22.6.2018 | Svátek má Pavla


JUSTICE: Pyrrhova obhajoba

20.2.2018

Sleduji justici jako praktik-advokát a píši o ní. Napsal jsem již téměř sto „Příběhů české justice“, ve kterých na kauzách svých klientů vyprávím, co všechno se v ní dá zažít a jak se v ní spravedlnost potkává s nespravedlností, absurdity s normalitou a legrace nad některými rozsudky se smutkem z některých z nich. Do justice zahrnuji i státní zastupitelství , policii a všechny orgány, které v ČR hledají spravedlnost. Píši i o naději, že to bude lepší a o zklamání, že máme mnohdy právní stát spíše jen jako…

Každý svůj příběh uvozuji větou Ondřeje Neffa z roku 2002: Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou „rovná právní spravedlnost“ v České republice.

I když knihu těchto příběhů jsem nazval „Sorry, jako česká justice“ (Andrej Babiš jistě promine), moje příběhy o české justici nejsou jen lkaním nad ní, ale vyjadřují i naději, že se v odhadu její budoucnosti Ondřej Neff mýlí.

Nyní však tuto naději téměř zničil premiér této země svým dnes již legendárním výrokem: „Žijeme v zemi, kde si můžete objednat trestní stíhání a dostat pravděpodobně někoho do vězení.“

Abychom si zbytek naděje uchovali, pokusme se výrok Andreje Babiše obrátit v žert. Stačí, když si vezmeme knižku Arthura Blocha „Murphyho zákon a právníci“. A z ní můžeme vybírat citáty jak pro obviněného Andreje Babiše, pro jeho žalobce i obhájce. Státní zástupce může svoji obžalobu obrácen k obviněnému začít Newmanovým pravidlem : „Zločin se nevyplácí…aspoň ne tak jako politika.“ A jeho obhájce může podle Murphyho kontrovat napadením celého důkazního řízení:
1.Rekonstrukce nejsou konstruktivní
2.Znalecké posudky vycházejí z neznalosti věci
3.Nezvratné důkazy jsou zcela zvrácené

Až soud nad Andrejem Babišem a spol. posoudí Storryho zásadu obvinění ze zločinu:

„Míra provinění je přitom přímo úměrná tvrdošíjnosti zapírání.“

II.

Advokacie, zejména obhajoba v trestních věcech, je pro mnoho lidí nepochopitelná. Copak je možno obhajovat zločince nebo vrahy? Mnozí si myslí, že obhájce obhajuje čin klienta, že je správné, že jeho mandant kradl, loupil nebo vraždil. Nevědí, že obhájce obhajuje základní principy trestního práva. Presumpci neviny a právo na obhajobu. Tam, kde tyto principy přestanou platit, končí právní stát a po něm brzo i demokracie.

Arthur Bloch v úvodu své knihy líčí humornou, ale výstižnou historku jednoho obhájce: Jeden jeho klient, vyhlášený recidivista, byl obžalovaný z brutální vraždy. Při první návštěvě se ho klient začal vyptávat, zda věří, že onen zločin skutečně spáchal. Obhájce mu odpověděl, že na tom vůbec nezáleží: „Mou starostí je, abyste z toho vyvázl, jak nejlépe to půjde – buď vás z toho úplně vysekám, nebo se pokusím o co nejnižší sazbu.“ „To chcete říci, že byste mě obhajoval, i kdybyste si myslel, že jsem to udělal?“ „Jistěže.“Je to možný?“ nevycházel klient z údivu. „To já bych teda nemoh.“

Nejtěžší pro obhájce je obhajovat neobhajitelné, tedy dodržet výše uvedený princip trestního procesu i v případech, kdy dodržování tohoto principu se zdá absurdní a směšné.

