Ministr Jiří Pospíšil koncem týdne sice projevil nespokojenost s rozhodnutím krajského státního zástupce Jiřího Křivance a oznámil, že jeho důvodnost nechá prověřit odborem generální inspekce (OGI) ministerstva, současně se ale podle médií vyjádřil, že jeho možnosti „mocenského zásahu“ jsou téměř „nulové“ a Jiří Křivanec „není povinen mu něco vysvětlovat". Spolek Šalamoun ho za to ve weekendové tiskové zprávě, jako obvykle médii ignorované, obvinil, že klame veřejnost, protože jeho pravomoc je ve skutečnosti dostatečná.

Úterní zpráva o dalším postupu pana ministra dokazuje, že mu Šalamoun nekřivdil: najde-li se politická vůle a odvaha a možná dostane-li se navíc požehnání shora, prostředky k vynucení pořádku se najdou. Současně ale v Právu vyšel dosti obsáhlý článek pražského vrchního zástupce Vlastimila Rampuly, který se jako bezprostřední nadřízený Jiřího Křivance za něj jednoznačně postavil. Pokračoval v linii sdělení mluvčí VSZ Ireny Valové z konce týdne. Je zjevné, že ve chvíli, kdy Vlastimil Rampula předal text k zveřejnění, o zmíněném rozhodnutí pana ministra neměl nejmenšího tušení, ale také ministr s ním o věci nediskutoval, ač nepochybně měl. V resortu spravedlnosti tak vzniklo schizma. Zajímavosti mu dodává okolnost, že se k jednání severočeských státních zástupců nevyjádřila jasně nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, jež se omezila na odmítnutí tvrzení, že snad její úřad nedoporučoval státním zástupcům účast na semináři Transparency International dne 4.12.2008.

Vzhledem ke svému instančnímu postavení vůči krajskému státnímu zástupci se měla o věc zajímat spíše než ministr. Důvodem její zdrženlivosti je s největší pravděpodobností vědomí másla na hlavě: každá zmínka o zásahu do kauzy Jiřího Čunka vyvolává přízrak jejího odvolání a případně i dalších následků.

Jiří Pospíšil rozhodl v souladu s oprávněním, které mu dává ustanovení zákona o státních zastupitelstvích, ale také Vlastimil Rampula měl právo a povinnost vyjádřit se k věci jako přímý nadřízený Jiřího Křivance, a to dokonce spíše než pan ministr. Ministrovo rozhodnutí považuji za správné, přestože na základě vlastních srovnání úrovně kontrolní a dohledové činnosti OGI a vrchního státního zastupitelství bych tvrzení Vlastimila Rampuly o nedostatcích v práci státního zástupce Adama Bašného nepodceňoval: VSZ je obvykle při výkonu dohledu věcnější, nestrannější, profesionálnější. Kdyby k jeho odvolání došlo pouze kvůli nim, šlo by o běžnou personální obměnu uvnitř soustavy státních zastupitelství, jakých od nástupu Renaty Vesecké proběhla celá řada: kdo se pozastavoval nad odvoláním bývalého pražského vrchního státního zástupce Jiřího Kulvejta či městského státního zástupce v Praze Luboše Pětníka?

Teprve smísením kritického vystoupení Adama Bašného s jeho údajnými manažerskými poklesky vznikla třaskavá směs. Jiřímu Křivancovi a po něm i Vlastimilu Rampulovi se podařilo vyvolat dojem, že by klidně nechali Adama Bašného pokračovat dále v páchání chyb, kdyby se nepustil do veřejného hodnocení kauzy Čunek-Vesecká, odlišného od názoru nejvyšší státní zástupkyně a jejích spolčenců. To je ovšem hrůzné zjištění o stavu personálního řízení komunity státních zástupců.

Rozdíl v hodnocení věci ministrem a oběma nadřízenými Adama Bašného ilustruje způsob myšlení státních zástupců, poplatný normalizačním zvyklostem: projevují malou citlivost k lidsko-právním aspektům řešených problémů. Názor Vlastimila Rampuly, zřejmě shodný s míněním Jiřího Křivance, na žádoucí názorovou loajalitu a mediální zdrženlivost státních zástupců, vyjádřený ve vztahu k diskusnímu vystoupení Adama Bašného na semináři Transparency International, lze s trochou nadsázky shrnout do staré c.k. rakousko-uherské zásady: Maul halten und weiter dienen!

