30.9.2016 | Svátek má Jeroným, Ráchel






JUSTICE: Olomoučtí žalobci nad zákonem a proti zákonu

3.9.2014

Ze všech složek státního zastupitelství se největší mediální pozornosti v současnosti těší Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Jeho šéf Ivo Ištvan počtem mediálních citací svého jména patrně předčil Lenku Bradáčovou v době její největší mediální slávy, přičemž Nejvyšší státní zastupitelství a Pavel Zeman zůstávají v hlubokém stínu obou podřízených. Zájem o olomoucké žalobce roste souběžně s rozhořívajícím se bojem o konečnou podobu zákona o státním zastupitelství, i když některé jeho projevy s ním přímo nesouvisejí.

Tak významný advokát Marek Nespala v článku na serveru Česká justice z 29. srpna 2014 v souvislosti s vývojem v kauze exposlanců Marka Šnajdra, Petra Tluchoře a Ivana Fuksy tvrdí, že „státní zástupci VSZ v Olomouci vytrvale ignorují Ústavu a jsou ohrožením právního státu i demokracie“. Anonymní článek uveřejněný na stejném serveru dne 19. srpna 2014 přináší pozoruhodné informace o síle jejich odporu proti přijetí nového zákona o státním zastupitelství v podobě připravené skupinou odborníků kolem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, předsedkyně Unie státních zástupců Lenky Bradáčové a bývalého náměstka ministra Františka Korbela, a za působení ministra Pavla Blažka propuštěné vládou a její Legislativní radou k projednání v Poslanecké sněmovně, později stažené exministryní – exprokurátorkou Marií Benešovou. Z článku vyplývá, že se olomoučtí žalobci v záměru na odstoupení od projektu na přechod na třístupňovou soustavu shodují s paní ministryní Helenou Válkovou, která jejich vzpouru proti nadřízenému nejvyššímu státnímu zástupci dokonce označila za statečný čin (v čem spočívala statečnost hromadného vystoupení netrestatelných?). Daleko nejzajímavější je článek obvykle dobře informovaného Jana Hrbáčka na serveru E15 z 29. července 2014, který přináší předzvěst zahájení „sluneční razie“, vedené Ivo Ištvanem a Robertem Šlachtou, tedy zahájení „rozsáhlého zatýkání kvůli nelegálnímu solárnímu byzbysu“. Autor akci charakterizuje jako „druhý výkop v protikorupčním tažení“, když „první výkop“, tedy „akce Nagygate“, se nepovedl. Na přípravě „sluneční razie“ se podle něj velmi intenzivně podílí Energetický regulační úřad za osobní účasti jeho předsedkyně Aleny Vitáskové, právě souzené Krajským soudem v Brně za domnělý zásah proti možnému odebrání licencí pro dvě fotovoltaické elektrárny rodiny miliardáře Zdeňka Zemka.

Všem zmíněným autorům chybí historický vhled. Obě vrchní státní zastupitelství se od sebe liší okolnostmi vzniku a povahou úřadu. Pražské je pozůstatkem republikové prokuratury a jeho státní zástupci (téměř 55 % z nich jsou bývalí členové KSČ) jsou soustředěni na jednom pracovišti, kde jim dnes podpatky svých střevíčků šlape na paty nadřízená Lenka Bradáčová. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci vzniklo o něco později kvůli symetrii, jeho státní zástupci (z jedné třetiny bývalí členové KSČ) jsou rozptýleni na třech územně odloučených pracovištích a z Olomouce na ně dohlíží jako na kolegy Ivo Ištvan. Vytvoření maffia-friendly struktury státního zastupitelství s vloženým nadbytečným třetím stupněm organizační a řídící struktury svědčí o tom, že tvůrci soustavy se připravovali na minulou válku: nechtěli připustit, aby měl nejvyšší státní zástupce tak velkou moc jako dříve generální prokurátor. To se jim sice podařilo, ale státní zastupitelství tím nebezpečnosti nezbavili: zatímco žádný generální prokurátor nedokázal smést vládu, Ivo Ištvanovi to šlo lehce (nelze vyloučit, že až dodatečně poznal, co vlastně provedl – nepovažuji ho za záměrného pučistu a kvůli pádu manželů Nečasových nepláči) a nyní jeho úřad pro změnu ohrožuje Alenu Vitáskovou, předsedkyni Energetického regulačního úřadu, která má podle zákona silnější postavení v soustavě orgánů moci výkonné než nejvyšší státní zástupce.

