25.4.2024 | Svátek má Marek


JUSTICE: MUS a amnestie

18.5.2013

V souvislosti s rozeštváváním veřejnosti kvůli dopadům amnestie na poškozené se zakořenil obecný názor, že kdo byl obviněn, je zcela jistě vinen, musí být odsouzen a poškození se pak podělí o jeho majetek, i když už třeba ani žádný nemá. Z toho se odvozuje, že abolice zmařila nepochybně zasloužené dopravení obviněných za mříže a poškozeným ztížila až znemožnila přístup k náhradě škody. Presumpce viny Stalinova zločinného prokurátora Andreje Vyšinského se díky odpůrcům amnestie dočkala v českém Absurdistánu nového rozkvětu.

Bylo by nesprávné pod stejným zorným úhlem předjímat osud obžalovaných v kauze Mostecké uhelné společnosti, ať jde o její švýcarskou větev, jež již vstoupila do fáze soudního projednání, nebo o českou, která se po letech podřimování v zapomnění teprve belhá k obžalobě. Bez ohledu na nepředvídatelnost výsledku není sporu o tom, že jde o velkou trestní kauzu, protože kvalifikovanými orgány bylo vysloveno podezření na trestnou činnost s velkou škodou, které musí být zváženo nezávislým soudem. Pokud věci došly tak daleko, rozsudky budou pro veřejnost hodnotnými zprávami, ať již dopadnou jakkoli.

Švýcarská větev kauzy Mostecké uhelné společnosti nastavuje křivé zrcadlo úrovni českého trestního řízení. Sama skutečnost, že bez popudu ze Švýcarska by česká část řízení po předchozích opakovaných odloženích zřejmě neožila, je zahanbující. Vyvolává ale otázku politické nezávislosti státního zastupitelství. Za působení "jediné spravedlivé" Marie Benešové v čele státního zastupitelství, v době, kdy vláda Miloše Zemana "tunelování" Mostecké uhelné tiše přihlížela navzdory varování Jaroslava Bašty, byla kauza odložena do zapomnění. A Miloš Zeman je, s bohorovností sobě vlastní, s tehdejším selháním své vlády zcela spokojen. S pokusem o oživení vyšetřování neuspěla v r. 2009 ani Renata Vesecká. Není proto jasné, zda současné vykročení k podání obžaloby je jen výsledkem příchodu Pavla Zemana do čela státního zastupitelství či spíše vyhověním společenské objednávce, tedy důsledkem politické neúnosnosti další nečinnosti v situaci, kdy se švýcarská "konkurence" k obžalobě propracovala.

Ostudou je také ztráta příležitosti České republiky připojit se k švýcarskému procesu v adhesním řízení s nárokem na náhradu škody. To se stalo, nedá se to odestát a jaksi za to nikdo nemůže, bere se to jako samozřejmost. Dokud byla otázka živá, odpovědnost si mezi sebou přehazovali tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a ministr financí Miroslav Kalousek. Dnes už ovšem po této otázce "ani pes neštěkne".

Jiřímu Pospíšilovi příslušela dle mezistátní smlouvy odpovědnost za obstarávání styku se Švýcarskem ve věcech justice. Jeho ministerstvo přitom nechalo proletět švýcarskou výzvu k připojení někam do ztracena. Jeho politická odpovědnost byla jednoznačná.

Jiří Pospíšil vinil z maléru pražské vrchní státní zastupitelství a podal v této souvislosti na čtyři státní zástupce kárnou žalobu. Tehdejší vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula mu ovšem nezůstal nic dlužen a věrohodně prokazoval, že zaspalo ministerstvo. Kárné žaloby byly nakonec staženy.

Jiří Pospíšil také ukazoval prstem na ministra financí, jemuž přísluší zastupování státu v zahraničí ve finančních záležitostech, ale ten se vymlouval, že se nemohl připojit k trestnímu řízení, když nevěděl nic o tom, že došlo k trestnému činu. Byla to ukázka "obezličky", bourající iluze o odpovědném přístupu představitelů vládní koalice k veřejnému zájmu a potvrzující pravdivost axiomu, podle něhož je stát špatný hospodář. Soukromí dravci přemýšleli a jednali rychleji: na část švýcarských peněz si činí nárok Josef Šťáva, který nechal přiměřenou částku u švýcarských bank zablokovat, a soudního řízení se s nárokem na náhradu škody účastní Czech Coal Group, spojovaná s Pavlem Tykačem. Mám obavy, že váhavému státu velký podíl na kořisti nepřenechají.

Poučné je srovnání švýcarského procesu s průběhem některých velkých domácích kauz hospodářské kriminality zastavených abolicí. Kdyby si české orgány vedly stejně jako švýcarské v této věci, Václav Klaus by vůbec nemusel psát aboliční článek amnestie. Švýcarští prokurátoři rozpletli předivo finančních transakcí obviněných během šesti let, aniž by je vyšetřováním příliš obtěžovali, aniž by kohokoli vzali do vazby, aniž by obstavovali osobní majetky. Začali s několikaletou časovou ztrátou, a přesto dospěli v rozumné době k podání obžaloby. Nyní přišel ke slovu Federální trestní soud v Bellinzoně, jenž se údajně hodlá propracovat k rozsudku do 12. července letošního roku.

Oproti českým orgánům tak Švýcaři jednají s obviněnými jako v bavlnce. Názorné je srovnání se zastaveným trestním stíháním Františka Chvalovského & spol., které trvalo téměř třináct dlouhých let. Během nich se obvinění museli podrobovat úkonům trestního řízení a vyrovnat se s obstavením majetku. Žili ve stresující nejistotě, kterou s nimi sdílely jejich nevinné rodiny. Průtahy z velké části zavinili státní zástupci, jimž soudce Emil Kydalka třikrát vrátil obžalobu a když na podkladě její čtvrté verze konečně vynesl rozsudek, odvolací soud mu jej vrátil k novému projednání. Ze srovnání vyvozuji, že nekonečnost procesů není objektivním odrazem složitosti kauz, ale hlavně důsledkem selhávání orgánů, které působí déle než dvacet let v měkkém prostředí zajištěné beztrestnosti za nedbalost, svévoli a neumětelství a odvádějí jen tolik práce a v takové kvalitě, jaké samy uznají za vhodné. Zvláště to platí o státním zastupitelství: je to zřejmé ze skutečnosti, že téměř polovinu kauz, zastavených abolicí, tvoří věci, jež se po osmi a více letech stále nacházely ve fázi přípravného řízení. Klausova aboliční facka české justici tak byla dobře mířená. Je jen škoda, že nepřišla o mnoho let dříve.

Bylo by dobře, kdyby si naše orgány činné v trestním řízení vzaly odstrašující příklad z ostudy v kauze Mostecké uhelné a rozhlédly se, zda za kouřovou clonou štvaní proti amnestii, šarvátky mezi Lenkou Bradáčovou a Tomášem Martincem, vtipkování o viróze Miloše Zemana či mediálního humbuku kolem dlouhého vazebního stíhání Davida Ratha nevznikají nepozorovaně nové "Mostecké". V úvahu přichází např. "kauza Sazka" nebo ještě více církevní restituce, proti nimž je "kauza MUS" trpaslík.