Vyžadování přepjaté názorové discipliny od vzdělaných, zkušených, myslících lidí je popřením jejich základních práv a svobod dle Listiny, která jsou v každém případě silnější než jejich závazky k profesi státního zástupce. Nelze jim bránit v projevech názorů a kritice poměrů ve státě, ve společnosti, u jejich zaměstnavatele, pokud nezajdou do extrémů. Zvláště ne v případě, že poukazují na zjevné porušení zásad našeho právního řádu. Mimo to Adam Bašný se ani nedopustil prohřešků, jež mu pan vrchní státní zástupce v článku podsouvá. Sice konstatoval neblahý vliv kauzy Čunek-Vesecká na veřejné mínění o státním zastupitelství a o úrovni výkonu práva v naší zemi., ale jeho vyjádření v této části nemůže být automaticky chápáno jako vyslovení názoru na oprávněnost zásahu NSZ do vyšetřování Jiřího Čunka. Naopak, na rozdíl od jiných kritiků excesu Renaty Vesecké (např. předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského nebo veřejného ochránce práv Otakara Motejla) se zdržel hodnocení jeho zákonnosti a věcné důvodnosti. Neposuzoval, zda se pochybení v řízení dopustil tým zastřešený přerovským dozorovým státním zástupcem Radimem Obstem či družina Arifa Salichova. Konstatování stavu není hodnocením a zmíněný vliv na veřejné mínění je objektivně existující skutečnost, kterou by asi nemohla popřít ani Renata Vesecká.

Na tomto místě je ale třeba říci, že nejen kauza Čunek-Vesecká, ale ani schizma ministra a vrchního státního zástupce pověsti resortu nesvědčí. Není normální, když dva vyšetřovací orgány dojdou ve stejné věci k naprosto protikladným závěrům. Ještě podivnější je, že se OGI nezajímal o zjištění, k nimž ve věci společného zájmu dospělo vrchní státní zastupitelství.

Ministr tak úplně ignoroval zákonné postavení vrchního státního zástupce v soustavě státních zastupitelství a jeho přednostní právo a povinnost přezkoumat jednání státního zástupce Jiřího Křivance. Jeho vstup do mocenského prostoru vrchního státního zástupce byl podle současné právní úpravy oprávněný. Je ovšem otázka, jak by se na jeho postup díval Ústavní soud ČR, kdyby se na něj obrátili ministrem postižení státní zástupci obdobně, jak to kdysi učinila předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová při sporu s prezidentem republiky. Možná bychom se pak dočkali dalšího omezení pravomoci ministra vůči státním zástupcům, resp. jejího podvázání povinným souhlasem kárného soudu s odvoláním hříšníka z funkce.

Nepříjemná aféra je ovšem svědectvím o tom, jak je důležité řešit nezákonnosti hned po jejich vypuknutí. Jinak začnou jejich důsledky narůstat a metastázovat a přerůstat přes hlavu těm, kdo necítili hned na počátku svého vývoje povinnost jim zabránit. Jiří Pospíšil by se dnes nemusel zabývat odvoláním Jiřího Křivance a případně čelit navazujícím nepříjemnostem, kdyby preventivně zabránil zásahu Renaty Vesecké & spol., a pokud by tuto možnost nedostal, kdyby bezprostředně po jeho vykonání podnikl protiopatření a povolal jeho pachatele k odpovědnosti. Pokud toto Jiří Pospíšil a vláda nepochopí, bude kauza Čunek-Vesecká nadále působit jako spící bomba, kterou bude opozice odpalovat kdykoliv se jí zlíbí, aby snížila věrohodnost koaličních stran.

V diskusi, která od odvolání Adama Bašného probíhá v médiích, zaznívají požadavky na odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké i vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampuly. Skutečně si sotva lze bez jejich odchodu představit překonání výše popsaného schizmatu. To ale nestačí. Padlých po stranách cesty Jiřího Čunka pryč od spravedlnosti by přibylo, ale sám předseda KDU_ČSL by zůstal nedotčen. Jiří Pospíšil by proto neměl polevovat v odvaze a měl by najít nástroj, jehož použití by vedlo k nápravě následků vstupu NSZ do řízení proti Jiřímu Čunkovi. Je to jediný způsob, jak se zbavit neblahého vlivu kauzy na voličské preference stran vládní koalice.

člen spolku Šalamoun