"Padni, komu padni, ale nám se vyhni," vykřikují politici a bůhvíkým placení a do zbraně povolaní námezdní psavci, znepokojení nebývalým nárůstem zahajovaných trestních řízení proti "bílým límečkům" ze všech pater veřejné správy.

Tlak vyvolává protitlak. Ohroženi jsou mocní lidé, ti viditelní, ale také ti skrytí očím veřejnosti za pimprlovým divadlem politiky a rámusením novinářů. Krátce po žvanění Petra Nečase o partě policejních plukovníků a podplukovníků a výhružném slibu Miroslava Kalouska o brzkém stíhání obtížných policistů Generální inspekcí bezpečnostních sborů padl policejní prezident Petr Lessy, vzešlý z výběrového řízení, zorganizovaného bývalým ministrem vnitra Radkem Johnem k velké zlosti předsedy vlády. Jde o náhodu nebo o příčinnou souvislost?

Pak se přenesla pozornost na dva "zloduchy" v čele státního zastupitelství: na Pavla Zemana a Lenku Bradáčovou. Vlastně spíše obráceně, hlavně na Lenku Bradáčovou, která přitahuje pozornost tím, že jako faktická mluvčí Vrchního státního zastupitelství v Praze je spojována se všemi závažnými kauzami, jimiž se její úřad zabývá. Je proto pro "bílé límečky" s nečistým svědomím veřejným nepřítelem číslo jedna.( Pozoruhodné: olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištván žádné emoce nevyvolává.) Výhrady k jejímu působení ve funkci občas přecházejí až do démonizace. Jako jeden z příkladů zmiňuji článek Jiřího Vyvadila na serveru Parlamentní listy z 29.4.2013. Kromě nevlídné pozornosti médií se musela vyrovnat s udělením vysoké pokuty jejímu úřadu za uveřejnění platů státních zástupců a dalších zaměstnanců.

Nenávist k ní je z hlediska ohrožených plně zasloužená. Pracuje s velkým nasazením, je skvělá právnička, její úřad se pod jejím vedením zbavil přízviska "vrchní státní zametačství". Její příchod do čela úřadu byl nepochybně přínosem. Z policejních řad až dosud zaznívala spokojenost nad tím, že státní zástupci jim přestali překážet ve vyšetřování.

Přes postupně se zesilující tlaky až do překvapivého konfliktu s šéfem protikorupčního útvaru Tomášem Martincem se Lenka Bradáčová stále tvářila neohroženě a bojovně, až to někdy působilo křečovitě. Čerstvá zkušenost ukazuje, že si to může dovolit, protože má za sebou výbušného ministra spravedlnosti a sfingovitého nejvyššího státního zástupce, kteří jsou ochotni ji zaštítit.

Pavel Zeman zůstává zatím jakoby skryt za jejími sukněmi, protože jeho úřad trestní kauzy přímo neřeší, ale i kdyby jeho podřízená vyměnila minisukně za krinolínu, dlouho mu to pomáhat nebude: ministr financí mu už slíbil letenku do Afghánistánu a na rozdíl od Lenky Bradáčové se za něj veřejně nikdo nepostavil. Na Kalouskovu neslýchanou neomalenost neodpověděl ani ministr spravedlnosti, ani předseda vlády, jenž ve svém ministrovi vyvolává lehce dávivé pocity. Inu, i když je to k nevíře, přece jen je drzý ministr o něco silnější figurou než korektní ředitel celorepublikového útvaru policie, takže Miroslavu Kalouskovi to prošlo. Vlastně by měl být Pavel Zeman rád, že se s ním nepotkal na chodníku a zatím zůstalo jen u vyhrožování…

V současné době se pozornost veřejnosti soustřeďuje na nedorozumění mezi ředitelem ÚOKFK Tomášem Martincem a Lenkou Bradáčovou a jeho průvodní děje. Ale ve stínu těchto trapností se na Pavla Zemana valí požadavky, aby zastavil lavinu vyšetřování "bílých límečků" stanovením sjednocujících pravidel, jež by ochránila vybrané rozhodovací procesy před všetečností orgánů činných v trestním řízení. Poznání, že jednání politiků a vysokých úředníků, které vedlo k velkým finančním ztrátám státu, by mohlo být měřeno nástroji trestního práva, je šokující i pro mnohé hlasatele boje proti korupci a propagátory hesla "padni komu padni": když dojde na lámání chleba a policie se začne dívat do karet jim nebo jejich blízkým, najednou se jim to nelíbí.

