V prvém příběhu jsem se zabýval kauzou „katarského prince“ zejména kvůli jejímu přesahu do dění kolem případu Jiřího Čunka, a také proto, že v únoru má pokračovat řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové, v němž na ni může opět přijít řeč. Upozornil jsem na falešnost mediálního obrazu případu, zmínil jsem nové události a zejména jsem vyslovil názor, že stát, v němž soudci nerespektují zákon a rozhodnutí nadřízených orgánů a státní zástupci je chrání před následky jejich počínání, inklinuje k anarchii.

Příběh II.: Kauza Čunek po 14.prosinci 2009

Tentokrát zaměřím pozornost čtenářů na případ Jiřího Čunka, protože svými dozvuky a vedlejšími účinky dosud přesahuje do jiných dějů v resortu spravedlnosti. Podnětem mi posloužila paní ministryně spravedlnosti, která dne 14.prosince 2009 udělala další tečku za případem, a to tím, že zamítla podnět spolku Šalamoun z 11.října 2009 ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4.června 2007 č.j. 3 NZT 10/2007 o odebrání věci z OSZ Přerov a jejím přikázání OSZ v Jihlavě.

Nejde mi ale o kriminální zápletku případu, která je podobně jako v kauze „katarského prince“ bezvýznamná a nezajímavá. Neusiluji ani o obnovení trestního stíhání Jiřího Čunka. Kdyby trestní řízení nebylo vyvoláno souběžně s raketovým vzestupem jeho politické kariéry, kdyby se netýkalo jednoho z nejvýše postavených ústavních činitelů, a kdyby pan obviněný nevyvolal nešikovným mediálním vystupováním ve veřejnosti nesmazatelný dojem člověka se špatným svědomím, celá záležitost by nestála za víc než za zmínku v místním tisku.

V kauze samé se po výše zmíněném rozhodnutí paní ministryně již nedá očekávat žádný další vývoj, protože neexistuje právní nástroj, jímž by bylo možné zvrátit usnesení státního zástupce Arifa Salichova z 16.listopadu 2007 č.j. ZT 3272007-179 o zastavení trestního stíhání podle §172 odst.1 tr.ř. obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty, a i kdyby se to snad podařilo, nemělo by to pro obviněné žádné následky. Nadto z dostupných informací o skutkových zjištěních se zdá být zřejmé, že na jejich základě by nebylo možno sepsat obžalobu, která by u slušného soudu měla naději na úspěch.

Nemám také v úmyslu zabývat se známými kuriózními prvky a událostmi, jež případ ozvláštňují: mám tím na mysli vyvolání trestního řízení až za pět let po údajném uskutečnění činu, a nejasnou úlohu advokáta Jiřího Nováka, dále útok hackera na mailovou schránku svědkyně Marcely Urbanové a jeho součinnost s Romanem Vaškůjem, také trestnou činnost Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka ve prospěch Jiřího Čunka, a last but not least bezprecedentní projev nedůvěry českým orgánům Karla Schwarzenberga a trapné vyznění výsledků mise jím najatých zahraničních soukromých detektivů.

Nemohu se ovšem vyhnout zmínce o třech významných průvodních jevech tohoto řízení, jež mají výrazný vliv na poměry v resortu spravedlnosti, na vnímání justice jako celku českou veřejností a na postavení nejvyšší státní zástupkyně v jejích očích zvlášť.

Na prvém místě to je řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců-činitelů resortu spravedlnosti, kterým se brání nařčení advokátkou Marií Benešovou, že jsou „mafiánským“ seskupením, jež z pozadí ovlivňuje konkrétní trestní případy. V řízení nebyl zatím vynesen pravomocný rozsudek a v tuto chvíli není jisté, zda případ bude dále soudit Vojtěch Cepl ml., proti němuž byla oprávněně podána námitka podjatosti. Veřejné jednání je zatím nařízeno na 8.února 2010.

