V druhém příběhu jsem psal o problémech v činnosti státního zastupitelství, které se projevily v kauze Jiřího Čunka a různých dějích, které s ní souvisejí. Vyslovil jsem pochybnost o souladu celého postupu státního zastupitelství s právem a navrhl jsem přenesení pravomoci vést přípravné řízení na soudy.

Příběh III. : Úloha ministrů spravedlnosti v kauze Jiřího Čunka

Ministr spravedlnosti je vedle svého odborného poslání politickou hlavou resortu. Má-li tuto svou úlohu dobře zvládnout, musí sledovat také vliv dění v resortu na veřejné mínění. Souběžně musí pracovat na vytváření konsensu pracovníků resortu s justiční politikou vlády. Předmětem jeho zájmu musí být vytváření dobrých vztahů mezi ministerstvem a profesními komunitami a také uvnitř nich. Přirozeně musí dbát toho, aby funkční selhání a nevhodné chování pracovníků resortu nepopouzelo veřejnost. V tomto smyslu je politickým činitelem také ministryně spravedlnosti v úřednické vládě.

Kauza Jiřího Čunka má dosud výrazně záporný vliv na veřejné mínění a také na vztahy uvnitř resortu. Zaplatila za ni Občanská demokratická strana ztrátou voličských preferencí. Přispěla k vyvolání vládní krize. Celý resort spravedlnosti utrpěl poklesem důvěryhodnosti v očích veřejnosti. V této souvislosti za hříchy státních zástupců platí také soudci, protože veřejnost mezi složkami resortu příliš nerozlišuje. Vliv podivností v průběhu případu se podílí na posilování nechuti občanů k politice.

Dopady kauzy poznamenaly funkční období dvou ministrů, Jiřího Pospíšila a Daniely Kovářové.

Případ se nezrodil sám od sebe. Domnívám se, že jeho původce je třeba hledat někde v politickém podsvětí, v němž někomu vadil strmý vzestup dosud neznámého lokálního politika do vrcholové politiky. Nepříznivé působení na veřejné mínění proto z počátku vyvolal skrytý původce útoku na Jiřího Čunka, všehoschopná média a v neposlední řadě sám postižený, který nepochopil, že působení v politice má svá tvrdá pravidla, která nelze beztrestně obcházet, takže se musí uklidit do ústraní. Uvážíme-li velikost prudkého společenského vzestupu Jiřího Čunka, a z jeho hlediska malichernost obvinění, pochopíme, že se mu nechtělo sestoupit z dosažených výšin. Jenže právě zkušenost z jeho případu ukazuje, že neexistuje jiné rozumné řešení.

Obviněný vzdoroval, místo toho, aby se nejpozději po vydání Senátem k trestnímu stíhání stáhl. Nevyužil nabídky Mirka Topolánka, že mu zaručí návrat do vlády, pokud z ní na dobu trestního stíhání odejde. Při styku s médii se choval nešikovně, takže vyvolal dojem člověka se špatným svědomím, jemuž není co věřit. Tím vším se stal levnou kořistí pro média, která se na jeho potížích doslova pásla.

V této fázi se věc ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila nijak netýkala. Dopadla na něj až ve chvíli, kdy se příčinou nepříznivého vývoje veřejného mínění stalo pobouření kvůli nešťastnému nápadu na zmanipulování kauzy Jiřího Čunka. Domnívám se, že bylo v moci ministra pobouření veřejnosti potlačit rychlým zákrokem proti původcům zásahu ve prospěch Jiřího Čunka, jeho zvrácením a nepřímým přinucením obviněného, aby se očistil v očích veřejnosti před soudem.

Bylo by to sice hodně tvrdé, ale pro Jiřího Čunka nakonec nejvýhodnější. Soud by ho s největší pravděpodobností zprostil obžaloby v přímém televizním přenosu. Nezůstal by na něm ani stín a mohl by se vrátit do vlády.