Platí to podle Murphyho v případě druhého Soddyho zákona: „Zákonitě musí jednou nastat ta nejhorší možná situace.“ Co může obhájce říci na obhajobu sedmkráte trestaného recidivisty? Snad aby byl soud shovívavý a přihlédl k polehčujícím okolnostem, k přiznání obžalovaného a jeho lítosti a aby soud zvážil, že i sedmkráte trestaný se může poosmé napravit. Zde je třeba uplatnit Clarkův zákon: „Neexistuje nesmyslné tvrzení, které by nebylo možné vážně vyslovit.“ Jako v případě jednoho mého klienta, který vyloupil celkem šedesát čtyři bytů a kterému jsem doporučil, aby se maximálně kál, projevil hlubokou lítost, slíbil, že to již nikdy neudělá, a aby jeho chování tomu odpovídalo; několik vzlyků že by neškodilo. Klient mě poslechl, byl velice lítostivý, mě samotného jeho vystoupení dojalo. Když soud vynesl trest, několik let nepodmíněně, tak klient povstal a rozhořčeně prohlásil: „Tak já jsem se ke všemu přiznal, projevil lítost a vy mně dáte čtyři roky, jako… jako nějakému zloději.“ Pro takové beznadějné případy jsem si nakonec vymyslel univerzální závěrečnou řeč: Vážený senáte, vážený pane předsedo, nedávno jsem četl knihu (před třiceti lety – pozn.autora) „Advokát Darrow obhajuje“ a chtěl bych z ní na závěr své obhajoby říci:Nenávidím hřích, nikoli hříšníka.“

Je to praktická aplikace Parkerova zákona užitečných výroků: “Pravdivost tvrzení je zcela nezávislá na jeho věrohodnosti a naopak.“

Na místě je také pohotovost obhájce. Jeden kolega obhajoval u jistého venkovského soudu jednoho cikána jménem Lato, který byl obviněn z rozkrádání socialistického majetku a skutkovou podstatu tohoto trestného činu měl naplnit tím, že nechal svého koníka pást na družstevním lánu. Normálně by se mohlo jednat o přestupek, ale protože Lato byl již několikráte trestán, tak podle tehdejší socialistické judikatury se takový přestupek recidivisty posuzoval jako trestný čin. Případ projednával soudce, který se řídil vlastní zásadou, čím delší závěrečná řeč obhájce, tím vyšší trest. Obhájce byl však pohotový a jeho závěrečná řeč byla opravdu krátká: „Vážený pane předsedo, tak malý koník a tak velký hlad a vy se divíte, že Lato krad.“ A Lato byl zproštěn obžaloby.

III.

Těžkou úlohu má obhájce v totalitním režimu v politických procesech. Zažil jsem to sám. Obhájce musí obhajovat nejen klienta, ale i sebe, že takového protistátního elementa vůbec obhajuje. Musí stále zůstat socialistickým obhájcem, aby nedopadl jako JUDr. Jiří Šlitr v roli obhájce ve filmu „Zločin v šantánu“, kdy spolu s klientem skončil na popravišti. V praxi to znamená, že se nemůže s klientem solidarizovat, byť ho svrbí jazyk. Bylo to bruslení na hraně, které se od povinných piruet měnilo podle uvolňování režimu ve volnou jízdu. Tu nejvolnější jsem měl v únoru 1989, kdy jsem mohl při závěrečné řeči v dalším procesu s VOKNEM u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ocitovat v závěrečné řeči slova z projevu poslance Nejvyššího sovětu SSSR akademika Andreje Sacharova, slavného sovětského disidenta, o svobodě, demokracii a lidských právech. Když i socialistický obhájce mohl říkat, co si myslel, a dokonce opřen o Sovětský svaz, známou záštitu míru a socialismu, a tehdy již i demokracie, byl konec komunismu u nás za dveřmi. Jenže říkat si mohl, co chtěl, ale také soud mohl u nás ještě soudit, jak chtěl. Franta Stárek dostal 2,5 roku natvrdo, jeho družka Iva Vojtková dostala jeden rok podmíněně. Ovšem ta pravá socialistická a, dodejme, tehdy již i nesovětská zákonnost vypukla, když se věci po odvolání ujal známý sekerník Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Miloslav Špryňar. Zatímco obhájce mluvil o skutečné demokratizační koze, tak soud jen o socialistickém voze.

