Transparency International se otřela o ministra spravedlnosti Pavla Blažka kvůli údajnému možnému střetu zájmů, do kterého se měl dostat stažením kárné žaloby podané bývalým ministrem Jiřím Pospíšilem na brněnského soudce Jana Kozáka. Podstatou střetu zájmů mělo být dávné ministrovo působení ve funkci konkursního správce, jemuž konkursní soudce Kozák přiděloval případy. Pavel Blažek k tomu poznamenal, že z tohoto úhlu pohledu by byl ve střetu zájmu, i kdyby proti Janu Kozákovi vystoupil jako kárný žalobce, a měl samozřejmě pravdu.

Tato událost nemá sama o sobě význam. Vyvozovat střet zájmů z něčeho, co se stalo před deseti lety, a napadat kvůli tomu ministra, je pošetilé. Nicméně Transparency International a jí tentokrát jen mírně nabuzená média se dotkli veřejnosti téměř neznámého, leč přesto důležitého prvku fungování justice a státního zastupitelství: kárného řízení jako obrany společnosti proti profesním a etickým pokleskům soudců a státních zástupců.

K stahování kárných žalob docházelo i dříve. Například Jiří Pospíšil upustil od kárného stíhání dvou ze tří státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Praze, které napadl kárnou žalobou, když se snažil odpoutat pozornost veřejnosti od své odpovědnosti za opožděnou reakci na švýcarskou výzvu k připojení České republiky k trestnímu stíhání bývalých manažerů Mostecké uhelné společnosti ("kauza MUS" - pamatujete si ještě na ni?).

Pavel Blažek se k důvodům stažení vyjádřil tak, že neměl jistotu, že kárná žaloba byla dostatečně podložena důkazy. Takový stav ovšem může nastat s tím větší pravděpodobností, čím větší je instanční vzdálenost kárného žalobce od obviněného a od prostředí, v němž působí. Možnými kárnými žalobci vůči soudcům jsou všichni předsedové soudů, ministr spravedlnosti, prezident republiky a vůči předsedům a místopředsedům soudů také veřejný ochránce práv. V soustavě státního zastupitelství jsou kárnými žalobci okresní, krajští a vrchní státní zástupci, nejvyšší státní zástupce a ministr spravedlnosti.

Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci by měli mít zájem na tom, aby jejich podřízení plnili bezvadně své úkoly a chovali se s důstojností hodnou svého společenského postavení. O jejich případných poklescích mají bezprostřední informace, takže podložení případné kárné žaloby důkazy by pro ně mělo být poměrně snadné. Jakmile se zákroku proti pachateli kárného provinění ujímá kárný žalobce vyššího stupně, jedná na základě zprostředkovaných informací a pravděpodobnost omylu či nedostatečnosti důkazů roste. Pokud by soustava kárných žalobců řádně fungovala, ministr spravedlnosti by se k podání kárné žaloby neměl dostat, pokud by se neprovinil některý z přímo podřízených předsedů nebo místopředsedů nejvyšších soudů nebo nejvyšší státní zástupce či jeho náměstek.

Takto to ale nefunguje. Obecně v resortu panuje atmosféra smířlivosti vůči pokleskům a zejména nevlídně a s malou nadějí na úspěch se přijímají podněty k zahájení kárného řízení od nespokojených účastníků řízení nebo od veřejnosti. Přístup kárných žalobců k podaným podnětům je zcela nepředvídatelný.

Tak šestiletá nečinnost předsedy trestního senátu v přidělené kauze není kárným proviněním, na druhé straně za účast na besedách s ostrakizovanými přáteli může soudce přijít o funkci. Podobné to je ve státním zastupitelství, kde si jeden státní zástupce může přivodit kárné řízení tím, že sám vyřídí naprosto nicotné podání směřující proti němu, zatímco u druhého podobné provinění zakryje jeho nadřízený dodatečným vyslovením souhlasu s jeho protiprávním jednáním. Jindy se provinilci doporučí, aby resignoval a ušel tak kárnému řízení. Může se pak časem bez potíží ucházet o jiné zaměstnání v oboru.

Potíž mimo jiné spočívá v tom, že kární žalobci mají sice právo podávat kárné žaloby, ale zákon jim to neukládá jako povinnost, a nikdo nemá pravomoc k tomu, aby je k častějšímu využívání kárné pravomoci přinutil.

Ostatně pojem kárného provinění je v platné legislativě vymezen dosti neurčitě, takže tomu, kdo nechce podnětu ke kárnému řízení vyhovět, nedá mnoho práce vymyslet příhodné formální odůvodnění.

