22.9.2018 | Svátek má Darina


JUSTICE: Rychetský a Pelikán

21.2.2018

K Otázkám Václava Moravce z 18.2.2018

Již delší dobu jsem při sledování pořadu Otázky Václava Moravce přemýšlel, zda jeho moderátorovi nekřivdím, když mu stále „přišívám“ hanlivou přezdívku Vymývač mozků. Nevím, zda to je tím, že jsem stárnutím dospěl k větší smířlivosti, či zda Václav Moravec není vůči svým hostům tak agresivní jako dříve a nesnaží se je tolik tlačit do kouta jako v době, kdy jsem tyto články začal psát, v každém případě jsem se rozhodl podmíněně změnit název. Kdykoli se mohu vrátit zpět.

Sledování debaty Pavla Rychetského a Roberta Pelikána hodnotím jako příjemný způsob trávení kousku nedělního dopoledne. V ustálených poměrech České republiky, v nichž účastníci velké části veřejných debat se vzájemně napadají, překřikují se či zesměšňují, kultivovaný rozhovor dvou významných právníků působil přímo konejšivě. Dovolím si doprovodit jej nesouvislými variacemi na témata, jimiž se zabývali.

Udivilo mě, že redakce pořadu považovala za nutné znova vytáhnout poněkud obnošené téma výroků Andreje Babiše a pana prezidenta o možnosti objednat trestní stíhání. Kdyby „výtržníci“ uhlazeně řekli, že u nás a kdekoli ve světě lze občas účelově vyvolat trestní stíhání, bylo by to totéž a je to pravda. Použili zkratového vyjádření myšlenky a vyznavačům politické korektnosti naskočila kopřivka. Je to pořád jako v Andersenově bajce Císařovy nové šaty. Národ má takové představitele, jaké si zasluhuje. „Výtržníci“ Andrej Babiš a Miloš Zeman jsou svým vyjadřováním blízcí a srozumitelní velmi početné menšině národa, proto vyhrávají volby. Akademicky uhlazený Petr Fiala by se o stejné věci takto nevyjádřil, ale právě proto je předsedou trpasličí strany, která by kvůli intelektuálnímu potenciálu svého voličstva zasluhovala lepší místo na výsluní.

Pokud Miloš Zeman v této souvislosti hovořil o Aleně Vitáskové, jeho výrok měl dokonce racionální základ. Její trestní stíhání bylo jedním z více nástrojů k jejímu vytlačení z funkce, v které byla nepohodlná nejen části podnikatelů v solárním byznysu, ale také manažerům distribučních společností, které zastavením zvyšování cen energií připravila o obrovské peníze. Trestní řízení nevypuklo kvůli ní, ale není dodnes jasné, proč ji vyšetřovatel z postavení svědkyně najednou převedl mezi obviněné, když proti ní neměl důkazy, a proč to toleroval dozorový státní zástupce a pojal její neprokázané provinění do obžaloby. Důkazy se nepodařilo dohonit ani dokazováním před soudem a soudce se nestyděl odsoudit ji s vědomím, že její vinu nemá čím prokázat. Pro absenci důkazů ji pak odvolací soud zprostil obžaloby. Chybí koncovka: tresty pro ty, kdo ji šikanovali bez důkazů. Té se ale nedočkáme.

Ještě více chtěnosti poznamenává další trestní stíhání proti ní, vyvolané udáním zaměstnance mocné obchodní společnosti ČEZ a.s., která také má důvod stěžovat si kvůli zastavení růstu cen energií. Zneužití pravomoci se měla dopustit obsazením funkce místopředsedy ERÚ, pověřeného řízením právního úseku, bývalou nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou. Aby bylo stíhání možné, musely jí orgány činné v trestním řízení prokázat způsobení škody. Šli na to od lesa: škodou má být mzda Renaty Vesecké, jejíž práce dle nich má pro nedostatek kvalifikace nulovou hodnotu. Tak komické odůvodnění způsobené škody je vskutku pozoruhodné. Kladu otázku, jaký je poměr odborné vyspělosti žalobce a Renaty Vesecké, která navzdory potížím v minulosti jistě stále patří k elitním právníkům? Toto trestní stíhání sloužilo jako nástroj psychologické války proti Aleně Vitáskové. Např. pro jmenovací dekret Renaty Vesecké přišlo třicet policistů do tří objektů úřadu v době, kdy probíhala porada vedoucích představitelů obchodu s energiemi. Následně pak policie předvolávala k výslechům úředníky ERÚ, požadovala další a další dokumenty, některé i duplicitně. Alena Vitásková tak byla spolehlivě pod psychologickým tlakem, i když zrovna nezasedal brněnský soud.

