29.3.2024 | Svátek má Taťána


JUSTICE: Nejvyšší žalobce ztrácí “tah na branku”

18.5.2016

K Otázkám Vymývače mozků (OVM, ČT 24) z 15.5.2016

Ne vždy se velkému Vymývači Mozků vede při vytváření klamavých obrazů v myslích bezbranných diváků tak dobře jako v “Otázkách” z 15. května 2016, kdy mu pomáhala diplomatická obratnost nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. O účelovosti volby námětu, hosta pořadu a způsobu vedení rozhovoru svědčí okolnost, že se jedná o pružnou odezvu na další vyloučení Generální inspekce bezpečnostních sborů z vyšetřování trestné činnosti policistů, ke kterému dochází poměrně krátce po “kauze Vidkun”, veřejností již pozapomenuté. Účel byl jasný: zatčení policisty, bývalého policisty a celníka příslušníky Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu vzbudilo pozornost veřejnosti a navíc otevřenou nevoli ministra vnitra Milana Chovance a některých opozičních politiků, mezi nimiž zvlášť jasně zazněl hlas nepochybně kompetentní poslankyně Jany Černochové. “Otázky” na sebe vzaly úkol uchlácholit aspoň laickou veřejnost, uspat ji do povědomí, že vše, co se stalo, se děje podle práva, k znepokojení nejsou důvody, a tak je to vždy a nikdy jinak...

Režie pořadu byla přesná: moderátor kladl věcné, zdánlivě choulostivé či záludné otázky v promyšleném pořadí a Pavel Zeman velmi inteligentně odpovídal způsobem, vyhovujícím zadání: nahrazení zákonem zmocněné Generální inspekce bezpečnostních sborů zákonem nezmocněným celorepublikovým útvarem policie je v naprostém pořádku. Po věcné stránce je vysvětlení prosté: ÚOOZ vyšetřoval jakési podezření a v postupu vyšetřování narazil na výše zmíněné speciální podezřelé, o nichž se na začátku akce nevědělo. Dozorová státní zástupkyně Lenka Bradáčová usoudila, že předání věci Generální inspekci bezpečnostních sborů v tomto okamžiku by zpomalilo vyšetřování, protože noví vyšetřovatelé by se teprve museli s věcí seznámit, proto případ ponechala Šlachtovým detektivům. Pavel Zeman k tomu podotkl, že si takový postup dovede představit a zdůraznil, že státní zástupce je pánem přípravného řízení, jemuž se policie musí podřídit. Kromě toho se pozastavil nad tím, že politici, kteří kritizují ponechání věci v rukou Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, nadřazují formální stránku věci nad její obsah.

Pavel Zeman ani jinak odpovídat nemohl, protože v době, kdy pořad probíhal, již bylo rozhodnuto o vazbě pro dva zadržené. I kdyby o správnosti rozhodnutí Lenky Bradáčové pochyboval, stavovská solidarita by mu jiné vyjádření nepovolila, neboť by tím zpochybnil legitimitu celého stíhání zadržených od samého počátku. Kromě toho pozvání do pořadu dostal právě proto, že poptávka byla přesně po takových odpovědích, jaké poskytl.

Jako laik ale soudím, že jeho odpovědi nejsou tak jednoznačně správné, jak se na první pohled zdá. Námitka proti nadřazení pozornosti k formě před zájmem o obsah by snad byla na místě, kdyby se jednalo o vyhodnocení důkazů. Zde však jde o sporný výklad procesního práva, a tam je zachování formálních pravidel naprostou nutností, významnou zárukou férovosti procesu a nástrojem obrany proti libovůli policie, žalobců a soudců v celém trestním řízení. Shodou okolností v těchto dnech Ústavní soud obnažil závažné důsledky nedbání formálních pravidel v přípravném řízení: právě díky státnězástupcovské libovůli v jejich výkladu docházelo v nedávné minulosti ke krácení práva na zákonného soudce příliš sebevědomými státními zástupci.

Z tohoto pohledu je sporný také názor na absolutistické postavení dozorového státního zástupce: podle vysvětlení Pavla Zemana stojí jeho vůle nad zákonem. Generální inspekce bezpečnostních sborů není vnitřní organizační složka Policie ČR, která by se samozřemě musela podrobit rozhodnutí dozorového státního zástupce, ale samostatný bezpečnostní sbor, jehož poslání a pravmoci určuje speciální zákon. Státní orgán smí činit jen to, co mu zákon přikazuje nebo dovoluje. V daném případě bylo Generální inspekci bezpečnostních sborů plnění zákonného zadání znemožněno, a naopak byl pověřen policejní útvar, který “hon na policisty” nemá ve své “pracovní náplni”. Nepochybuji o dobrých úmyslech pražské vrchní státní zástupkyně, nicméně mi připadá, že vyřazení Generální inspekce ze hry je poněkud extra legem.