Kdysi se holedbal Jiří Pospíšil, že bude podávat kárné žaloby na soudce přistižené při neznalosti zákona. Pozoruhodná je sama skutečnost, že tím připustil možnost neznalosti zákona soudci, čili něčeho, co by se vůbec nemělo vyskytovat. Jenže se na ni občas skutečně naráží, a to i ve velmi jednoduchých věcech. "Ohranou písničkou" je neznalost ustanovení zákona o soudech a soudcích z r. 2002 o přípustnosti pořizování zvukových záznamů z jednání, která deset let po uzákonění stále bývá tu a tam příčinou konfliktů mezi soudci a veřejností.

Když ale "dojde na lámání chleba", zásada, že neznalost zákona neomlouvá, neplatí, a to i za kuriózní situace provinění soudce-recidivisty. Jistý soudce bránil uskutečnění pracovního pohovoru spolku Šalamoun s nepravomocně odsouzeným drženým ve vazbě, který se dožadoval podpory své obhajoby. Při prověřování stížnosti na jeho jednání předseda soudu zjistil, že obžalovaný je pouze v útěkové vazbě, takže zákon nepřiznává soudci právo omezovat jeho návštěvy. Celé "přetahování" až do uskutečnění návštěvy trvalo asi šest týdnů. Soudce, který je zavinil, byl dříve třikrát odsouzen kárným soudem ke srážce z platu kvůli průtahům při vyřizování agendy a dosud splácí poslední uložený trest. Až na to, že nemohl dále dělat potíže, za prokázanou neznalost zákona nedostal ani výtku podle §88a zákona o soudech a soudcích.

Návrh na podání kárné žaloby, předložený kárnému žalobci vyššího stupně, byl zamítnut s pozoruhodným odůvodněním (cituji): "Není dán důvod k opatření z mé strany, zváží-li se, že předseda soudu je důvěrně obeznámen se situací u svého soudu, resp. s pracovními výsledky jmenovaného, a proto zejména jsou-li selhání jmenovaného předmětem kárných postihů, nelze jím zvolené řešení považovat za zjevně nepřiměřené." Soudcovská šroubovaná řeč vyššího kárného žalobce se dá převést do jednoduchého závěru: "Když si nepálil prsty předseda soudu, nebudu já ten zlý muž, který podá na recidivistu kárnou žalobu a možná jej tak připraví o talár." Neznalost zákona má dle mého laického názoru znaky kárného provinění soudce a recidiva je přitěžující okolností. Ale pro vyvolené nedotknutelné to neplatí.

V tomto případě v podstatě o mnoho nešlo, jen o maření pohovoru s obžalovaným, k němuž nakonec došlo a jeho opoždění nikoho nepoškodilo. Ale dochází i k hrubým zásahům do práv stran řízení, při nichž se projevuje neznalost zákona v souběhu se svévolí. Výsledkem pak může být nespravedlivý rozsudek. I tato vážná kárná provinění zůstávají bez trestu.

Za zmínku stojí například zadržení žádosti obviněného, určené Nejvyššímu soudu ČR, o odnětí jeho věci dosavadnímu soudu a o její přikázání jinam (postup dle §25 trestního řádu, jenž se proslavil v "kauze Čunek"). Dosavadnímu soudu nepříslušelo podle trestního řádu nic jiného, než žádost i s celým trestním spisem odeslat Nejvyššímu soudu ČR. Nestalo se, naopak soud vynesl odsuzující rozsudek. Na návrh na zahájení kárného řízení kvůli svévoli předsedkyně senátu reagoval místopředseda soudu, vykonávající kárnou pravomoc předsedy soudu. Sdělil stěžovateli, že soudkyně uplatnila svůj právní názor, za což nemůže být trestána. Žádost se spisem pak odeslal Nejvyššímu soudu ČR, neboť se prý domníval, že o ní může ještě stále rozhodnout a v případě, že by jí vyhověl, může rozsudek zrušit jako vyhlášený nepříslušným soudem. To je naprostý nesmysl a projev zásadní neznalosti zákona, čili vážné kárné provinění, za které ovšem místopředseda soudu také nebyl potrestán.

Prostě soustava kárných žalobců v podstatě nefunguje. Počet podaných kárných žalob je nepřiměřený rozsahu nejrůznějších prohřešků soudců i státních zástupců. Lidé, kteří si jsou vědomi, že potrestání za provinění je málo pravděpodobné, se chovají podle toho. Nabízí se jediné rozumné řešení: zřízení nezávislého úřadu, stojícího mimo resort spravedlnosti, vybaveného pravomocí prověřovat stížnosti na soudce a státní zástupce a podávat kárné žaloby. O vině a trestu by samozřejmě nadále rozhodoval kárný soud, takže by nešlo o zásah do soudcovské nezávislosti. Ostatně justice a státní zastupitelství mají sice v soustavě státních správy svébytné postavení, ale přesto jsou především službou státu občanům. Stát proto musí mít v ruce účinný nástroj k vynucení řádného poskytování služby.