Nositelem požadavků na přistřižení křídel orgánům činným v trestním řízení není jen ministr financí, ale ozývá se i řada publicistů. S myšlenkami přímo novátorskými přišel např. advokát Václav Vlk, který se ptá, "co je trestného na jednání starostů, stíhaných dnes na severu za to, že předstírali povodně, které nebyly, aby získali peníze na opravu obecních chodníků? A ty obecní chodníky opravili. Nikomu ty peníze nechybí a rozplynuly by se v jinak anonymní armádě úředníků, která by je spotřebovala na dovolené ve svých rekreačních střediscích s dotovanou stravou odborů?" Fakticky se dožaduje pro určitou společenskou skupinu pozastavení účinnosti ustanovení trestního zákoníku o dotačním podvodu. Tak čistá ukázka právního nihilismu se hned tak nenajde.

Snahu roztáhnout ochranný deštník nad vybranými společenskými skupinami a jejich počínáním při správě veřejného majetku považuji za významnější než osobní spory. Pokud její nositelé uspějí, bude celkem jedno, kdo je vrchním státním zástupcem v Praze a kdo velí protikorupční policii, když vymezená část společensky škodlivého jednání zůstane mimo jejich dosah.

V této souvislosti došlo i na úvahy o hrozivém růstu vlivu policie a státního zastupitelství. Jejich součástí je také zpochybňování konceptu nového zákona o státním zastupitelství, jenž po překonání obstrukcí předsedy prokorupční vlády Petra Nečase konečně dorazil do Poslanecké sněmovny. Obavy, že po zrušení vrchních státních zastupitelství nepřiměřeně naroste moc nejvyššího státního zástupce a přiblíží se postavení předlistopadového generálního prokurátora, jsou ovšem značně nafouklé. Podle současné podoby návrhu zákona nejvyšší státní zástupce nebude mít téměř žádnou možnost zasahovat do chodu okresních státních zastupitelství, u nichž se zahajuje převážná část trestních řízení.

Všichni, kdo mají důvod být zneklidněni nepřehlédnutelným oživením činnosti policie a státního zastupitelství, ale dostali v posledních dnech skvostný dar: spor mezi vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou a ředitelem ÚOKFK Tomášem Martincem, který bohužel vidím podstatně jinak než čelní představitelé resortu spravedlnosti, jichž si i nadále vážím a zůstávám jejich sympatizantem.

Díky postupnému porušování informačního embarga na jejich straně se věc jeví tak, že na první výbuch bylo zaděláno zjištěním, že se do hledáčku policie dostal bývalý manžel Lenky Bradáčové. To ovšem samo o sobě paní vrchní státní zástupkyni nepoškozuje: nevypovídá to nic špatného o jejím osobním mravním profilu a ostatně v této zemi je, byl nebo bude vyšetřován policií skoro každý. Případná závadnost uvedené okolnosti z hlediska nestrannosti vyšetřování zcela zanikla předáním dozoru nad příslušnou trestní věcí do působnosti VSZ v Olomouci.

Nicméně z lidského či kolegiálního hlediska (nemluvím o hledisku procesního práva) vzhledem k citlivosti jejího postavení bylo v pořádku, že ji Tomáš Martinec na tuto skutečnost diskrétně upozornil. Představa, že jeho jednání v sobě obsahovalo náznak vydírání, mi připadá paranoidní. Naopak: Tomáš Martinec se zachoval jako gentleman. Ovšem jak známo, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Problém nastal teprve tím, že zpráva unikla do médií. Únik nepřekvapuje, protože u nás se neutají skoro nic. Vždyť na veřejnost se dostal i obsah důvěrného dopisu ministra Pavla Blažka policejnímu prezidentovi, týkající se této věci (zajímavé: obsah dopisu Lenky Bradáčové policejnímu prezidentovi patrně dosud neunikl). Nic zlého netušící Lenka Bradáčová se s únikem musela vypořádat v rádiu Frekvence 1. Zareagovala zkratovitě: únik okamžitě přisoudila Tomáši Martincovi jako úmyslnou zlomyslnost, ačkoli se nabízejí i jiné možnosti (např. blízké osoby nebo i olomoučtí žalobci). Ve zmatku zapomněla na povinnou nedůvěřivost profesionála jejího kalibru a postěžovala si redaktorovi Luboši Xaveru Veselému, že na ni Tomáš Martinec vyrábí kauzu, a proto mu "prodal" informaci. Nepočítala s neuvěřitelnou podlostí svého protějšku, který si její povídání nahrál a následně zveřejnil.