Na popud bývalé olomoucké vrchní státní zástupkyně Mileny Hojovcové, která úřad vedla po odvolání Ivo Ištvana Jiřím Pospíšilem, chtěla olomouckou idylku zrušit exministryně Daniela Kovářová, která uznala za oprávněný nárok šéfky úřadu mít své podřízené denně na očích. Již tehdy olomoučtí žalobci vykázali mimořádnou způsobilost hájit své „dobré bydlo“ a získávat pro to podporu na nejvyšších místech. Na jejich stranu se postavil „letní“ předseda vlády Jan Fischer, který hrubě zasáhl do zákonné pravomoci ministryně spravedlnosti otevřeným dopisem, jímž ji za záměr na zrušení odloučených pracovišť VSZ Olomouc doslova zpohlavkoval, ač k tomu nebyl oprávněn a věci nerozuměl. Jako laik půjdu ve zlomyslnosti dále než Jan Hrbáček a rozvinu obraz taktiky Ivo Ištvana do vzdálenějších důsledků: je možné, že spustí „sluneční razii“, což je samo o sobě bohulibý záměr. Nepůjde mu to tak snadno, jak si myslí, protože při usvědčování bude narážet na mlčení uplácejících i uplacených (vždyť v brněnském procesu se nikdo neodvážil položit svědkovi Zdeňku Zemkovi st. otázku, zda ho někdo požádal o úplatek). Není důležité, zda je jeho úmyslem odvést pozornost od trapně hubených výsledků „akce Nagygate“, ale tohoto účinku v každém případě dosáhne: denní předvádění Jany Nagyové na obrazovce v „medvědech“ už nikoho nezajímá, dav uvítá novou zábavu. V souhrnu upevní přesvědčení nekompetentní části politiků, že vrchní státní zastupitelství jsou vysoce potřebný a skvěle fungující útvar. Odvrátí tím nebezpečí přechodu na třístupňovou soustavu a uhájí tak svým kolegům „dobré bydlo“ ještě na řadu let. Uchrání navíc i krajské státní zástupce před nutností šlapat podle představ nevyzpytatelného Pavla Zemana, kterému zatím mohou ukazovat zdvižený prostředníček. Z jiného pohledu: zachováním vrchních státních zastupitelství se zabrání rozehnání dvou ze tří největších skanzenů komunistického represivního aparátu. Dá se očekávat, že zmaření záměru na zrušení vrchních státních zastupitelství povede k resignaci Pavla Zemana, čímž se otevře Ivo Ištvanovi cesta k jmenování nejvyšším státním zástupcem, čili k dodatečnému odměnění jeho zásluhy na pádu vlády Petra Nečase.

Odpor olomouckých žalobců není určitě jediným činitelem, který vedl dvě sobě navzájem nepodobné ministryně – nejdříve Marii Benešovou a po ní Helenu Válkovou - k rozhodnutí zmařit záměr na přechod na třístupňovou soustavu státního zastupitelství. Tvůrci jimi odmítaného modelu jsou zkušení lidé s mezinárodním rozhledem, kvalitní právníci, nezatížení předlistopadovou minulostí, studení profesionálové posedlí snahou zvýšit účinnost řízení opakovaně selhávajícího úřadu. Při vší upřímné úctě, kterou chovám k paní ministryni Heleně Válkové, a souhlasně s ironickým pohledem na jakékoli počínání exprokurátorky Marie Benešové jsem jako laik přesvědčen, že o tom, co potřebuje státní zastupitelství k dosažení vyšší výkonnosti, vědí více než obě dámy dohromady. Ať už byly jejich úmysly čisté či nikoli, jejich naplnění by bylo nepříjemné konzervativní části státních zástupců, ale ještě více pachatelům sofistikované ekonomické trestné činnosti. Nevole obou skupin našla společné vyústění v záměrech ministerstva spravedlnosti.