Zatímní výsledek řízení je pro žalobce zcela neočekávaný: proces byl příležitostí k rozpoutání jejich mediálního lynčování, do kterého se zapojil také sám soudce. Nejtvrdší útoky byly vedeny proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi. Média napadala i senát Vrchního soudu v Praze, který zrušil prvostupňový rozsudek a odebral případ soudci. Praktickým výsledkem je soustředění pozornosti na Pavla Kučeru jako na domnělého „ďábla našeptávače“. Kdekdo věří, že pronesl kacířský výrok o přednosti politického zájmu před nestranností justice, který slyšela pouze jediná svědkyně. Jiní svědci ji pro změnu usvědčili z neuctivého výroku na adresu Jiřího Čunka, jenž naznačuje, že v obvodu její působnosti se soudí na základě účelových obžalob bez ohledu na stav skutkových zjištění. Zatímco ctihodný soudce nemá žádnou pravomoc, kterou by mohl zasáhnout do činnosti státních zastupitelství a není znám ani motiv, pro který by vůbec měl usilovat o záchranu Jiřího Čunka před soudním projednáním případu, mediální kampaň vytvořila kouřovou clonu, za kterou se skrývají ti, kteří měli jak motiv, tak pravomoc a zásah skutečně provedli. V této souvislosti je příznačné, že Marie Benešová nezahrnula do „klubu mafiánů“ státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka, odpovědného za usnesení o odebrání věci z OSZ Přerov a o jejím přikázání OSZ v Jihlavě, čili primárního původce veřejného pohoršení.

„Vedlejším produktem“ řízení na ochranu osobnosti je zpřístupnění jinak nedostupných poznatků o průběhu trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi, jež bez výjimky podporují názor odpůrců zásahu NSZ z 4. června 2007, že došlo k bezprecedentnímu nezastřenému zneužití moci státních zástupců ve prospěch prominenta.

Druhým vedlejším efektem případu je vyvolání „války žalobců“, v které proti sobě působí nespokojenost části státních zástupců se zásahem NSZ z 4.června 2007 a snaha o potlačení jejich odporu. Projevy jsou různé: na straně opozice různá kritická veřejná vystoupení, jež neustávají zejména v oblasti působnosti VSZ v Olomouci, na straně nejvyšší státní zástupkyně až šikana nespokojenců a obsazování vedoucích funkcí loajálními osobami. Je pozoruhodné, že na stranu „loajalistů“ se různými činy postavila paní ministryně Daniela Kovářová. Lze to snad vysvětlit tím, že úřednická vláda by se dostala do nesnází, kdyby musela řešit výměnu nejvyšší státní zástupkyně.

Třetím nápadným úkazem je trvající politizace činnosti státního zastupitelství. Kauza se zřejmě zrodila na politickou objednávku a v dalším vývoji se stala klackem, který rudooranžová aliance vytahuje na ODS, kdykoli se jí to hodí. Zdá se, že v současnosti oba tábory uzavřely pakt o neútočení a rozhodly se nechat skandál utichnout. Do „národní fronty“ tiše vklouzli i komunisté, kteří se ještě nedávno dožadovali ustavení parlamentní vyšetřovací komise:jejich hlasy umlkly. To ale neznamená, že klacek opět nezasviští vzduchem, až půjde před volbami do tuhého. V této souvislosti došlo také k znejistění postavení nejvyšší státní zástupkyně, která nemohla neslyšet slib Jiřího Paroubka, že ji po vítězných volbách nechá odvolat. Lišácký pán Lidového domu ji tím ovšem mlčky upozornil na možnost vysloužení odpustků.

Případ mě především zajímá jako demonstrativní příklad problematičnosti fungování státního zastupitelství jako uzavřeného monokratického systému, fakticky nepodléhajícího vnějšímu vedení a dohledu, jehož chování zcela jistě ovlivňuje skutečnost, že velká část vedoucích funkcí je obsazena bývalými prokurátory a vojenskými prokurátory protiprávního režimu. Mnozí jsou zkušenými odborníky a důslednými profesionály, ale všichni byli ve svých „minulých životech“ vycvičeni k poslušnosti politickému vedení a k necitelnosti k základním právům a svobodám dle Listiny, což se v jejich práci musí projevit. Jistě není náhodou, že všichni účastníci záchrany Jiřího Čunka před soudním stíháním mají tuto minulost, a to někteří hodně problematickou.

Po rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 1. října 2009 sp.zn. 4 TZ 69/2009, jímž na základě stížnosti pro porušení zákona, podané paní ministryní Danielou Kovářovou 18.srpna 2009 soud rozhodl, že již v počáteční fázi trestního řízení byl porušen zákon v neprospěch obviněných, stojíme před otázkou, zda se najde v tomto řízení nějaká část, v které by státní zastupitelství fungovalo nezpochybnitelným způsobem, a jaká je úroveň vnitřního kontrolního systému soustavy, když nepatrné zjevné počáteční formální vady nebyly okamžitě nalezeny a napraveny. Přirozeně se také nabízí otázka, zda taková koncentrace vad řízení je výjimkou nebo běžným úkazem, a z ní plynoucí nepříjemné podezření, že vyšetřovaní, kteří nejsou právě ministry vlády ČR, nemají jistotu korektního vedení jejich řízení. A nakonec se dostáváme k nepříjemné otázce po dostatečnosti opatření k vyvození osobní odpovědnosti za vady řízení, jež byla až dosud uplatněna.

