S blížícím se koncem působení Topolánkovy vlády přichází čas na úvahy o „pozůstalosti“, kterou její jednotliví ministři zanechají svým nástupcům k dořešení. Jednou z menších nepříjemností (o větších až příště), kterou zdědí po Jiřím Pospíšilovi Daniela Kovářová (lze-li věřit médiím, že po něm nastoupí), je neuzavřený proces Rostislava Roztočila, odsouzeného v r.1985 v nepřítomnosti za vraždu k 24 letům odnětí svobody a v obnoveném procesu v r. 2007 znova na 13 let, z nichž přibližně 5 let již odpykal.

Díky zdařilému útěku z věznice Plzeň-Bory přes Rakousko do Německa, po němž následoval návrat do vlasti v iluzi, že zde lze dosáhnout očisty jména od špíny, nakydané normalizačním soudem, byl Rostislav Roztočil po dobu dvou let mediální hvězdou. Po prvostupňovém rozsudku v červnu r. 2007 se legálně vrátil do Německa, v kterém za více než dvacet let spořádaného života zdomácněl, a téměř zmizel novinářům z očí. Jeho odvolací řízení počátkem r.2008 bylo již pro média málo zajímavé a nedávno zveřejněná zpráva o zamítnutí české žádosti o jeho vydání k výkonu trestu stuttgartským státním zastupitelstvím neměla téměř žádný ohlas. Přesto je možné, že právě tato zvláštní kauza bude působit nové ministryni určité starosti.

Zamítnutí žádosti o vydání nebylo překvapivé. O Roztočilově osudu se v zahraničí rozhodovalo již počtvrté, a v podstatě vždy v jeho prospěch. Po prvé v r. 1982 se vyslovil o obžalobě proti němu poněkud neuctivě soud ve Wiener Neustadt a nevydal ho k trestnímu stíhání do Československa. V Rakousku tehdy proběhla mediální kampaň, v které byl Roztočil líčen jako oběť intrik StB. V r.1992 stuttgartské státní zastupitelství nevyhovělo žádosti Krajského soudu v Praze o jeho vydání k výkonu trestu. V r.2006 sice bylo žádosti o vydání vyhověno, ale s podmínkou, že se Roztočilovi dostane spravedlivého procesu.

Rozhodnutí bylo určitě ovlivněno jeho zájmem o očištění jména před českým soudem. Do vlasti se směl vrátit bez eskorty jako svobodný občan. Hned na letišti se jeho iluze o spravedlivém procesu rozplynuly: byl zatčen a byla na něj nesmyslně uvalena útěková vazba. Další žádosti Krajského soudu v Praze o jeho vydání k výkonu trestu již německé státní zastupitelství nevyhovělo. Připustilo ovšem, že na základě české žádosti by Rostislav Roztočil mohl vykonat trest v Německu, to za předpokladu, že rozsudek obstojí při přezkoumání německým soudem.

A v tom je kámen úrazu: analýza výkonu senátu Krajského soudu v Praze normalizační soudkyně Oldřišky Rysové, vypracovaná při příležitosti extradičního řízení Roztočilovým německým obhájcem připomíná argumentací zamítnutí žádosti o vydání rakouským soudem v r. 1982. Navíc vyčítá paní předsedkyni senátu, že se tváří, jako by soud protiprávního režimu v r.1985 byl rovnocenný soudu demokratického právního státu, za který se vydává Česká republika, čili potvrzuje kontinuitu našeho soudnictví s justicí protiprávního režimu. Obhájce nelenil a spočítal, kolik stran z rozsudku z r.1985 bylo převzato do verdiktu z r. 2007.

Lze předpokládat, že Roztočilův německý proces vzhledem ke svému zřetelnému politickému pozadí přitáhne pozornost tamní odborné veřejnosti a médií a jeho ozvěna bude slyšet i u nás. Obhajoba bude veřejně cupovat rozsudek soudkyně Rysové, plný různých procesních podivností a účelového hodnocení důkazů, popř. jejich potlačování, čímž nepříznivě ovlivní obecný pohled nejen na úroveň naší justice, ale i na neuspokojivý vývoj odlučování české společnosti od totalitní minulosti. Očekávám, že německý soud český rozsudek nepotvrdí a nepošle za mříže občana, který se za více než dvacet let pobytu v zemi nedopustil ani přestupku, a byl dvakrát souzen způsobem, jenž tak trochu připomíná procesy padesátých let.