Není jisté, že původcem úniku byl Tomáš Martinec, ale je prokazatelné, že podlosti se dopustil Luboš Xaver Veselý. Přesto odvetný úder šel proti šéfovi ÚOKFK a redaktor zůstal stranou zájmu. Z logiky věci vyplývá, že to mělo být přesně naopak.

Následně čelní představitelé resortu spravedlnosti začali věc medializovat a provedli nestandardní kroky, při nichž nedbali pravidel instanční přiměřenosti. Z počátku se choval zdrženlivě aspoň nejvyšší státní zástupce. Paní vrchní státní zástupkyně měla jistě právo cítit se pohoršena únikem informace. Standardním řešením mohla být stížnost nejvyššího státního zástupce policejnímu prezidentovi nebo trestní oznámení Generální inspekci bezpečnostních sborů. Lenka Bradáčová ale oslovila policejního prezidenta přímo, a to písemnou stížností, jejíž obsahový rámec byl zřejmě širší o výhrady k činnosti či spíše nečinnosti ÚOKFK. Na základě jejího vysvětlení pak na její záštitu "tasil meč" temperamentní ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který silnými slovy vyvolal dojem, že se muselo stát něco ještě daleko horšího. A podpořil Lenku Bradáčovou také dopisem policejnímu prezidentovi, čímž zasáhl do "revíru" ministra vnitra. Na rozdíl od občanů, kteří smí dělat vše, co není zakázáno, státní orgány smí činit jen to, co jim zákon ukládá nebo dovoluje…V souvislosti s jeho dobře míněným vystoupením a překročením hranic kompetence vzpomínám na jeho počáteční přístup k jmenování Lenky Bradáčové (zaříkaného chleba největší je krajíc).

Policejní prezident Martin Červíček zadal prověření obsahu stížnosti Lenky Bradáčové odboru vnitřní kontroly Policejního prezidenta a od té doby jako správný profesionál zachovává zdrženlivost.

Ministr vnitra se k věci staví s podobnou netečností jako na začátku stíhání Vlasty Parkanové, kdy policie čelila neodpovědným výpadům předsedy vlády a ministra financí. Jeho chvíle tehdy přišla až při likvidaci bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho. Mám obavy, že i v tomto případě časem ožije.

Tomáš Martinec na tiskové konferenci dne 22. dubna v přítomnosti policejního prezidenta Martina Červíčka podal svůj výklad o událostech a oznámil resignaci k 15. květnu 2013. Policejní prezident jeho rozhodnutí ocenil.

Martincova resignace je přirozeným východiskem ze situace. Cítí-li se dotčen nařčením, sotva by mohl vést pracovní jednání s vrchní státní zástupkyní, která ale jsou nezbytností. Nemění to nic na tom, že kvůli výchozí malichernosti a hysterické reakci na ni dochází k destabilizaci jedné z nejvýznamnějších složek PČR.

Po resignaci si všichni zúčastnění uložili bobříka mlčení až do vyhlášení výsledků vyšetřování a začali odmítat dotazy novinářů. Nic rozumnějšího v tu chvíli nemohli vymyslet.

Zatímco policie se i nadále chová zdrženlivě, paní vrchní státní zástupkyně nečekala na výsledek vyšetřování a již 29. dubna 2013 vystoupila před novináři.Popsala jim celkem podrobně svůj rozhovor s Tomášem Martincem z 12. března 2013, projevila nespokojenost s činností ÚOKFK a vznesla požadavky na změny struktury a řízení útvaru. Tentokrát ji svou přítomností a krátkým vystoupením podpořil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Z jejího podání události je zřejmé, že zcela upsala duši ďáblu státnězástupcovského myšlení: její úvahy se řídí jen procesními předpisy, pro lidský, vztahový pohled na gentlemanství Tomáše Martince nemá pochopení. Toto není výtka, jen suché konstatování. Trocha hysterie přece nikoho nezabije…

Důvodem překvapivého obratu v jejím postoji k médiím by mohla být zpráva, která měla původ patrně v Týdnu. Podle ní policisté z ÚOKFK měli využít náhody k průniku do jejího soukromí pořízením diskreditačních fotografií. Svou roli mohla sehrát také Kalouskova patrně oprávněná kritika nečinnosti ÚOKFK v některých významných kauzách.