IV.

Ať již šlo o léta padesátá nebo o druhou polovinu let osmdesátých, základem těchto obhajob byla odvaha obhájce, a to již kvůli převzetí takové obhajoby. Abych nemusel psát o sobě, dodávám, že ještě v těchto letech jich u nás bylo tak šest nebo sedm, kteří tu odvahu měli. Obhajovat na zproštění s rizikem vyhození z advokacie nebo i ztráty svobody. I to jsem zažil, ale o tom jindy.

Současná aféra kolem shora uvedeného výroku Andreje Babiše mě přivedla až k publikaci „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice – Horáková a společníci“. Vždyť i v tomto procesu z roku 1950 byl jedním z obžalovaných advokát, JUDr. Jiří Křížek, obžalovaný mimo jiné „z touhy po bezpracném zisku ze zastupování cizích vyslanectví, pro obhajoby kolaborantů z řad bývalé šlechty a buržoasních zájmů svých kapitalistických klientů, např. v restitučních řízeních“. Měl štěstí, nedostal trest smrti jako jeho kolega JUDr. Jiří Šlitr, ale „jen“ trest těžkého žaláře v délce 22 let. V jeho případě, tak jako i u ostatních spoluodsouzených , se plně naplnil Dennistonův zákon: „Být slušný je už samo o sobě trestem.“

Právní bruslení kolem vlastní svobody a svobody (nebo nízkého trestu) klienta je v tomto procesu hezky vidět na závěrečné řeči JUDr. Vízka, obhájce pak popraveného Záviše Kalandry: „V jeho případě je skutkový základ pro posouzení jeho viny naprosto jasný, a to až do nejmenších podrobností. Kalandra učinil totiž tak podrobné doznání, že není sebemenších rozporů mezi jeho výpovědí a výpovědí kteréhokoliv z obžalovaných nebo ze svědků. Odvolávám se právě na tuto přesnost jeho výpovědi a prosím, abyste mu uvěřili i v těch částech, kde jeho slova svědčí i pro něj samotného… Kvalifikace právní je jasná a nebudu proto o ní vůbec mluvit. Pan státní zástupce navrhuje pro obžalovaného Kalandru trest absolutní. Nechť státní soud posoudí, je-li správné, aby Záviši Kalandrovi byla dána příležitost k nápravě. Víme z několika minulých případů, že celá řada těžkých provinilců již našla lepší cestu a snaží se svojí prací aspoň částečně odčinit svoji vinu. Já věřím, že by tomu tak bylo i u obžalovaného Záviše Kalandry.“ Jistě, dnes se nám může zdát taková obhajoba jako zbabělá a jako porušení všech povinností obhájce. Ale srovnejme ji s obhajobami v „Procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“ o dva roky později. V něm obhájci prohlašovali, že vina jejich klientů je tak těžká, že nemohou nic říci na obhajobu svých klientů a připojují se k návrhu státního zástupce na uložení nejtěžšího trestu. To bylo snad nejtěžší ponížení advokacie vůbec.

V.

Zajímavou obhajobu, byť ne před soudem, pronesla bývalá ministryně spravedlnosti, profesorka Helena Válková. Prohlásila, že souhlasí s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který na adresu shora uvedeného výroku Andreje Babiše řekl: “Je smutné, že politici tímto způsobem podrývají důvěryhodnost justice, která nemá nejmenší možnost se bránit, a zároveň zpochybňují důvěru ve spravedlnost jakožto jednu ze základních hodnot, na kterých je naše společnost vystavěna.“ Ale zároveň opakovala, že má pro chování Andreje Babiše pochopení: „Trestní právo počítá s tím, že člověk, který je obviněný, může při své obhajobě dělat cokoliv, i lhát.“ U Babiše, osoby trestně stíhané kvůli dotačnímu podvodu, prý takové jednání chápe. U premiéra je pak považuje za nepřijatelné. Ona ale prý posuzuje chování Andreje Babiše jako obviněného člověka, jenž je nervově rozhozený a v rámci své obhajoby je připraven udělat cokoliv.

