Marií Benešovou. Právní situace ale svědčí v neprospěch odpůrců Pavla Němce. Přijetím acquis communautaire se do trestního řádu dostal §448 trestního řádu, který změnil dosavadní praxi postupu předávání trestních věcí do zahraničí. Předání řízení proti obviněnému po podání obžaloby se stalo výlučným právem ministra spravedlnosti, nepodmíněným souhlasem nebo dokonce podnětem kohokoli dalšího. Další ustanovení trestního řádu zakazovalo orgánům činným v trestním řízení pokračovat v úkonech trestního řízení po rozhodnutí ministra podle §448 tr.ř. „Princova“ soudkyně, exkomunistka Monika Křikavová, která by za vlády svých „souvěrců“ v případě neuposlechnutí rozhodnutí pouhého obvodního tajemníka KSČ nejspíš přišla o zaměstnání, se v podmínkách demokratického právního státu cítila oprávněna „neponížit se“ uposlechnutím ministra, nepropustila okamžitě Hamada al Thaniho z vazby, ale naopak pokračovala v soudním řízení a věc dovedla až k nepravomocnému rozsudku. O nezákonnosti jejího postupu rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem senátu předsedy JUDr. Jiřího Draštíka z 22. srpna 2005. Podle mého laického názoru soudkyně zneužila své soudcovské nezávislosti ke spáchání zločinu neoprávněného zbavení osobní svobody. Mohla si to dovolit, protože v prostředí dobového částečného právního nihilismu se nemusela bát trestu: nebylo nikoho, kdo by na ni podal kárnou žalobu nebo dokonce trestní oznámení, a když už se někdo našel, exkomunističtí státní zástupci kolem ní vytvořili neprostupný ochranný val.

Dodávám, že stát, jehož úředníci se nebojí nedbat zákonů a není nikdo, kdo by je povolal ke kázni nebo je potrestal, a případně ani nemá k zákroku nástroj, nemůže efektivně fungovat.

Všechny protivníky Pavla Němce v tomto případě, včetně autora, spojuje přesvědčení, že jejich právní názor stojí nad zákonem a je lepší než rozhodnutí Nevyššího soudu ČR, o nicotnosti právního názoru ministra nemluvě. Taková je jejich představa o nezávislosti státních zástupců: usilují o nezávislost nejen na autoritách, ale i na zákonu.

V souvislosti s případem je rozšířena fáma, že Hamad al Thani ušel trestu. Ve skutečnosti z třiceti měsíců, uložených nepravomocným nezákonným rozsudkem, odpykal ve vazbě třináct a je pravděpodobné, že by po patnácti měsících byl stejně propuštěn. Latentně xenofobní česká justice neuznala rozhodnutí katarského nejvyššího státního zástupce nestíhat dále Hamada al Thani za rovnocenné s rozhodnutím státního zástupce podle §172 tr.ř. o zastavení trestního stíhání a v řízení později pokračovala. V r. 2016 soud pokryl pravomocným rozsudkem jeho vazbu s přesností na den. „Princ“ se nyní domáhá odškodnění za nezákonnou vazbu.

V souvislosti s kauzou „katarského prince“ se autor otřel o bývalého místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru. Prohlašuje, že je skandální, že bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR napsal dva odborné články, v nichž vyjádřil shodný právní názor jako později Nejvyšší soud ČR v rozsudku z 22. srpna 2005. Kromě toho, že asi neví, že již před Pavlem Kučerou se stejným názorem vystoupil prof. Pavel Šámal, nezpochybnitelná autorita v oboru trestního práva, přiznal pohaněnému geniální předvídavost. Články totiž vyšly počátkem května 2005, což znamená, že do tisku šly nejpozději koncem března 2005, kdy nikdo nemohl předvídat, že Pavel Němec bude muset podat stížnost pro porušení zákona a Pavel Kučera se s ním neznal. O stížnosti z července 2005 soud rozhodl až 22. srpna 2005. Bez nadpřirozené předvídavosti by Pavel Kučera nemohl napsat články, jež dle Jana Laty měly ovlivnit soudce.

Autor věnuje poměrně značnou pozornost okolnostem odvolání Marie Benešové. Tvrdí, že ministerská kontrola v jejím úřadě nic podstatného nenašla. Kromě toho, že způsob, jakým napadala ministra spravedlnosti, byl neúnosný a sám o sobě jako důvod k odvolání by stačil, výsledek kontroly byl jiný: byl prokázán nepořádek v úřadě spočívající ve značných průtazích při vyřizování agendy a ztrácení spisů a různých podání.

Je škoda, že se Jan Lata nezajímal o další osudy Marie Benešové po odchodu z NSZ. Dověděl by se, že se na nějaký čas stala společnicí advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný & spol., která obstarávala obecné právní záležitosti „katarského prince“ a současně sloužila holdingu Karla Komárka, jenž měl obchodní zájmy v oblasti Perského zálivu včetně Kataru a Jordánska. Marie Benešová se později stala členkou statutárního orgánu jedné ze společností holdingu a svou advokátní kancelář otevřela v jeho budově.

Pokračování příště.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.