Mluví-li Andrej Babiš o objednaném trestním stíhání, má to také racionální základ. Nevím, zda se dopustil trestné činnosti. Zpráva OLAF jej neusvědčuje, jak tvrdí někteří opoziční politici. Ale načasování trestního oznámení ve staré věci právě do předvolební doby opravňuje k silnému podezření na účelovost a zlý úmysl.

Mnoho řečí se v pořadu vedlo o nezávislosti soudců a státních zástupců. Ani slovo nepadlo o tom, že soudy a státní zastupitelství jsou službami státu občanů a příslušníci obou stavů by měli nést odpovědnost, pokud způsobí škodu. Pokud na svých poradách mluví o stranách řízení jako o verbeži či lidském hnoji, měli by přijít o talár, protože jsou apriorně podjatí.

Pavel Rychetský překvapil politickými postřehy. Připomněl, že některé záležitosti našeho politického života, jako je trestně stíhaný předseda vlády nebo vystupování Tomio Okamury, může „cizina“ vnímat negativně. Jde o to, kdo je ta „cizina“, zda to není uzavřená „bublina“, v které žijí účastníci mezinárodních setkání, jichž se pan předseda zúčastňuje. A je otázka, zda se kvůli ohledům na „cizinu“ musíme vzdát práva řešit si domácí problémy co nejúčelněji. Jinak mám dojem, že zatím nikdo v „cizině“ neodmítl podat ruku trestně stíhanému českému předsedovi vlády v demisi.

Starosti dělá Pavlu Rychetskému začlenění státního zastupitelství do moci výkonné a jeho nedostatečně zabezpečená nezávislost. Namítám proti tomu, že v Evropě je jiný způsob začlenění státního zastupitelství či prokuratury do soustavy orgánů státní moci výjimečný a nenacházím důvod, proč právě u nás by měla být další výjimka. Hlavně postrádám vysvětlení, v čem se reálně a navíc škodlivě projevuje údajná závislost státního zastupitelství na moci výkonné. Uznávám, že jako laik a aktivista, podporující obhajobu obviněných převážně v „patologických“ procesech, mohu mít zkreslený pohled. Nicméně z této pozice se mi zdá, že státní zastupitelství je nezávislé až příliš a dopouští se až svévolných zásahů do osudů jedinců, ale i státu. Psal jsem nedávno o nezákonnostech, jichž se dopouštěli státní zástupci ve vazební kauze Shahrama Abdullaha Zadeha, jimiž se zabývala i Poslanecká sněmovna a kárný soud. Zde šlo pouze o jedince, ale dochází i na stát. Byl snad zásah policie pod dozorem olomouckého vrchního státního zastupitelství na Úřadě vlády 13.června 2013 projevem nedostatku nezávislosti státního zastupitelství ? Vždyť jeho nepřímým důsledkem byl pád vlády a rozpuštění Poslanecké sněmovny. Kdo zaručí, že ještě více nezávislé státní zastupitelství příště nesvrhne prezidenta republiky, s jehož zvolením nebude spokojeno?

Pozoruhodné byly i další politické postřehy Pavla Rychetského. Projevil vyhraněný názor na politické postoje Tomio Okamury, které označil za rasistické, xenofobní a neonacistické. Prohlásil, že je chybou, že se tento politik stal místopředsedou Poslanecké sněmovny. Sám názor mě nepřekvapil a chápu jej, spíše mě udivila otevřenost obvykle zdrženlivého předsedy Ústavního soudu. Zajímavý je i jeho pohled na taktiku Andreje Babiše, o němž si myslí, že neusiluje o vytvořené vlády s podporou SPD a KSČM.

Samozřejmě nezapomněl na „trvalku“ svých úvah: na názor, že začínající soudci se mají nejdříve učit soudit jako přísedící u vyšších soudů a teprve pak se mají ujmout funkce u nalézacího soudu.

