Náš pan prezident má vzácnou vlastnost: zatímco obyčejný smrtelník se převážně neúspěšně pachtí s plněním Desatera, vyznává navíc jedenácté přikázání – „mne neoblafneš“. To značně komplikuje jeho vztahy nejen s prodavači hrozby oteplováním zeměkoule, ale i s justicí. Má velmi dobrý přehled o jejím skutečném stavu a pokusy přesvědčit ho o její neomylnosti a neposkvrněné nestrannosti a neovlivnitelnosti jsou marné. Nicméně si váží dobrých soudců a je velmi korektní v tom, že nekomentuje justiční přehmaty, o nichž se dovídá z tisíců žádostí o milost a dalších podání, jimiž se k němu jako k poslední záchraně obracejí trpící občané. Neřeší milostmi justiční přehmaty a zločiny. Jeho korektnost k justici v tomto směru hraničí až s necitelností vůči jejím strádajícím a o pomoc volajícím obětem. Když se však najde příležitost pomoci ke zlepšení stavu, aniž by přímo zasáhl do rozhodování soudů, neváhá. Proto odvolal z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivu Brožovou, proto se brání jmenování příliš mladých soudců. A vede politický, či spíše morální, v žádném případě mocenský boj proti snahám o uplatnění justice jako politické síly nadřazené nad ostatní složky státní moci, nad zákon a nakonec i nad dobré mravy.

Bojovníci za prosazení vlády justice nad státem mu nejsou za jeho postoje vděční a nepromeškají žádnou příležitost provést mu nějakou zlomyslnost. Tak soudci Ústavního soudu ČR neváhali zapomenout na jeden ze základů právních jistot – na zákaz zpětného působení změn právních předpisů - aby po zrušení příslušného paragrafu zákona o soudech a soudcích zpětně vztáhli jeho neplatnost na prezidentovo rozhodnutí o odvolání Ivy Brožové, a umožnili tak sebestředné dámě úspěšnou transformaci z předsedkyně Nejvyššího soudu ČR na jeho vzdoropředsedkyni. A nyní soudci Nejvyššího správního soudu ČR podpořili proti němu neuspokojeného justičního čekatele Petra Langra. Je pozoruhodné, že navzdory různým předpovědím prezidentovy prohry v soubojích s justicí nemají vliv na jeho oblibu u veřejnosti, ale spíše podrývají její důvěru v nestrannost justice. Mimo to tyto kousky mají obecný účinek: stírají v hlavách občanů povědomí o důležitosti správně nastavené vertikální dělby moci státních orgánů jako jednoho ze základů správného fungování soustrojí státu.

Řešení otázky, zda je se svým názorem v právu Nejvyšší soud ČR nebo pan prezident, se patrně dostane do rukou Ústavního soudu ČR, který se buď opět projeví jako těleso sice prezidentem jmenované, leč vůči němu neloajální, nebo složí reparát z nestrannosti. Jako laik si myslím, že Ústavní soud CR by měl tentokrát pana prezidenta podpořit, a to ne proto, aby obnovil víru ve svou nestrannost, narušenou podivným postojem ke vzpouře Ivy Brožové proti autoritě hlavy státu. Nejvyšší soud ČR má jistě pravdu v tom, že prezident nestojí mimo zákon a také jeho rozhodnutí lze soudně přezkoumat. Ovšem soudní rozhodnutí by pak v žádném případě nemělo vybočovat z mezí ústavnosti, nehledě k tomu, že soud nemůže ukládat prezidentovi sankčně vymahatelné povinnosti. Prezidentovo právo jmenovat soudce je dáno ústavou a způsob jeho uplatnění není vymezen ústavou ani zákonem. Zejména není upravena lhůta a forma, v které prezident má rozhodnout, neřku-li povinnost odůvodňovat rozhodnutí. Je trapné vnucovat hlavě státu povinnost odůvodňovat rozhodnutí, když některé státní úřady (jako např. normalizačními manýrami zatížená státní zastupitelství) chrlí tisíce neodůvodněných (bohužel leckdy i neodůvodnitelných) rozhodnutí. Nechceme-li platit z peněz daňových poplatníků prezidenta-kladeče věnců, musíme mu ponechat volnost úvahy o náplni jeho práva, není-li legislativně přímo vymezena.

Nejtrapnější na věci je, že odporem k jmenování příliš mladých soudců pan prezident projevil vskutku státnickou moudrost. Jsou-li při řešení problému nasnadě variantní výklady práva, soud by měl při výběru možných rozhodnutí uvážit, čemu jeho stanovisko pomůže. Nejvyšší soud ČR v tomto případě neviděl to, co zjevně při svém rozhodování viděl pan prezident: např. hrůzy, vnášené do rodinných vztahů lidsky nevyzrálými soudci, kteří nemají vlastní životní zkušenost, a nedovedou proto předvídat dopady svých zásahů do životů účastníků řízení. Soudci Nejvyššího soudu ČR určitě nemysleli na tisíce polosirotků po žijících rodičích, které svou necitlivostí často sériově vyrábějí právě mladé bezdětné soudkyně. A justiční čekatel, který se pustí do soudního sporu s prezidentem, sice vykazuje zdravé sebevědomí, ale současně nevědomost o významu vertikální dělby moci ve státu a naznačuje, že z něho později může vyrůst zdatný následovník Ivy Brožové: soudce, jenž si myslí, že nad ním ve státní hierarchii stojí jen bůh. Je otázka, čemu Nejvyšší správní soud ČR prospěl, když ho podpořil ve vzdoru proti hlavě státu.

Na druhé straně nesdílím názor pana prezidenta, že soudní řízení správní, které proti němu vyvolal Petr Langer, signalizuje ohrožení demokracie. Demokracie je jistě špatná forma vládnutí, ale lepší neznáme. Probírá se ke správným rozhodnutím někdy velmi klikatými a následně zdlouhavými cestami, ale nakonec většinou dosáhne správných cílů. Právo podrobit každé rozhodnutí každého státního orgánu přezkoumání soudem sice komplikuje cestu k prospěšným cílům, ale v průměru funguje spolehlivě jako ukazatel směru a skutečně patří k základním znakům demokracie. Ostatně právě na sporu Petra Langra s panem prezidentem můžeme měřit, jaký kus cesty směrem k demokracii jsme od r. 1989 ušli. Nevím, zda by Petr Langer našel odvahu žalovat Gustáva Husáka o svá práva, a pochybuji, že by našel soud, jenž by se jeho žalobou zabýval. Být Václavem Klausem, asi bych Petra Langera jmenoval právě odměnou za to, že sebevědomě využil opomíjených výdobytků demokracie, a také za zdravou drzost, s kterou se bere za své domnělé právo a ukazuje nám, jak velký je prostor naší svobody. Nic to nemění na tom, že ze zásadních důvodů by měl výrok Nejvyššího soudu ČR přezkoumat a zrušit Ústavní soud.

člen spolku Šalamoun