Toto rozdvojení osoby obžalovaného je zajímavé. Ani ne tak pro trestní řízení, jako pro celou Českou republiku, která se tak stává schizofrenním státem. Tímto obrovským konfliktem zájmů vrcholí prozatím všechny dosavadní konflikty zájmů Babiše jako podnikatele a jako politika. Jak napsala Lenka Zlámalová v magazínu Echo (číslo 4/2018): „ Zájmy trestně stíhaného občana Babiše jsou v přímém rozporu se zájmy České republiky, hlavně co se týče důvěry v právní stát, který by měl každý premiér ctít a hájit. Andrej Babiš při své obhajobě bourá důvěru v právní stát.“ Dodejme, že exministryně spravedlnosti spolu s ním. Kdyby paní profesorka Válková svá slova pronesla jako advokátka v postavení obhájce, bylo by to v pořádku. Svojí profesorskou obhajobou však prokázala malou odvahu – i když chápu, že sedět na dvou židlích není jednoduché, na právní a na politické jako poslankyně za ANO. Tato její obhajoba vstoupí nejen do právních, ale i politický dějin jako Pyrrhova obhajoba.

Na výrok Andreje Babiše reagovala celá česká vysoká právní obec. Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie ČR, Pavel Šámal, předseda Nejvyššího soudu, Kateřina Šimáčková, soudkyně Ústavního soudu, Jan Kysela, expert na ústavní právo, Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu a další. Samozřejmě negativně.

A co ministr spravedlnosti? Ten je kouzelný, nejen pro svoji nevinnost, ale i pro své žonglování se svými funkcemi ministra, politika za ANO a právem. Jde prý o bouři ve sklenici vody. Namísto citace některého Murphyho zákona, přidejme do jeho knížky jeden z dřívějších výroků pana ministra: „Aby spravedlnost mohla fungovat, měl by ministr být němý a tupý.“ Měl by? Myslím, že je.



Diskuse


K. Filek
19:43
20.2.2018

J. Mrázek
17:59
20.2.2018

A. Alda
15:38
20.2.2018

M. Prokop
17:12
20.2.2018

P. Harabaska
14:55
20.2.2018

Č. Berka
13:28
20.2.2018

P. Harabaska
14:57
20.2.2018

F. Kusák
11:12
20.2.2018

M. Pivoda
11:40
20.2.2018

M. Prokop
12:15
20.2.2018

P. Harabaska
14:59
20.2.2018

M. Prokop
17:13
20.2.2018

J. Lepka
20:59
20.2.2018

P. Zinga
9:47
20.2.2018

P. Harabaska
15:02
20.2.2018

P. Kubáč
9:10
20.2.2018

P. Lenc
9:27
20.2.2018

J. Kavalír
9:55
20.2.2018

M. Prokop
12:17
20.2.2018

J. Milota
9:09
20.2.2018

J. Milota
9:09
20.2.2018

P. Zinga
9:48
20.2.2018

V. Klepetko
8:40
20.2.2018

I. Mertl
8:45
20.2.2018

V. Klepetko
10:52
20.2.2018

F. Žůrek
6:36
20.2.2018

F. Žůrek
6:49
20.2.2018

F. Žůrek
6:57
20.2.2018

M. Těhanová
8:43
20.2.2018

K. Oldřich
5:04
20.2.2018

počet příspěvků: 38, poslední 20.2.2018 08:59









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.