Díky poznatkům z dlouholeté praxe člena spolku Šalamoun bych ovšem nebyl překvapen, kdyby skutečným důvodem k vyloučení Generální inspekce byla nedůvěra vedení státního zastupitelství k tomuto poměrně mladému úřadu. Pavel Zeman ostatně naznačil, že Generální inspekce měla pod vedením bývalého ředitele Ivana Bílka různé problémy a je prý třeba nechat jí čas, aby se pod vedením nového ředitele Michala Murína, (dlouholetého člena KSČ a předlistopadového “esenbáka”, jmenovaného nesvědomitým předsedou vlády bez výběrového řízení) dostala do lepší formy. Rozhodování mezi problémovou Generální inspekcí a Šlachtovými detektivy z tohoto hlediska by bylo “Sofiinou volbou” bez možnosti nalezení dobrého východiska.

Vedle ocenění vysoké úrovně činnosti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu zůstala stranou pozornosti důvodnost jeho špatné pověsti jako mocenského nástroje. Útvar jí platí za svou účast v “realizaci” na Úřadu vlády v noci z 13. na 14. června 2013, ke které se asi sám nenabídl. Do určité míry vděčí za svůj obraz médiím, jejichž pozornost tehdy k sobě přitáhl a ze setrvačnosti si ji podržel i nadále. Náklonnost k provádění spektakulárních zásahů má ale i Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality a za pozornost by stála brutalita některých složek kriminální policie při zatýkání podezřelých. Ale o těchto akcích novináři nevědí nebo nechtějí vědět, proto ošklivé světlo svítí jen na Útvar pro odhalování organizovaného zločinu.

Druhým hlavním tématem rozhovoru byl osud nového zákona o státním zastupitelství, jenž je v podstatě Zemanovým “dítětem”, mnoha dalšími opovrhovaným a nechtěným. Jeho přijetí by státní zastupitelství výrazně změnilo. Především by o svá místa přišli všichni dosavadní vedoucí státní zástupci a museli by se o ně znova ucházet. Bývalí “rudí” prokurátoři mezi nimi, jichž je stale hodně, by asi byli bez šance. Také by zaniklo rozdělení území republiky na dvě “zemské” oblasti, v nichž trestní řízení probíhá v některých případech dosti rozdílně. Posléze by se otevřela cesta k podstatnému zvýšení odbornosti při rozplétání složitých kauz velké hospodářské a finanční kriminality, pro které je pouhá znalost trestněprávních předpisů nedostatečnou výbavou.

Vše, co je zásadně nové, vyvolává odpor, a v tomto případě by se přijetí nového zákona dotklo životních zájmů početné skupiny “rudých” prokurátorů mezi státními zástupci, kteří mají kolem sebe rozsáhlou neformální síť bývalých kolegů a jejich politických přátel. Je to nepřehlédnutelná vlivová síla. Cesta zákona legislativním procesem je proto od počátku trnitá. Jeho přijetí bylo součástí volebních slibů ODS v r.2010, ale Jiřímu Pospíšilovi se nepodařilo přimět Petra Nečase k jeho projednání ve vládě. Teprve rázný Pavel Blažek protlačil předlohu legislativním procesem až do prvního čtení v Poslanecké sněmovně. S pádem Nečasovy vlády ale skončil v čele úřadu a na jeho místo nastoupila bývalá nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorka Marie Benešová (odvolaná z funkce nejvyšší státní zástupkyně vládou Jiřího Paroubka), která zákon ze sněmovny stáhla a pokusila se jej nahradit nicotnou novelou a úpravou vyhlášky o jednacím řádu státních zastupitelství (tou, kterou se neúspěšně pokusila zrušit skupina poslanců ústavní stížností). V této situaci vyvěsilo slib přijetí nového zákona o státním zastupitelství na svůj štít volebních slibů pro změnu hnutí ANO a dostalo jej do koaliční dohody. Plnění slibu se ujala exministryně Helena Válková, která se pokusila původní “Zemanovu”koncepci nahradit modelem, zachovávajícím vrchní státní zastupitelství a omezujícím beztak malé pravomoci nejvyššího státního zastupitelství. Narazila ale na tvrdý odpor zejména ze strany zastánců Zemanovy koncepce. Záměr musela opustit a na cestě k nalezení dohody se státními zástupci ji zastavila vynucená resignace. Její nástupce Robert Pelikán pak navázal na původní představy Pavla Zemana, upravil je “k obrazu svému” a nakonec se mu podařilo protlačit předlohu znova do Poslanecké sněmovny, kde bude první čtení zahájeno v nejbližších dnech. Je veřejným tajemstvím, že návrh má ve Sněmovně mnoho vlivných odpůrců a naděje na jeho přijetí je malá. Nezdá se, že hnutí ANO bude způsobilé zajistit přijetí zákona potřebnou politickou podporu, zvlášť když významná ohniska odporu jsou přímo mezi jeho zákonodárci.

