Častou příčinou nespokojenosti stran řízení a veřejnosti s rozhodováním soudů bývá nepřítomnost „lidského rozměru“ v jejich úvahách, což znamená, že nad smyslem pro spravedlnost výrazně převáží přepjatý právní formalismus. Výrok Pavla Rychetského o tom, že „právo není o spravedlnosti“, pak může nabýt hrůzného významu.

Příkladem mých tvrzení může být v trestním řízení případ mladé ženy A.R., která se čtyřikrát neúspěšně pokusila dosáhnout obnovou procesu nápravy nespravedlivého rozsudku. Podle trestního řádu, pocházejícího z hlubokého komunistického pravěku naší země, rozhoduje o povolení obnovy procesu soud, který věc soudil v první instanci.

Soudy si to téměř vždy vykládají tak, že věc svěří původnímu prvoinstančnímu soudci. Od něho se pak bůhví proč očekává, že se nestranně a spravedlivě vyrovná s kritikou svého díla či někdy zmetku, která je vždy v návrhu na povolení obnovy řízení přítomna, byť někdy jen v náznaku. Ve zmíněném případě se příslušný soudce vyznamenal tím, že prvním rozsudkem uložil ubohé dívce trest odnětí svobody v trvání deseti let, který se později podařilo s obrovským úsilím snížit na „pouhých“ pět let maření nejhezčí části života v Domu smutku na příznačné adrese Na rozkoši 900, Světlá n.S. Později, možná pod vlivem výtek odvolacího soudu, změnil názor, a od té doby opakovaně veřejně prohlašuje, že nepodmíněný trest je v tomto případě nesmyslný a neplní výchovnou funkci. Za přiměřený považuje podmíněný trest v trvání tří let se čtyřletou zkušební lhůtou.

V tomto smyslu se vyjadřoval také v soudní síni jako předseda senátu při výše zmíněných řízeních o povolení obnovy procesu (k slyšení na www.spoleksalamoun.com). Jeho výroky nelze vyložit jinak než jako vyjádření názoru, že A.R. byla zbavena svobody chybným rozsudkem. Dalo by se očekávat, že pan soudce uposlechne zákona, jenž mu přikazuje soudit v souladu se svědomím, a návrhu na povolení obnovy procesu vyhoví. Nestalo se tak: po znectění rozsudku odvolacího soudu pan soudce odmítl z formálních důvodů přijmout nabízený důkaz a obnovu nepovolil. Zopakoval to čtyřikrát. Má-li svědomí, muselo se v něm bouřit, leč marně. Přece nepovolí přezkoumání svého postupu při prvním řízení, kdy v situaci absolutní důkazní nouze uložil krutý trest. (Na okraj a pro úplnost: ministr spravedlnosti neshledal důvod k podání stížnosti pro porušení zákona.)

Na odlidštěný přístup k osudům účastníků řízení ale můžeme narazit i v civilních procesech, dokonce i v řízeních týkajících se ochrany dětí. Tak např. jsem se stal svědkem kalvarie netypické rodiny „tří holek“: dnes osmnáctiměsíční holčičky, její neplnoleté studující maminky a babičky-matky-dvojnásobné poručnice, která se musela vzdát zaměstnání a nastoupit s vnučkou na mateřskou dovolenou. Tatínek se „vypařil“, takže holčička nemá dosud v rodném listě vyplněnou rubriku s jménem otce a nedostává výživné. Rodinka nuzuje ze sociálních dávek. Soudy to neznepokojuje. Poručnice podala u soudu v místě bydliště žalobu na určení otcovství a zajištění všech hmotných nároků vnučky. Mimo to vyvolala proti nesvědomitému otci trestní řízení pro pohlavní zneužití nezletilé. Civilní žalobu předložila v červnu loňského roku a očekávala, že soud začne tísnivou životní situaci miminka rychle řešit. Ve skutečnosti se dlouho nic nedělo, až v říjnu se soud ozval usnesením, jímž vyslovil svou místní nepříslušnost, neboť místně příslušný je soud v obvodu bydliště žalovaného.