Jiří Pospíšil nic z toho nepodnikl, ačkoli dostával výzvy z různých stran. Odvolání nejvyšší státní zástupkyně se dožadovala i Unie státních zástupců a Soudcovská unie. Spolek Šalamoun ho vyzýval opakovaně k podání stížnosti pro porušení zákona proti usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. 6. 2007 č. j. 3 NZT 10/2007, a to v roce 2007 již 17. června, pak 9. srpna, 10. září a 27. listopadu, v roce 2008 pokračoval 15. ledna, 9. května, 16. , 22. a 23. června, v roce 2009 opět 12. ledna a ještě 4. dubna. Počátkem ledna r. 2008 poslala nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká panu ministrovi trestní spis a také jej vyzvala k podání stížnosti pro porušení zákona. Výzvu k vyvolání kárného řízení nebo přímému podání návrhu vládě na odvolání Renaty Vesecké z funkce jsme podali v r. 2007 již 17. a 24. června a 27. listopadu, v r. 2008 znova 15. ledna, 9. června, 20. září a 12. prosince, naposled 20. března 2009. Ve dvou případech jsme panu ministrovi současně doporučili, aby uvážil své setrvání ve funkci, nechce-li tuto špinavou záležitost řešit. Podání proti Renatě Vesecké jsme podávali s lítostí, protože jsme byli přesvědčeni, že se nechala zatáhnout do něčeho, co se jí nelíbí. Když jsem se dověděl, co se stalo, poslal jsem jí soustrastný e-mail, v němž jsem vyslovil názor, že se vrhla mezi mlýnská kola, která ji určitě semelou (podobný vzkaz ode mne kdysi dostal Jan Kubice).

Nemyslím, že byl Jiří Pospíšil ze situace kolem kauzy Jiřího Čunka šťasten, ale jako pokorný poddaný ODS zůstal pasivní. Nechal pouze vypracovat a zveřejnit výklad o použitelnosti §25 trestního řádu, snad v domnění, že tím vyvolá ve veřejnosti dojem, že zásah NSZ do kauzy Jiřího Čunka je po právní stránce v pořádku.

K jeho cti slouží, že se nepokusil oklamat veřejnost použitím nabídnutého konceptu stížnosti pro porušení zákona proti usnesením státního zástupce OSZ v Přerově z 27. února 2007 č. j. 1 ZT 37/2007- 131 a č. j. 1 ZT 37/2007- 134, vypracovaným mimo půdu ministerstva, jímž si posloužila paní ministryně Daniela Kovářová, když přišel její čas.

Když se mu pak zdálo, že šikany odpůrců zásahu je již dost, odvetou za odvolání státního zástupce Adama Bašného z funkce vedoucího liberecké pobočky KSZ v Ústí n. L. za veřejné kritizování postupu NSZ ve věci Jiřího Čunka a jeho společenských důsledků, odvolal z funkce krajského státního zástupce Jiřího Křivance.

Ovšem zůstal za ním dluh v podobě neobsazeného místa po něm. S tím si neporadil, protože k jmenování nového krajského státního zástupce ze zákona potřeboval součinnost vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampuly, loajálního k Renatě Vesecké a nespokojeného s odvoláním Jiřího Křivance. Samozřejmě, Jiří Pospíšil mohl odvolat také jeho a domluvit se pak na novém obsazení funkcí přímo s nejvyšší státní zástupkyní, ale na to mu před odchodem z úřadu již zřejmě nezbyl čas ani síly.

Chování exministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila v kauze Jiřího Čunka mě upevnilo v názoru, že stejně jako v Rakousku by mělo i u nás platit nepsané pravidlo, že ministr spravedlnosti nesmí být členem žádné politické strany a je ustanoven do funkce dohodou všech parlamentních stran. Jiným způsobem nelze zajistit, aby právo a spravedlnost nebyly hračkami ve špinavých rukou politických pletichářů.