Původní předloha ovšem vyžadovala různé úpravy, zejména začlenění státního zastupitelství do soustavy orgánů moci výkonné by mělo být řešeno způsobem v Evropě obvyklým, tedy jednoznačným podřízením nejvyššího státního zástupce ministrovi spravedlnosti v zákonem vymezeném rozsahu. Její základní principy jsou ale dle mého laického názoru převážně zdravé.

Ve vztahu k Energetickému regulačnímu úřadu, o němž se zmiňuje Jan Hrbáček, se Ivo Ištvan chová jako bůh Zeus hromovládný, jenž má dvě tváře. V rámci příprav „sluneční razie“ ukazuje vlídnou tvář jeho předsedkyni Aleně Vitáskové, která s ním ochotně spolupracuje. Druhou tváří se na ni ukrutně mračí a prstem jí ukazuje cestu k branám žaláře.

Alena Vitásková je jednou z obžalovaných v procesu, který na základě obžaloby VSZ Olomouc probíhá u Krajského soudu v Brně. Je obžalovaná ze spoluúčasti na domněle nezákonném jednání své podřízené Michaely Schneidrové, která zastavila řízení k odnětí sporných licencí na provoz dvou fotovoltaických elektráren rodiny miliardáře Zdeňka Zemka, udělených za podivných okolností bývalým vedením Energetického regulačního úřadu o silvestrovské noci r. 2010. Bude-li Alena Vitásková pravomocně odsouzena byť k sebemírnějšímu trestu, ve funkci skončí a zaradují se jak solárníci, kteří získali licence nezákonně, tak zájemci o další „skvělý byznys“ s biometanem.

Pokud si snad paní předsedkyně myslí, že jí součinnost s orgány činnými v trestním řízení při přípravě „sluneční razie“ zajistí zprošťující rozsudek, mýlí se. Tak daleko moc žalobců nesahá. Soud jde svou cestou. Přesto Alena Vitásková nemá jiné východisko než jednat uvedeným způsobem, protože je posedlá představou, že musí v solárním byznysu udělat pořádek. Že si při tom může rozbít hlavu, si příliš neuvědomuje. Mimoto „její“ proces obsahově nespadá do rámce „sluneční razie“, protože není zaměřen proti podvodným „solárním baronům“, ale proti úředníkům, kteří jim bez zřejmých příčin údajně vyšli vstříc více, než dovoloval zákon.

Tímto případem jsem se v minulosti zabýval opakovaně v článcích, „zaparkovaných“ na internetových stránkách spolku Šalamoun a na Politikonu a roztroušených i leckde jinde. Od napsání posledního z nich jsem neměl důvod ke změně pohledu. Pouze přemýšlím, zda neschopnost žalobců pochopit, že v případě nezískání licence do 31. prosince 2010 by byl poškozen investor, který vložil 400 mil. Kč z vlastních zdrojů a zatížil se úvěrem ve výši 1 miliardy Kč, není důsledkem přežívání ve státním zastupitelství, prolezlém bývalými komunisty, marxistického „třídního pohledu“ na podnikatele jako na vykořisťovatele a vydřiducha. Také jsem zvědav, na koho nakonec žalobce ukáže jako na usvědčeného pachatele jediného od počátku jednoznačně prokázaného protiprávního skutku, jímž bylo předložení padělku revizní zprávy.