Pro Roztočila to bude mít význam zadostiučinění, ale současně jen částečné výhry. Bude pak totiž žít ve Spolkové republice Německo jako ve zlaté kleci. Bude tam v bezpečí, ale pokud by se rozhodl cestovat po Evropě, všude na něho bude číhat nebezpečí v podobě českého eurozatykače. Konečné dosažení spravedlnosti tak zůstane v rukou české justice a klíč možná bude v rukou paní ministryně, která bude postavena před rozhodnutí, zda má podat v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona.

Pro pověst české justice by bylo jistě lepší, kdyby k přezkoumání ostudného rozsudku Oldřišky Rysové zahraničním soudem nemuselo dojít. Ale krajský soud nemá jinou možnost, než se snažit o přinucení odsouzeného k vykonání trestu. Zabránit ostudě by mohlo pouze zrušení rozsudku cestou mimořádného opravného prostředku. Zatím padlo rozhodnutí o prvním: Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání. U Ústavního soudu ČR čeká na projednání ústavní stížnost. A pan ministr Jiří Pospíšil od 25. března r.2008 dumá či spíše nedumá nad podnětem spolku Šalamoun ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Rostislava Roztočila a nic ho nepřiměje ke spěchu, ani pokušení spáchat na odchodnou dobrý skutek.

Na způsobu, jakým k podnětu přistupuje, lze demonstrovat obludnost systému vyhodnocování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, v němž si libuje, jehož užitím zredukoval počet podaných stížností proti svému předchůdci na polovinu. Šalamoun podal podnět ve shodě s Roztočilovou českou obhájkyní, která připravovala dovolání. Požádal pana ministra o jeho přednostní vyhodnocení, aby se dovolání a stížnost dostaly do rukou Nejvyššího soudu ČR současně. Sliboval si od toho uplatnění synergického efektu ze společného projednání obou nástrojů, které se vhodně doplňují. Podnět však byl okamžitě „zneškodněn“ odesláním k přezkumnému řízení na Nejvyšší státní zastupitelství.

To je chytrý „fígl“, jímž se ministr a jeho úředníci vyhýbají podávání stížností pro porušení zákona: státní zastupitelství jako orgán žaloby přirozeně hájí neprolomitelnost soudního rozhodnutí a vydává převážně záporná stanoviska ke zkoumaným podnětům. Žaloba tím získává výhodu proti obhajobě a současně šetří práci s psaním stížností ministerským úředníkům: může zmařit podání stížnosti a omezit tak riziko, že by Nejvyšší soud ČR případně zrušil rozsudek. Po několika měsících z NSZ přišlo vyrozumění, že přezkum byl přerušen, protože přednostně musí být vyhodnoceno dovolání, které tam mezitím také dorazilo. Po odmítnutí dovolání se NSZ k vyhodnocení podnětu vrátilo se značnou prodlevou, vyvolanou putováním trestního spisu z Nejvyššího soudu ČR zpět do Prahy a znova do Brna na NSZ. Přirozeně dospělo k zápornému stanovisku, které sice není pro ministra závazné, ale obvykle se mu přizpůsobí.

Nicméně od ukončení přezkumu uplynulo již několik týdnů, ale pan ministr žádné rozhodnutí dosud nevydal. Vlastně je ani vydat nemusí: stížnost pro porušení zákona je právem, nikoli povinností ministra, a nejsou stanovena žádná pravidla a lhůty, jimiž by se musel při vyřizování podnětů řídit. Přidá-li se k tomuto idylickému uspořádání poměrů necitelnost k utrpení obětí justičního bezpráví, je neštěstí hotové. Nová ministryně tak zjevně krátce po nástupu dostane příležitost, aby se zamyslela nad svým vztahem k neprolomitelnosti rozhodnutí lidsky omylných soudů a strádání odsouzených, usilujících o zvrácení nespravedlivých rozsudků.

Jiří Pospíšil se mezitím patrně znova vrátí do postavení stínového ministra spravedlnosti ODS, v které bude pečovat o svou budoucí politickou kariéru. A možná bude chodit se svou opoziční kolegyní Marií Benešovou do Otázek Václava Moravce, kde si budou společně mýt ruce nad „rozvalem české justice“ (terminus technicus Marie Benešové), na kterém ani jeden z nich nemá ani za mák viny…