Prakticky by to pro „tři holky“ znamenalo nutnost dojíždět k soudu vzdálenému od jejich bydliště zhruba 80 km. Protože nemají komu dítě svěřit, musely by je vozit s sebou. Poručnice proto podala ještě v den doručení usnesení odvolání, s vědomím, že § 12 odst.2 občanského soudního řádu umožňuje přikázat věc z důvodu vhodnosti jinému, než prvotně místně příslušnému soudu. Důvody pro přikázání věci místnímu soudu spatřovala v zájmu ochrany zdraví své malé svěřenky, která by při cestování veřejnou dopravou byla vystavena nepohodlí a nebezpečí infekce, i v obtížnosti života rodiny, pro kterou je rané mateřství studentky-matky miminka značnou zátěží. Přesně rok po podání žaloby jí přišlo zamítnutí odvolání, proti němuž není přípustný žádný opravný prostředek. Žádné zvláštní okolnosti nedokázaly otřást studenou literou zákona.

Teprve vzdálený soud, uzná-li to za vhodné, může navrhnout předání věci zpět původnímu soudu. O takovém návrhu ale musí rozhodnout Vrchní soud v Praze. Odhaduji, že nový prvoinstanční soud se začne případem zabývat až na podzim. Snad budou tamní soudci rozumnější než ti „domácí“ a obrátí se na vrchní soud, který ovšem pravděpodobně dříve než za půl roku nerozhodne. Půjde-li to tímto tempem dál, možná se podaří, že po vyčerpání opravných prostředků dospěje řízení ke konci někdy v době, kdy se dítě bude připravovat k nástupu do školy. Je to absurdní situace odporující deklarovanému zájmu státu na ochraně práv dětí. Kdyby soudci, kteří až dosud o věci rozhodovali, používali kromě znalosti studených pokroucených paragrafů také selský rozum a srdce, s přihlédnutím k nárokům dítěte, jež je v obtížích a má nárok na ochranu státu, by našli výklad zákona, jenž by jim umožnil ponechat věc u původního soudu, kde nakonec se zpožděním nejméně roku stejně skončí.

Pro srovnání uvedu dosavadní průběh trestního řízení proti nesvědomitému otci. Zde byly shodou okolností místně a věcně příslušné rovněž orgány v bydlišti otce. Poručnice se ale domáhala u Vrchního státního zastupitelství v Praze přikázání věci podle tehdy populárního §25 trestního řádu orgánům v místě bydliště rodiny. Byla suše odmítnuta a nepomohla ani stížnost nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké. Quod licet Iovi non licet bovi, miminko není VIP osobnost. Pro státní zástupce byla věc jasná: jízdenky na vlak stát rodině uhradí, takže žádný důvod k odmítnutí cestování není. Neúměrné časové ztráty či ohrožení zdraví miminka se jim jevily nicotnými. Oběti trestné činnosti měly být potrestány znevýhodněním proti pachateli.

Věci vyřešili elegantně policisté: zkomplikovali si práci tím, že všechny výslechy poškozené studentky a její matky zajistili na dožádání přes policejní součásti v jejich bydlišti. Vyšetřování určitě trvalo touto cestou déle, než kdyby byla věc přikázána do bydliště poškozených. Pak nakonec policisté vytěžili z výsledků vyšetřování věcný důvod pro změnu místní příslušnosti. Dnes je již spis na služebně kriminální policie v bydlišti „tří holek“.

Civilní a trestní spis se tak nakonec sejdou u jednoho soudu. Jen ten trestní se díky ohleduplnosti a vynalézavosti policistů dostane k cíli asi o rok dříve než civilní. Je pozoruhodné, že „tvrdí“ policisté projevili pro životní situaci miminka a jeho maminky a babičky větší pochopení než kultivovaní právníci na státním zastupitelství a soudech.

Nad takovými případy se táži, zda mají soudci duši, či jsou jen studenými stroji na bezduchou aplikaci paragrafů.

člen spolku Šalamoun