Na záporném hodnocení postupu Krajského státního zastupitelství v Ostravě v počáteční fázi vyšetřování, při ustanovení příslušného dozorového státního zástupce, se dojemně shodují obhajoba, státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek v pověstném usnesení z 4.června 2007 č.j. 3 NZT 10/2007, paní ministryně ve stížnosti pro porušení zákona a Nejvyšší soud ČR ve výše zmíněném rozsudku.

Je pozoruhodné, že vytýkané vady, jež vykrystalizovaly usneseními z 27.února 2007 č.j. 1 ZT 37/2007- 131 a č.j. 1 ZT 37/2007- 134 nepříslušného státního zástupce OSZ Přerov o zamítnutí stížností proti sdělení obvinění, nezjistila včas místně příslušná nadřízená státní zastupitelství (KSZ Ostrava a VSZ Olomouc) v přezkumech, vykonaných v r.2007. Nevím, zda to je doklad povrchnosti přezkumů nebo odlišnosti právních názorů místně příslušných státních zástupců od výše zmíněného hodnocení. Nejvyšší soud ČR při projednávání stížnosti pro porušení zákona paní ministryně propásl skvělou příležitost tuto nejasnost odstranit výslechem příslušného státního zástupce KSZ jako svědka.

O oprávněnosti výtek z čistě formálního hlediska není pochyb: státní zástupce KSZ vyhověl dobře pochopitelné žádosti policejního orgánu a z důvodu prevence ovlivňování vyšetřování místními vztahy odebral podle ustanovení §25 tr.ř. per analogiam dozor nad vyšetřováním okresnímu státnímu zástupci ve Vsetíně, aniž by mu dal možnost se vyjádřit. Přikázal jej pak okresnímu státnímu zástupci v Přerově, a to na vymezený úsek řízení, na t.zv. prověřování.

Přikázání věci na omezenou dobu je neobvyklé a není docela jasné, proč dohledový státní zástupce KSZ příslušné usnesení takto formuloval a Nejvyšší soud ČR se ho na to nezeptal. Ještě podivnější je, že po skončení prověřování znova nerozhodl o místní příslušnosti, ale ani dozorový státní zástupce OSZ Přerov neodeslal z vlastního popudu spis místně příslušnému OSZ ve Vsetíně. Za daného stavu poznání nezbývá než souhlasit s Nejvyšším soudem ČR, že došlo k porušení zákona v neprospěch obviněných, protože dozor nad činností policie po sdělení obvinění vykonával místně nepříslušný státní zástupce. Neříká to ale nic o kvalitě vyšetřování z věcného hlediska.

Státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek v odůvodnění usnesení z 4. června 2007 shodně s obhájcem vytýká státnímu zástupci OSZ v Přerově, že nereagoval dostatečně pružně na nesprávnosti v činnosti policejního orgánu, ale není to jediný ani hlavní důvod pro odebrání věci z pravomoci OSZ v Přerově. Je zde opět rozpor s hodnocením činnosti státního zástupce OSZ Přerov nezpochybnitelně příslušnými nadřízenými orgány. Dodávám, že vytýkané věcné vady policejního postupu jsou takové povahy, že bych si podobné troufl najít možná v každém druhém vyšetřovacím spisu. Soudím, že by nemohly zabránit státnímu zástupci, aby upustil od záměru obžalovat Jiřího Čunka, pokud by ovšem nebyl zbaven příležitosti řízení dokončit.

Ve fázi ukončení policejního vyšetřování a přípravy předání spisu státnímu zástupci obhájce uplatnil umný trik: 22.května 2007, v době, kdy již byli obvinění vyzváni k seznámení s policejním vyšetřovacím spisem, předložil Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR podnět podle §25 tr.ř. per analogiam k odnětí věci OSZ v Přerově a k jejímu přikázání některému pražskému obvodnímu státnímu zastupitelství. Umnost triku spočívá v tom, že požadavkem na předání věci mimo obvod působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci si obhájce vynutil rozhodování Nejvyšším státním zastupitelstvím ČR. Obešel tak obě nezpochybnitelně místně příslušná nadřízená státní zastupitelství, která nejevila chuť jít Jiřímu Čunkovi na ruku. A zatímco státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek horlivě studoval objemný spis, aby mohl v rekordně krátké lhůtě částečně vyhovět známým usnesením z 4. června 2007, náměstek nejvyšší státní zástupkyně Karel Černovský hledal státního zástupce, který by vyhověl zadání. Účelovost postupu obhajoby a NSZ a jejich shoda jsou natolik nápadné, že odůvodňují podezření, že trik byl předem domluven: svědčí o tom i skutečnost, že věc nebyla předána do obvodu působnosti VSZ v Praze. NSZ vlastně rozhodovalo „přes hlavu“ VSZ v Olomouci, které bylo primárně příslušné pro přesun věci z Přerova do Jihlavy.

