Nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek se v Otázkách Václava Moravce dne 8. července 2012 představil jako inteligentní, zjevně přemýšlivý člověk s vysokou kulturou vyjadřování, ale také s viditelnou citlivostí na své "já". Lze očekávat, že za sebou zanechá v resortu spravedlnosti výraznou stopu, bude-li mu umožněno vládnout nejméně stejně dlouho jako Jiřímu Pospíšilovi.

Mám nicméně pochybnost o správnosti jeho rozhodnutí nechat se vlákat do tohoto pořadu, když měl za sebou teprve jeden a půl pracovního dne ve výkonu funkce, k jejímuž převzetí se dříve cíleně nepřipravoval. Vystavil se tím riziku, že v jeho výrocích se při bližším zkoumání najde větší počet slabých míst, přiměřených nedostatečné přípravě na vystoupení. Ostatně internetový server Parlamentní listy pohotově ohodnotil jeho výkon redakčním článkem, v němž tvrdí, že pan ministr doslova vyděsil politology.

Politici obecně projevují sklon chápat své jmenování ministrem jako konec starého, temného věku v přiděleném úřadě a jako úsvit nových, lepších zítřků. Původní význam latinského slova "minister", což je sluha či pomocník, si neosvojili a nepociťují odpovídající pokoru k dílu svých předchůdců a potřebám resortu a státu. Také v páně ministrově vyjádření k záměru Pavla Zemana na jmenování Lenky Bradáčové pražskou vrchní státní zástupkyní je nadměrné zdůrazňování ministrova vlastního "já" kamenem úrazu.

Ve jmenování vrchního státního zástupce má pravomoc ministra funkci pojistky proti případné svévoli navrhujícího nejvyššího státního zástupce. Vzhledem k tomu, že ministrova pravomoc vůči státnímu zastupitelství je prakticky nulová, činnost vrchního státního zástupce se s jeho agendou prolínat nebude. Zato pro nejvyššího státního zástupce (bez ohledu na osobu) je životní nutností výběr osoby, s kterou se mu bude dobře spolupracovat. Není pochyb o tom, že Jiří Pospíšil by Lenku Bradáčovou jmenoval, kdyby mu její zahraniční pobyt nezabránil okamžitě po obdržení návrhu si s ní formálně pohovořit. Personální situace na Vrchním státním zastupitelství v Praze je svízelná, ne-li přímo havarijní, protože ve funkci skončil jak dosavadní vrchní státní zástupce, tak jeho první náměstek. Každý jiný postup nového ministra než plynulé dokončení rozjednaného jmenovacího řízení by byl neracionální. "Kmotři" by mu ovšem tleskali, protože konzolidované vrchní státní zastupitelství je může ohrožovat.

Přiměje-li Pavel Blažek nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana k resignaci nadřazením svého "já" nad nutnost rychlého obsazení úřadu vrchního státního zástupce v Praze, bude to mít účinek zvrácení výsledků dvouletého úsilí o nápravu poměrů ve státním zastupitelství. Opozice by v takovém vývoji mohla a měla najít důvod k dalšímu pokusu o vyslovení nedůvěry vládě.

Totéž platí o ministrově zjevném záměru přehodnotit připravenou koncepci nového zákona o státním zastupitelství, která se vyvíjela několik let. Připusťme ale, že tento problém není z hlediska potřeby okamžitého řešení tak naléhavý.

Ovšem jeho záměr přizvat k jakési oponentuře věcného záměru zákona bývalé nejvyšší státní zástupce, všechny zatížené minulostí prokurátorů předlistopadového režimu, z nichž snad pouze Víta Veselého nelze považovat za kontroverzní osobnost, je nehoráznost a projev neúcty k intelektuální zdatnosti celého kolektivu pracovníků státního zastupitelství a ministerstva, kteří se k předložené podobě věcného záměru zákona dopracovali po velmi dlouhých, úporných debatách. Víra, že něco rozumného mu sdělí nevýrazná Bohumíra Kopečná (ke všemu podřízená Pavla Zemana) nebo žlučovitá Marie Benešová, si zasluhuje útrpný úsměv. Renata Vesecká obě bývalé kolegyně sice intelektuální a odbornou zdatností výrazně předčí, ale vzhledem k okolnostem, za kterých musela opustit úřad, se nelze spolehnout na její objektivitu. Sama skutečnost, že žádná z bývalých nejvyšších státních zástupkyň nevydržela ve funkci dlouho, a konce Marie Benešové a Renaty Vesecké byly dramatické, by je jako poradkyně měla diskvalifikovat.

Podle všemi zpochybňovaného Nečasova odůvodnění spikleneckého způsobu odvolání Jiřího Pospíšila by měl Pavel Blažek především nastolit soulad mezi finančními nároky resortu a možnostmi státního rozpočtu. Jeho vystoupení ovšem dokazuje, že při nástupu dostal zadání odpovídající řešení kvadratury kruhu. Opatření ve vězeňství, o nichž hovořil, sice požadovaný výsledek přinesou, nikoli však v letošním roce.