Čtenáři mých článků vědí, že k podstatným detailům vládního návrhu zákona mám mnoho výhrad a nahlédnutím na internetové stránky spolku Šalamoun si mohou připomenout, že legislativní představy spolku Šalamoun se ve významných detailech od vládního návrhu výrazně odlišují.

Nicméně soudím, že protlačení návrhu do Sněmovny je prospěšné, poněvadž poslanci mají k disposici aspoň “kopací míč”, z něhož při věcném přístupu mohou pozměňovacími návrhy vytvořit použitelnou normu. Je holou skutečností, že prosté odmítnutí návrhu zákona bude mít za následek odročení reformy státního zastupitelství na dlouhou řadu let. Přitom události poslední doby – např. kauza Vidkun, odhalení porušování ústavních práv obviněných v nálezu Ústavního soudu z 19.dubna 2016, zatýkání policistů příslušníky ÚOOZ v těchto dnech či neobsazení čtyř okresních státních zastupitelství vedoucími – ukazují, že poměry ve státním zastupitelství vyžadují nápravu.

Pavel Zeman by mohl být se současným stavem aspoň částečně spokojen. Jeho dítko, sice poněkud pozměněné a možná i v některých detailech přímo zmrzačené, po mnoha ústrcích doklopýtalo na kraj sněmovní části legislativního procesu. Volá po pomoci, která by je dostala dále, vstříc radostným zítřkům. V této chvíli však nejvyšší státní zástupce pléduje pro zpětvzetí návrhu, neboť dle jeho názoru došlo k zpolitizování jeho projednávání. Dožaduje se, aby se s novým zákonem počkalo na příznivější atmosféru, kdy nebude rozpoutávat politické vášně. Netuším, zda má nějaký odhad času, který do nástupu “příznivější atmosféry” uplyne. Podle mého názoru tak zásadní změna v soustavě státního zastupitelství, jakou by chtěl prosadit, navzdory své prospěšnosti bude narážet na odpor kdykoli v budoucosti, takže téměř platí “teď nebo nikdy”.

Tato část Zemanova vystoupení vede k zamyšlení nad jeho vývojem od nástupu do funkce až do současnosti. Když Jiří Pospíšil s požehnáním “kmotra” Romana Jurečka prosadil jeho jmenování, veřejnost k němu vzhlížela jako ke spasiteli. Po neslavném konci jeho předchůdkyně Renaty Vesecké jeho příchod vzbuzoval naděje na lepší zítřky ve státním zastupitelství. Byl plný energie a nápadů a chystal se podstatně změnit poměry ve státním zastupitelství, poškozeném dvouletou “válkou žalobců”, vyvolanou nesouhlasem části státních zástupců se zásahem NSZ do “živé” kauzy místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Věnoval pak mnoho energie a intelektuálního úsilí vytvoření nového zákona, jenž měl být důležitým nástrojem uskutečnění reformy. Potíže s protlačením návrhu do legislativního procesu jej jistě netěšily, ale stále bojoval a příležitostně obhajoval prospěšnost svých záměrů. Stažení návrhu ze Sněmovny exprokurátorkou Marií Benešovou na něj mohlo zapůsobit depresivně, ale ještě neztratil naději a chuť bojovat. Když se mu do cesty postavila exministryně Helena Válková se zcela odlišnou koncepcí, napadl ji na veřejnosti s nezdvořilostí, jejíž míra byla nepřiměřená poměrům jejich osobností a postavení. Tehdy ještě dosáhl svého, Helena Válková musela ustoupit. Do dalšího vývoje dění kolem zákona již pak ale nikdy nezasahoval s dřívější vehemencí a od pádu Nečasovy vlády se začal postupně vytrácet z veřejného prostoru. Jeho dlouhodobé mlčení k protiústavnímu jednání státních zástupců, odhalenému ústavním nálezem z 19. dubna letošního roku, vyvolalo dokonce výzvy k jeho odstoupení.

Vývojové změny Zemanova chování vyvolávají dojem, že se cítí znechucen rozdílem mezi sliby podpory jeho reformním záměrům a trapnou skutečností a unaven rozdílem mezi velkorysostí jeho počátečních plánů a nedostatkem kompetence k jejich uskutečnění. Postupně ztrácí “tah na branku”. Je v šestém roce svého působení v náročné funkci, a to je bez ohledu na osobu obecně doba, kdy je třeba vážně myslet na nahrazení unaveného bojovníka neopotřebovaným dravcem. Sám Pavel Zeman by měl uvážit, zda má čekat s odchodem tak dlouho, až s ním nevděčný stát naloží stejně jako s jeho předchůdkyní (sliby se slibují...).