Vydání usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 vyvolalo bouři nevole mezi státními zástupci, dalšími příslušníky právnické obce i laické veřejnosti. Odsuzujícími výroky vedle předvídatelné Marie Benešové se ozvali někteří význační právníci, jako předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský nebo veřejný ochránce práv Otakar Motejl. Bouře zesílila po zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka Arifem Salichovem a po přechodném zmírnění dosáhla dalšího vrcholu při výše zmíněném řízení na ochranu osobnosti proti Marii Benešové. Od podání stížnosti pro porušení zákona paní ministryní Danielou Kovářovou postupně utichá a v současnosti se ozývá jen občasným vzdáleným, sotva slyšitelným zahřměním. V komunitě státních zástupců nicméně pod povrchem stále bublá potlačovaná nespokojenost.

Připomeňme si zajímavou reakci nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké na pobouření veřejnosti: začala intenzivně veřejně vystupovat, dožadovala se slyšení v Poslanecké sněmovně a zaštítila Stanislava Potoczka svou autoritou, nicméně neopomněla zdůraznit, že se nejedná o její usnesení, ale o rozhodnutí NSZ jako úřadu. Za usnesení se tak postavila, ale současně se od něho trochu distancovala. Dovím-li se někdy, že se o podnětu k použití §25 tr.ř. per analogiam a Potoczkově rozhodnutí dověděla až post festum, nebudu nikterak překvapen. Ani to by však nehovořilo v její prospěch.

Vedle výše zmíněné zjevné účelovosti a jednání ve shodě s obhajobou je hlavním problémem usnesení z 4.června 2007 skutečnost, že se od 17.listopadu 1989 jedná o jediný případ odnětí věci prominentního obviněného policejnímu orgánu těsně před ukončením přípravného řízení. Nepochybně došlo k porušení principu rovného přístupu občanů k právu. Věřím, že zájemců o podobné „ošetření“ případu by se našly stovky.

Dalším problémem je porušení zásady, že státní zastupitelství vyhodnocuje podání nikoli podle označení předkladatelem, ale podle obsahu. Souhlasím s názorem soudce Vojtěcha Cepla ml., že podání obhájce Eduarda Bruny mělo být pojednáno jako běžný projev nespokojenosti s postupem státního zástupce, neboť vytýkané vady jeho postupu – pokud vůbec byly napravitelné – bylo možno napravit standardním postupem, tedy bez použití mimořádného nástroje, jakým je uplatnění §25 tr.ř. per analogiam. Dodávám, že předáním věci do Prahy v souladu s podnětem obhajoby by se aspoň částečně zastřela účelovost triku. Rozuměl bych také tomu, kdyby státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek pověřil dozorováním primárně příslušné OSZ ve Vsetíně, když se v průběhu prověřování zřejmě nevyskytly žádné důkazy o jeho možné ochotě stranit obviněným. Z usnesení nevyplývá, proč musela jít věc právě do Jihlavy.

Problém je i ve střetu používání §25 tr.ř. per analogiam se zákonem č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství. V zákoně jsou upravena pravidla pro řešení podjatosti a předávání věcí mezi státními zastupitelstvími, takže státní zástupci by se případně mohli při předání věci z místa na místo bez §25 tr.ř. per analogiam obejít. §25 trestního řádu je původně konstruován pro použití v trestním řízení soudním, kde ovšem působí v jiném prostředí: s možností veřejné kontroly, s převážně senátním rozhodováním a dostupností opravných prostředků. Použitelnost ve sféře působnosti státního zastupitelství nevyplývá přímo ze zákona, je umožněna pouze podzákonným předpisem. Tím je zdůrazněna mimořádnost prostředku, který má být používán jen z velmi důležitých důvodů. Ostatně úspěšných žádostí podle §25 tr.ř. per analogiam je jako šafránu. Jako příklad uvedu, že žádost 15leté matky o předání trestního stíhání otce jejího dítěte místně příslušným orgánům v jejím bydlišti, aby nemusela s miminkem cestovat k úkonům trestního řízení veřejnými dopravními prostředky do vzdálenosti zhruba 80 km, byla zamítnuta, protože její důvod se nezdál státnímu zástupci dost důležitý:žadatelku odbyl necitlivým vyjádřením, že přece cestovné dostane uhrazeno. Vracím se tedy k výše vyjádřené pochybnosti, zdá důvody podnětu obhajoby byly skutečně dost silné, aby bylo vyhověno.