Paní ministryně Daniela Kovářová je ve vztahu k následkům zmanipulování kauzy Jiřího Čunka důraznější. Jde ovšem o to, zda jde správným směrem, když zatím si některými činy vysloužila podezření, že ji „justiční mafie“ vodí jako přívětivou loutku.

Je ovšem ve svém počínání kontinuální. Když se jí na začátku jejího působení novináři ptali, zda nechá odvolat Renatu Veseckou, odpověděla, že přichází, aby stabilizovala a uklidnila resort spravedlnosti, kdežto odvoláním nejvyšší státní zástupkyně by jej destabilizovala.

Byla to správná odpověď, protože Renata Vesecká je přes selhání v kauze Jiřího Čunka kvalitní osobnost, takže její dočasné pokračování ve funkci nezpůsobí velké škody. Naopak úřednická vláda s krátkým mandátem si nemůže dovolit úřad nově obsadit a jeho řízení dočasně pověřeným státním zástupcem by bylo ke škodě věci.

Krátce po nástupu udělala paní ministryně další krok, jímž vyvolala dojem, že si stabilizaci státního zastupitelství představuje jako upevnění pozic státních zástupců, loajálních k Renatě Vesecké : vrátila do funkce Jiřího Křivance. Nevím, zda je pravdivá domněnka, že ji k unáhlenému rozhodnutí přiměl Vlastimil Rampula naléháním na rychlé obsazení funkce a předstíráním nemožnosti najít tak rychle jiného vhodného kandidáta (KSZ v Hradci Králové je neobsazené od povýšení Renaty Vesecké do funkce nejvyšší státní zástupkyně), či zda šlo o předem promyšlený postup na podporu postavení nejvyšší státní zástupkyně. Sklidila za to bouři mediální nevole. Spolek Šalamoun tehdy vyzval oba státní zástupce, aby se paní ministryni omluvili za způsobené nepříjemnosti a nabídli jí své funkce. Samozřejmě nevyhověli a ani nás neuznali za hodné odpovědi.

Později vyvolala Daniela Kovářová nelibost předsedy vlády, když odvolala z funkce náměstka Františka Korbela a chtěla dokončit již rozpracovaný záměr na zrušení brněnské a ostravské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. „Opoziční“ státní zástupci v tom viděli šikanu a přiměli premiéra k bezprecedentnímu kroku: za odvolání náměstka a úmysl zrušit pobočky VSZ ji pokáral dopisem, který se dostal do médií dříve, než jí byl doručen. Gentlemanství se u nás nenosí: stejně jako výše zmínění státní zástupci ani premiér se paní ministryni veřejně neomluvil.

Nejvýraznější akci v kauze Jiřího Čunka uskutečnila Daniela Kovářová v druhé polovině roku. Začátkem srpna oznámila urbi et orbi, že si přeje očistit pověst justice, poškozenou kauzou Čunek, a proto v této věci podá stížnost pro porušení zákona ve prospěch i neprospěch obviněných. O jejím obsahu nic neprozradila a zpráva o něm výjimečně nepronikla předčasně do médií. Podala ji pak 18. srpna 2009.

A média zmlkla a veřejnost se utišila v bláhovém očekávání věcí příštích…

Až do té chvíle ještě nepřístojnosti státních zástupců v kauze Jiřího Čunka oživovaly parlamentní debaty, poskytovaly látku bulváru a zneklidňovaly veřejnost. Obecně se proto očekávalo, že stížnost pro porušení zákona bude směřovat proti usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007, které bylo příčinou veřejného pohoršení.

Skutečnost, že stížnost nakonec směřovala proti dvěma souběžným usnesením státního zástupce OSZ v Přerově z 27. února 2007 č. j. 1 ZT 37/2007- 131 a č. j. 1 ZT 37/2007- 134, byla překvapením. Naproti tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 1. 10. 2009 sp. zn. 4 TZ 69/2009, podle něhož byl jimi porušen zákon v neprospěch obviněných, překvapující není, protože z přesného gramatického výkladu usnesení státního zástupce KSZ, jímž byla věc OSZ Přerov přikázána, skutečně vyplývá, že okamžikem zahájení úkonů trestního stíhání vypršelo pověření dozorového státního zástupce. Nebyla tak naplněna zákonná podmínka, že od začátku prověřování až do předání věci státnímu zástupci s návrhem na opatření musí každé policejní vyšetřování dozorovat příslušný státní zástupce.

