Ústavní soud ČR stále častěji vstupuje jako aktivní činitel do mocenských hrátek politických pletichářů. Při tom zneužívá nabízející se příležitost naléhavé poptávky po svých moudrech k šplhání do postavení nadřazeného všem ostatním ústavním činitelům. Zdánlivě nepřekročitelné příkopy mezi mocí soudní na straně jedné a mocí zákonodárnou a výkonnou na straně druhé na úseku, vyhrazeném Ústavnímu soudu ČR zarůstají plevelem a už se dají snadno přeskočit.

Například v těchto dnech Ústavní soud ČR hraje s veřejností i s politiky hru na slepou bábu pod záminkou projednávání ústavní žaloby senátních pidižvíků na exprezidenta Václava Klause. Může nás tímto způsobem zabavovat hodně dlouho. Nikam nespěchá: napoprvé nerozhodl ani o tom, zda se chce, může a bude věcí zabývat. Následně uteče pěkných pár dní, než shromáždí poznatky, jak by se údajné Klausovy poklesky řešily v zahraničí, než se pak vůbec rozhodne, zda bude žalobu projednávat. Po celou dobu budou novináři napínat veřejnost přemíláním dohadů, jak to asi všecko dopadne. Padne-li rozhodnutí, že žaloba je hodna projednání, teprve pak soud vyzve Václava Klause k vyjádření k ní a novináři budou opět napjatě nahlížet panu obžalovanému přes rameno, co ctihodným soudcům píše. Když věci konečně dospějí k veřejnému jednání, bude je přes televizní obrazovky sledovat celý národ. Až to pak všechno skončí, veřejnost teprve zjistí, že vynaložená pozornost nebyla úměrná výsledku. Ať bude totiž rozsudek jakýkoli, nebude mít na dění v zemi velký vliv, neboť Václav Klaus v případě nepříznivého výsledku nic moc neztratí, ale také úspěchem mnoho nezíská a v každém případě díky svým osobitým vlastnostem a zástupu loajálních stoupenců zůstane nadále významným činitelem ovlivňujícím veřejné mínění a politiku.

Přijde vystřízlivění, po němž se teprve veřejnost rozhlédne a zjistí, co jí za kouřovou clonou hry na "vynášení Morany" bývalého prezidenta uniklo. Může to být například odkládané rozhodování o třech ústavních stížnostech proti zákonu č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi.

Zákon skutečně zasluhuje pečlivé přezkoumání alespoň v části týkající se vyplacení náhrady 59 miliard Kč za hmotný majetek, jenž nemůže být vydán. Uvedená částka byla stanovena neprůhledným způsobem. Není znám seznam nemovitostí, za něž má být náhrada vyplacena, jejich cena je zřejmě nadhodnocena a není známo, kdo, kdy a na jakém základě prověřil, že nemovitosti, za něž má být vyplacena náhrada, skutečně ke dni 25. února 1948 patřily církvím a zda by jejich vydáním nebyla prolomena restituční hranice. Není zde tedy procesní pojistka proti vydání neoprávněného prospěchu, kterou zákon zavedl u vydávání hmotného majetku: církve musí pro každou položku zvlášť prokazovat oprávněnost svého nároku.

Z tohoto hlediska ale v době, kdy se Ústavní soud ČR konečně probudí k rozhodnutí, již na jeho výsledku nebude záležet: na základě nakvap uzavřených smluv s církvemi, které 22. února 2013 podepsal předseda vlády Petr Nečas, vydá ministr financí Kalousek církvím státní dluhopisy v hodnotě smluvně dohodnutých částek. I kdyby Ústavní soud ČR úplně zrušil zákon č. 428/2012 Sb., což nepředpokládám, nebude to mít praktický význam. Stát nebude mít právní nástroj, jímž by přiměl církve k vrácení dluhopisů a bude je muset ve lhůtách splatnosti proplatit i s úroky. Daňoví poplatníci se teprve pak dovědí, že vstupenky na všechny hrátky, jež je odváděly od problému přiměřenosti finančních náhrad církvím, je přišly na 20-59 miliard Kč s příslušenstvím.

Laická veřejnost vzhlíží k soudcům Ústavního soudu ČR jako ke ztělesnění všech soudcovských ctností, zejména nezávislosti, nestrannosti, neúplatnosti, odborné vyspělosti. Jeho předsedu vnímá téměř jako boha, jenž vládne soudcovskému Olympu. Při střízlivém pohledu nemůže ale pozorovateli ujít účelovost – ať již skutečná nebo pouze zdánlivá – některých zásahů Ústavního soudu ČR do politického života země, a účelovost se s nezávislostí a nestranností nesnáší. Mám na mysli například zrušení rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové spojené s retroaktivním zásahem do zákona o soudech a soudcích nebo zrušení již vyhlášených předčasných voleb v r. 2009. Problémem svého druhu jsou rozhodnutí Ústavního soudu ČR o platech soudců, většinou zaštiťující jejich stavovská privilegia bez ohledu na souběžný způsob zacházení s platy jiných kategorií státních zaměstnanců. Dnes dojmem účelovosti působí okázalý nezájem o přednostní projednání výše zmíněných tří ústavních stížností.