Zveřejněním zprávy ze soukromí Lenky Bradáčové její pronásledovatelé hrubě překročili hranice dobrého vkusu. Na její šmírování či dokonce na pořizování fotografií, stejně jako na umožnění veřejného komentování jejího soukromí nemají policisté právo. Je-li zpráva o jejich jednání pravdivá, přiměřenou odvetou nebyla tisková konference, ale trestní oznámení pro zneužití pravomoci úřední osoby a okamžitá reakce Generální inspekce bezpečnostních sborů. Budu se těšit na brzké zveřejnění zprávy o výsledcích šetření tohoto bezprecedentního darebáctví.

Z obsahu tiskové konference zasluhuje pozornost rozhořčení nad šetřením některých kauz bez dozoru státního zástupce a jejich založení ad acta. K tomu je třeba říci, že policie po obdržení trestního oznámení koná podle zákona o policii a teprve ve chvíli, kdy získané poznatky opravňují k podezření, zahajuje úkony trestního řízení a začíná podléhat dozoru státního zastupitelství. Je samozřejmě na místě prověřit, zda založení ad acta bylo důvodné nebo jen důsledkem nechuti, neprofesionality nebo dokonce snahy někoho chránit. Ale ani svědomitý dozor státního zástupce nezaručuje, že policejní vyšetřování prokáže spáchání trestného činu, pokud zkoumané jednání nenese znaky skutkové podstaty, definované trestním zákoníkem, nebo bylo-li vyšetřování vedeno nevhodně či nepřiměřenými prostředky. Příkladem budiž vyšetřování světového unikátu - krachu loterijní společnosti Sazka a.s.

Jako laik si o výrocích z tiskové konference dále myslím, že státní zastupitelství sice úkoluje policii v trestním řízení a vykonává dozor nad zákonností jejího postupu, ale z toho mu nevyplývá oprávnění k zasahování do vnitřní organizace policie a do její personální politiky.

"Válku" mezi státními zástupci a policisty je třeba co nejrychleji ukončit, neboť odvádí policisty i státní zástupce od práce, znejisťuje je a navíc zpochybňuje obě tělesa v očích veřejnosti. Na místě je věcná debata mezi vedením PČR a státního zastupitelství, ovšem vedená u kulatého stolu bez dohledu novinářů. Účastníci sporu by se měli stáhnout do výchozího postavení, tedy do vyčkávání na výsledek šetření, zadaného policejním prezidentem.

Zejména představitelé resortu spravedlnosti by měli přibrzdit. Nelze předjímat výsledky šetření, prováděného orgány Policejního prezidia a nyní zjevně i Generální inspekcí bezpečnostních sborů. Lenka Bradáčová nepředložila (tím nevylučuji, že je má) veřejnosti důkazy o tom, že to byl Tomáš Martinec, kdo vědomě a úmyslně vydal novinářům zprávu o zájmu PČR o jejího bývalého manžela. Nelze vyloučit, že se jí útok na něj časem vrátí jako bumerang. Právě s ohledem na její nesporné kvality není vhodné situaci hrotit, aby se neuzavřela budoucí cesta ke smíření. Pád Tomáše Martince je příliš vysokou cenou za tuto lapálii, případný pád Lenky Bradáčové by ji dále neúnosně zvýšil.

Nejsem proto potěšen trestním oznámením poslance Víta Bárty z 30. dubna 2013 na Tomáše Martince, Lenku Bradáčovou a Jana Xavera Veselého, nikoli však na policisty, šmírující v soukromí Lenky Bradáčové. Výsledek vyšetřování si netroufám odhadnout, zato počítám s oživením zájmu novinářů, jehož vyčerpání v nejbližší možné době je nanejvýš žádoucí. Mám mimo to obavy, že Vít Bárta v dobrém úmyslu posadil Tomáše Martince na stejnou skluzavku, po které se před časem svezl Petr Lessy. Nemyslím, že to bylo jeho cílem, ale "alea iacta est", teď již můžeme jen čekat na výsledek.

Osobní rovina současné situace ve vztazích mezi státním zastupitelstvím a policií má – doufejme – pomíjivý charakter, nicméně v danou chvíli škodí. Všichni, kdo se cítí ohroženi nežádoucím zájmem policie a státních zástupců, se mohou radovat: protivníci, zaklesnutí do sebe, nebudou mít čas a energii na pronásledování podezřelých. A boj proti korupci a hospodářské kriminalitě stejně jako nezávislost policie na politicích se stávají prázdnými hesly.