Daleko větším překvapením je skutečnost, že po vyhlášení rozsudku nevypukla mediální štvanice proti paní ministryni, která zřejmě úmyslně oklamala veřejnost, aby utišila rozruch kolem případu. Její stížnost totiž nemohla mít jiný smysl, protože porušení zákona v počáteční fázi vyšetřování zjistil již státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek při tvorbě usnesení z 4. června 2007 a jeho kritiku použil jako základní argument pro odebrání věci OSZ Přerov. Paní ministryně se tak svou stížností vlamovala do otevřených dveří.

Smyslem stížnosti pro porušení zákona zřejmě bylo ukázat, že řízení proti obviněným Jiřímu Čunkovi a Petru Hurtovy bylo od počátku vedeno nezákonně, takže nemá smysl se rozčilovat nad kroky, ke kterým došlo později. Je to sofistikovaná klička, kterou novináři ani laická veřejnost nemuseli prohlédnout, a proto se s ní smířili.

Aby si laskavý čtenář uvědomil dosah tohoto kroku, nechť si do situace místo celkem nevinných podezřelých z tohoto případu dosadí dva obviněné ze spáchání vraždy: podle stejné logiky by mohli uniknout trestnímu stíhání. Je to příklad kouzel právního formalismu, nadřazení formy nad obsah, psaného práva nad spravedlnost.

Spolek Šalamoun se nevzdal a předložil paní ministryni další podnět ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007. Stručná odpověď přišla 14. prosince 2009. Dovolím si z ní ocitovat klíčovou část: „v současné době již nelze podat další stížnost pro porušení zákona, neboť rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 01. 10. 2009 je posledním rozhodnutím v této trestní věci...

Věc je pravomocně skončena a jako taková nemůže být institutem stížnosti pro porušení zákona znovu otevřena, neboť tento postup by byl v neprospěch obviněného Čunka, což zákon nepřipouští … Rozsudkem zmiňovaným spolkem Šalamoun byly odhaleny nedostatky přípravného řízení, nelze však prolomit konečné pravomocné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného Čunka. Proto by bylo podání další stížnosti pro porušení zákona zcela zbytečné, když všechna pochybení zjištěná při projednávání podané stížnosti pro porušení zákona byla konstatována a chybná rozhodnutí byla zrušena Vámi zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR. “ Vrozená zdvořilost mi nedovoluje citát komentovat.

Pro úplnost je třeba dodat, že spojeným úsilím obou ministrů byla účastníkům záchrany Jiřího Čunka zajištěna ochrana před případným kárným řízením. V době jejich ušlechtilého počinu platila dvouletá objektivní lhůta pro podání kárné žaloby. Ta vypršela 5. června 2009. Před trestním stíháním je pro změnu patrně ochrání dozor státních zástupců nad vyšetřováním…

Znepokojivá je skutečnost, že z tohoto mimořádného zneužití moci státních zástupců pro politickou potřebu nebyla od 4. června 2007 vyvozena žádná opatření, jež by zabránila jeho opakování v budoucnu: všichni „šibalové“ jsou dále na svých místech, popř. byli povýšeni, nebyla přijata žádná organizační ani legislativní opatření ke změně způsobu vnějšího i vnitřního řízení a kontroly soustavy státního zastupitelství. Politici dokonce protismyslně horují pro zvýšení nezávislosti státního zastupitelství na vládě a pro upevnění postavení nejvyššího státního zástupce, to snad proto, aby při příštích excesech měli státní zástupci lépe krytá záda.

Plaudite, amici, comedia finita est…