Podezření na účelovost navozuje pochybnost o důslednosti oddělení Ústavního soudu ČR od světa politických pletich. V této souvislosti nelze přehlédnout, že jeho chuť přesahovat přes hranice prostoru justice do oblasti působnosti jiných složek státu vzrostla až po příchodu Pavla Rychetského do jeho čela.

Pavel Rychetský je velmi vzdělaný právník, moudrý muž a slušný člověk. Pochází sice z komunistické, ale dobré rodiny (otec právník, matka pracovala v sekretariátě Klementa Gottwalda), poměrně krátkou dobu byl členem KSČ, ale protože se navzdory tomu všemu nenaučil ohýbat hřbet, byl ze strany vyloučen a až do změny režimu patřil mezi občany třetí kategorie (s vyloučenými exkomunisty režim nakládal hůře než s "obyčejnými" nestraníky). Po převratu se postupně vypracoval do významných funkcí. Byl generálním prokurátorem a později ve vládě Miloše Zemana zastával funkce místopředsedy vlády, předsedy Legislativní rady a ministra spravedlnosti. Na Ústavní soud ČR přišel přímo z politiky. Nikdy nebyl soudcem (stejně jako někteří další ústavní soudci), což se promítá do jeho nižšího prahu citlivosti na svody přicházející ze světa mimo hranice justice.

Ve dnech 29.-30. ledna 2013 podlehl svodu vnější reprezentace Ústavního soudu ČR a přijal pozvání k návštěvě Svatého stolce ve Vatikánu, jež oprávněně vnímal jako osobní poctu. V době, kdy již bylo jasné, že se jeho soud bude zabývat ústavními stížnostmi proti zákonu č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi, jednal s vysokými představiteli účastníka řízení, jenž má na výsledku jednání přímo životní zájem. Nemám důvod nevěřit Pavlu Rychetskému, že s ním ve Vatikánu nikdo o této záležitosti nemluvil. Ale soudce dbalý své nezávislosti a nestrannosti by se preventivně styku se stranou významného procesu vyhnul již proto, aby na něm neulpělo podezření. Mase odpůrců zákona č. 428/2012 Sb. sotva kdo vysvětlí, že mezi nezájmem Ústavního soudu ČR o přednostní projednání předmětných ústavních stížností a zájmem Vatikánu o osobu Pavla Rychetského není příčinná souvislost.

Daleko nebezpečnější past ovšem nastrojil Pavlu Rychetskému v dobrém úmyslu prezident republiky Miloš Zeman, který se s ním chce radit o výběru nových soudců Ústavního soudu ČR a současně projevil zájem jmenovat jej předsedou soudu na další funkční období, což je samozřejmě pocta. Pavel Rychetský projevil potěšení a ochotu zůstat ve funkci ještě čtyři roky. Úlohu poradce v personálních věcech soudu veřejně neodmítl. Obměna soudcovského sboru bude rozsáhlá a vděčnost je základem závislosti. Bude-li se Pavel Rychetský podílet na výběru soudců Ústavního soudu ČR, budou mu zavázáni vděčností a on sám bude zavázán Miloši Zemanovi za prokázanou poctu i za prodloužení mandátu. Prezident tak přes zavázaného předsedu Ústavního soudu ČR získá tak silný neformální vliv na tuto vznešenou instituci, vliv, o jakém se jeho předchůdcům ani nesnilo.

Miloš Zeman tak vlastně rozehrává hru o ovládnutí Ústavního soudu ČR a Pavel Rychetský je v ní jeho ochotným spoluhráčem (není to korumpování soudu přiblížením k moci a poctami?). Spojenými silami se chystají posunout ustálené hranice sfér vlivu na justici. Nejsem si ovšem jist, zda si to uvědomují a nepodezírám je, že by je vedly zlé úmysly. Miloš Zeman se prostě chce radit o výběru soudců s uznávanými odborníky a Pavel Rychetský k nim samozřejmě patří. Nicméně tím, že jej chce použít, si vede stejně, jako kdyby si pro získání první milostné zkušenosti vybral jeptišku (pouhé přiblížení je hřích).

Jejich hry by mohl narušit Senát nevyhověním návrhům, předloženým Milošem Zemanem. Zvlášť zlomyslný Senát by neschválil opakované jmenování Pavla Rychetského soudcem Ústavního soudu ČR. Ale Senát s převahou sociálních demokratů nebude panu prezidentovi klást stejný odpor jako jeho předchůdci.

Přitulení předsedy Ústavního soudu ČR k moci výkonné a církevní je tak zjevné a do té míry neúnosné, že to jeho soudcovskou nezávislost a nestrannost zpochybňuje zásadním způsobem. Soudím, že by měl resignovat a vrátit se do politiky. Byl by skvělým ministrem spravedlnosti příští, zřejmě sociálnědemokratické vlády.