Proces vstoupí dne 3. září 2014 do další fáze. Mezitím ale nastal v kauze licencí nový vývoj. Státní zástupce Radim Mezlík začal prosazovat svůj pohled na zrušení a následné obnovení problematických licencí pro fotovoltaické elektrárny rodiny Zemků jako na další, popřípadě pokračující trestnou činnost úředníků Energetického regulačního úřadu. Projevilo se to razií policistů protikorupční policie 28. srpna 2014 v ústředí úřadu v Jihlavě a v jeho ostravské pobočce.

Razie byla „velmi vhodně“ načasována před zahájení pokračování brněnského procesu. Ať to byl úmysl nebo náhoda, jistě vyděsila obžalované Michaelu Schneidrovou i Alenu Vitáskovou a možná přiměla k zamyšlení předsedu senátu, který při hlavním líčení zarazil žalobcovu úvahu o pokračující trestné činnosti úředníků Energetického regulačního úřadu. K takovému načasování je nutná jistá dávka sadismu. Žalobce si je zjevně naprosto jist, že dosáhne pravomocného odsouzení obou zmíněných dam. Promlčení nehrozí, takže ke spěchu nebyl důvod. Spíše bylo na místě vyčkat výsledku probíhajícího procesu. Kdyby totiž byly obžalované zproštěny, peníze na razii by byly vyhozeny oknem. Ale státní zástupci takto neuvažují: nejsou voláni k odpovědnosti ani za odškodnění vyplacené obětem jejich přehmatů, tím méně za plýtvání nadbytečnými úkony.

Odůvodnění razie má možná ústavněprávní rozměr. Vyvolává otázku po poměru pravomocí a vzájemných vztazích orgánů moci výkonné. Energetický regulační úřad byl zřízen zákonem jako nezávislý orgán, v jehož výlučné pravomoci jsou různé úkony regulace trhu s energiemi, mimo jiné vydávání licencí k provozování energetických zařízení. Nepodléhá ve svém rozhodování vládě, nesmí od nikoho přijímat pokyny a jeho předsedkyni smí za zákonných podmínek odvolat pouze prezident republiky. To je suchá litera zákona, ale ve světle provedené razie je vše jinak. Státní zástupce Radim Mezlík postoupil Energetickému regulačnímu úřadu poznatky z trestního řízení, které by dle jeho mínění měly vést k odnětí a neobnovení licencí pro obě elektrárny. Když ale úředníci, kteří jsou zákonem zmocněni takové údaje vyhodnocovat, se s jeho laickým pohledem neztotožnili, zahájil proti nim trestní řízení. Získal tím možnost domoci se práva k jejich obtěžování provedením domovních prohlídek a sledováním jejich telekomunikačního provozu. Neměl v dané chvíli důkazy o tom, že by se úředníci nechali podplatit, ale možná doufá, že nějaké dodatečně najde.

Podle trestního zákona platí subsidiarita trestního práva, čili nástroje trestního práva jsou posledním prostředkem, který nastupuje, když vadu úředního postupu nelze napravit jinak. Pokud mělo státní zastupitelství pochybnost o správnosti úředního postupu Energetického regulačního úřadu při přezkumu licencí udělených rodině Zemkově, mělo možnost podat u příslušného soudu správní žalobu z veřejného zájmu. Pokud by správní soud rozhodl, že úředníci rozhodli nesprávně, bylo by na místě zkoumat subjektivní stránku podezření na trestnou činnost, protože ani nesprávný úřední postup není automaticky trestným činem.

Jako laik si myslím, že státní zastupitelství v daném případě popřelo nezávislost Energetického regulačního úřadu, a jednalo tedy protiústavně. Státní zástupci jsou ve vztahu k dané problematice laici. Jaká je to nezávislost, když za neuposlechnutí jejich laických pokynů jsou zákonem zmocnění odborníci postiženi trestním řízením?



Diskuse


J. Kadeřábek
17:30
3.9.2014

L. Novák 475
18:09
3.9.2014

počet příspěvků: 2, poslední 3.9.2014 06:09









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.