Snížení počtu vězňů a s tím souvisejících nákladů cestou rozšířeného uplatnění trestu domácího vězení není řešitelné bez obstarání hlídacích náramků a odpovídajícího hardwarového a softwarového vybavení. Nezávislé soudce nelze přinutit, aby ukládali trest domácího vězení za současných podmínek, jež nezajišťují jeho spolehlivý výkon, a jejichž uplatnění je ostatně nákladově dosti náročné.

Zde převzal Pavel Blažek po svém předchůdci neblahé dědictví. V době projednávání nového trestního zákoníku bylo zavedení trestu domácího vězeňství hlavním nástrojem popularizační kampaně Jiřího Pospíšila. O zajištění hlídacích náramků se ale nepostaral a chystal se novelizací sotva přijatého zákona odložit zavedení trestu domácího vězení o rok. Nebýt poněkud dobrodružného rozhodnutí exministryně Daniely Kovářové o spuštění trestu domácího vězení cestou zavedení dohledu pracovníků Probační a mediační služby ČR nad dodržováním režimu trestu odsouzenými, možná by se dnes o domácím vězení stále jen neplodně meditovalo. Daniela Kovářová také vypsala tendr na dodavatele potřebného zařízení, který Jiří Pospíšil po návratu na ministerstvo ze subjektivních důvodů zrušil. Pokud dnes předstírá, že náramky nezavedl, protože mu "jeho experti" vypočítali, že se to vyplatí až při počtu 500 odsouzených, pouze trapně mlží. Náramky nejsou proto, poněvadž se o ně včas nepostaral, a když se postarali jiní, jejich snahu zmařil.

Pokud bychom ale jeho výkladu uvěřili, pak ve věci trestu domácího vězení stejně chodíme v bludném kruhu: protože nejsou náramky, soudci tuto formu trestu neukládají a počet 500 odsouzených se dosáhne nejdříve za několik let. Ale protože není 500 odsouzených, náramky nebudou, a soudci nebudou trest ukládat a tak to půjde stále dokola jako ve staré písni o psu, jenž jitrničku sežral v kuchyni maličkou… Do nového projektu se obvykle nejdříve investuje a počítá se s počátečním prodělkem. Teprve po plném naběhnutí se sklízí zisk, jenž počáteční ztrátu uhradí.

Pavel Blažek bude moci vypsat nový tendr, až budou dořešeny všechny právní spory, které vznikly v důsledku zásahu Jiřího Pospíšila. Není pravděpodobné, že by se podařilo zavést náramky tak rychle, aby odpovídající snížení počtu vězňů přineslo výrazné úspory ještě v letošním roce.

Ještě zajímavější jsou ministrovy vývody o úsporách ve vězeňství, které by mělo přinést snížen počtu typů věznic ze čtyř na dva a zavedení vnitřního rozdělení věznic na úseky podle druhu vězňů. Jeho výklad je ovšem matoucí. Pod pojmem "typ věznice" se rozumí vnitřní členění věznice podle režimu vykonávaného trestu. Ty jsou skutečně čtyři a jsou shodně dány trestním zákonem a zákonem o výkonu trestu. O režimu výkonu trestu každého odsouzeného rozhoduje soud rozsudkem. Zejména větší věznice jsou pak z tohoto pohledu "vícenásobnými" věznicemi: např. do ženské části Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Opavě soudy posílají ženy, odsouzené do všech čtyř typů věznic. Věznice se pak vnitřně člení na oddělení podle druhu vykonávaného trestu. Vnitřní členění věznic tak pan ministr nemusí zavádět, protože je již zavedeno. Je samozřejmě možné přejít ze čtyř "typů věznic", tedy ze čtyř režimů výkonu trestu na dva, ovšem tomu musí předcházet odpovídající změna trestního zákona a zákona o výkonu trestu, která si vyžádá čas nutný na přípravu a průchod novel legislativním procesem. Opět se zde nenabízí cesta k okamžitému snížení nákladů.

Pan ministr by se ovšem mohl zamyslet nad možností dosažení úspor "doma", tedy ve svém úřadě. Ministerstvo spravedlnosti ČR mělo k 1. lednu 2011 plánovaných 350 tabulkových míst, ve skutečnosti zde bylo k 31. prosinci 2011 zaměstnáno 295 osob. Ministerstva spravedlnosti Rakouska a Bavorska mají širší agendu o činnosti, které u nás zabezpečují jiné úřady, nicméně obě si vystačí přibližně s 200 zaměstnanci. Bavorské ministerstvo přitom řídí přímo síť věznic bez mezičlánku, rakouské má k disposici ředitelství výkonu trestu s 66 zaměstnanci, z nichž přibližně polovina jsou ženy. Naše ministerstvo řídí věznice prostřednictvím generálního ředitelství.

Rozdíly v početnosti osazenstva našeho ministerstva a srovnatelných úřadů Rakouska a Bavorska jsou inspirující. Opatrněji bych hodnotil situaci ve Vězeňské službě, která je jako celek ve srovnání se službami zmíněných dvou států poddimenzovaná, i když je přiměřeně počtu vězňů podstatně početnější než rakouská a bavorská. Její řízení je proto náročnější.

V každém případě ministrovi Pavlu Blažkovi není co závidět. Úkoly, jejichž splnění se po něm požaduje, jsou sice z větší části splnitelné, nikoli však bez řádné přípravy a v šibeničních lhůtách.