V kritickém pohledu na Tomio Okamuru si s Pavlem Rychetským notoval i Robert Pelikán, který se okrajově přiřadil k hlasatelům zprávy, že „král je nahý“, když funkci místopředsedy sněmovny ohodnotil slovy, že to je člověk, který občas řídí schůzi. Jeho vystoupení bylo jinak klidné, věcné, zaměřené na vysvětlení některých spíše nedorozumění mezi ním a politizujícími představiteli justice. Stojí za zmínku, že kvůli metodice výběru soudců se do něj pustili tvrzením o její protiústavnosti stále stejní justiční funkcionáři, kteří jsou s ním nespokojení, protože nemá porozumění pro jejich touhu po zřízení samosprávného orgánu justice. Jejich touha mi je sympatická, ale také sdílím Pelikánovy obavy z prohloubení „zapouzdřenosti“ justice a soudím, že ustavení samosprávy by mělo být vyváženo zřízením orgánu vnějšího dohledu (po němž ostatně volala i parlamentní komise při vyšetřování nezákonností v kauze Shahrama Zadeha).

Pozastavuji se pouze nad přístupem pana ministra k přijetí nového zákona o státním zastupitelství. O jeho potřebnosti se zde mluví po řadu let a je dost možné, že už mohl být projednán, kdyby Pavlem Blažkem předložený návrh zákona nestáhla z Poslanecké sněmovny konzervativní ministryně Marie Benešová. Souhlasím s panem ministrem v tom, že by nebylo vhodné, aby o jeho přijetí Sněmovnou usilovala vláda v demisi. Nemohu ale přijmout názor, že nebude zákon prosazovat proti odporu státních zástupců, které pobouřilo zjištění, že by přijetí nového zákona vyvolalo „přesoutěžení“ všech vedoucích funkcí. Státní zastupitelství je podřízený subsystém státní správy a názor jeho zaměstnanců je v tomto ohledu bezvýznamný. Pokud se moc výkonná a moc zákonodárná dohodnou, že poměry v soustavě státního zastupitelství vyžadují zásadní změnu zákonem, státní zástupci sice mohou v průběhu tvorby zákona diskutovat o podrobnostech, ale ve výsledku jim nezbyde nic jiného než buď se přizpůsobit změnám, které zákon přinese, nebo jít dělat něco jiného.

Jsou přinejmenším tři důvody pro přijetí zákona. Prvním je potřeba zajistit jednotný výkon trestního řízení na celém území státu. Zatím jsou jiné poměry v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze a jinak se chová Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Druhým je přílišná personální strnulost státního zastupitelství, jehož někteří vedoucí činitelé setrvávají ve funkcích mnoho let. Je ale známo, že vedoucí pracovník se časem opotřebuje, stane se netečným vůči poruchám chodu organizace a není způsobilý přinášet inovace. Pravidelná obměna vedoucích je základní podmínkou výkonného řízení organizace. Poslední důvod, který se bude státním zástupcům líbit nejméně, je zavedení systému vynucování odpovědnosti za odvedenou práci, či za zmetky, chcete-li. V tomto směru byl ovšem návrh zákona ve své poslední podobě, kterou znám, naprosto bezzubý, nepochybně proto, že na jeho utváření měli silný vliv státní zástupci : kapři si nikdy nevypustí rybník.



Mýty a fakta o nočním pomočování dětí
Mýty a fakta o nočním pomočování dětí

Podle odhadů trpí nočním pomočováním neboli enurézou asi pětina dětí ve věku 5 let, obtíže se však nevyhýbají ani starším jedincům. Rodiče často spoléhají na to, že „z toho dítě vyroste“, v horším případě děti trestají. Noční pomočování přitom může velmi negativně ovlivnit sebeúctu a duševní pohodu dítěte.

Diskuse


J. Kanioková
18:10
21.2.2018

K. Vyšata
12:36
21.2.2018

J. Schwarz
12:53
21.2.2018

K. Vyšata
13:05
21.2.2018

L. Kubeš
12:16
21.2.2018

V. Čermák 376
12:14
21.2.2018

J. Kanioková
18:17
21.2.2018

M. Krátký
9:04
21.2.2018

V. Čermák 376
12:08
21.2.2018

M. Krátký
15:20
21.2.2018

T. Kohout
8:34
21.2.2018

P. Götze
8:39
21.2.2018

J. Holíček
5:12
21.2.2018

počet příspěvků: 21, poslední 21.2.2018 06:21









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.