Zejména je zde ale střet s ustanovením §12h zák. č. 283/1993 Sb., které Nejvyššímu státnímu zastupitelství přímo zakazuje zasahovat do způsobu vyřízení věcí nižších státních zastupitelství, které nebyly pravomocně ukončeny, s výjimkou věcí vrchního státního zastupitelství. Ze všech právníků, s jejichž názorem jsem se mohl seznámit, tuto překážku pro vydání usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 nevidí pouze několik: jsou to účastníci komplotu na záchranu Jiřího Čunka před soudním řízením a ojedinělí sympatizanti. Kuriózního vysvětlení se mi kdysi dostalo od ministerstva spravedlnosti: předáním případu z Přerova do Jihlavy nedošlo k zásahu do způsobu vyřízení věci, pouze se změnilo místo, kde se řešil.

Paradoxně nejméně sporné je usnesení státního zástupce Arifa Salichova z 16.11.2007 č.j. ZT 3272007-179 o zastavení trestního stíhání obviněných podle §172 odst.1 tr.ř., pokud je ovšem hodnotíme jako izolovaný úkon. Je uceleným sledem logických úvah, které vedou k jednoznačnému závěru, že pro usvědčení Jiřího Čunka svědecká výpověď paní Marcely Urbanové jako osamělý důkaz nestačí, takže není možné na tomto základě podat obžalobu. Připouštím, že na základě podrobné znalosti trestního spisu by bylo možné některé úvahy Arifa Salichova zvrátit, ale domnívám se, že ani pak by se celkové vyznění usnesení nezměnilo. Je to dobře odvedená práce. Pokud bychom ale připustili, že celý postup státních zastupitelství, který předcházel jeho zpracování, byl protiprávní, pak by ovšem bylo usnesení naprosto bezcenné.

Věřil jsem, že k takovému závěru lze dospět vyvoláním přezkumu usnesení NSZ z 4. června 2007 Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Tuto bránu ke spravedlnosti ale paní ministryně Daniela Kovářová 14. prosince 2009 uzamkla.

Na závěr si dovoluji konstatovat, že v kauze Jiřího Čunka došlo k funkčním poruchám státního zastupitelství na všech stupních jeho organizační struktury. Nelze předpokládat, že jde o náhodu, spíše se jedná o trvalý stav systému. Protože i drobné vady postupu státních zástupců ztěžují práci soudů a zvyšují pravděpodobnost chybných rozsudků, v jiných případech umožňují únik pachatelů trestných činů před trestem, jde o závažný jev celospolečenského významu.

Východisko nevidím v žádném případě v upevnění nezávislosti nejvyššího státního zástupce na vládě, protože jako každý jiný manažer musí být vystaven tlaku na kvalitu a množství odváděného výkonu pro svého zaměstnavatele, jímž je vláda.

Pohled do zahraničí a také do historie českého trestního řízení mě vede k názoru, že je nezbytné postupně přenést řízení přípravného řízení na soudy až do obnovení úřadu vyšetřujícího soudce.

Současně doporučuji přehodnotit pravidla vnějšího a vnitřního řízení státního zastupitelství. Současný stav, v němž ministr spravedlnosti není výslovně zákonem ustanoven jako nadřízený nejvyššího státního zástupce, není úplně obvyklý a činí z nejvyššího státního zástupce nekontrolovatelného úředníka s obrovskou pravomocí. Na druhé straně není zdravý stav, v němž sice nejvyšší státní zástupce odpovídá vládě za chod celé soustavy, ale jeho pravomoc směrem dolů končí u dvou vrchních státních zástupců. Stejně tak nepovažuji za normální, že dohledová státní zastupitelství místo závazných pokynů vydávají doporučení, jichž podřízená státní zastupitelství nemusí uposlechnout. Je také třeba nově vymezit vztahy k policii, která je bezbranná proti zastavování a odnímání případů.