Za několik hodin uplyne rok od posledního novoročního projevu pana prezidenta Václava Klause, v němž překvapivě vyhlásil amnestii. Strhl tím na sebe příval štvaní živený zčásti politickými pleticháři, obávajícími se jeho vstupu na volný trh s hlasy voličů, zčásti advokáty, kteří přišli o klienty. Stejně jako na konci mandátu Václava Havla i v tomto případě proběhlo policejní vyšetřování podezření, že jeho rozhodnutí bylo ovlivněno podplácením. A stejně jako tehdy policie věc odložila, protože se podezření nepotvrdilo.

Téměř po roce útoky občas pokračují. Amnestie se jako námět stala stále zelenou trvalkou. K oživení nevlídného zájmu o ni nyní došlo kvůli úniku z odposlechů v kauze "Nagyová". Na jejich základě padlo trestní oznámení na Petra Nečase, jenž měl kontrasignaci amnestie vyměnit za prezidentův podpis pod "balíčkem" daňových zákonů.

Námětu jsem se věnoval od samého počátku, např. v článku Amnestie a prezidentské úlety, a nemám, co bych na výchozím názoru změnil: útoky na Václava Klause jsou hloupé a trestní oznámení na Petra Nečase je hloupostí překonává, amnestie byla jednoznačně užitečná.

Amnestie je tradičním nástrojem trestní politiky státu a má obdobu i v jiných evropských státech. Hromadné odpouštění trestů při významných příležitostech má zjevně kořeny v křesťanském "odpusť nám jakož i my odpouštíme". Ostatně smířlivý názor na amnestii po jejím vyhlášení mimo jiných projevil kardinál Dominik Duka, který nezapomněl na zkušenosti z vězení.

Václav Klaus se žádostem o vyhlášení amnestie dlouho bránil. Vypršení mandátu mu nedovolilo rozhodnutí dále odkládat. Učinil je, když bylo zjevné, že Nečasova vláda není způsobilá vypořádat se s dlouhodobým přeplňováním věznic a doprovodnými finančními nároky vězeňství. Zahladil tresty a propustil jednorázově na svobodu zhruba šest tisíc zlodějíčků, neplatičů výživného, viníků dopravních nehod a pachatelů dalších méně závažných trestných činů, z nichž většině by stejně vypršel trest v r. 2013. Předešel tím neodvratnému finančnímu kolapsu podfinancovaného vězeňství, ke kterému by došlo v podzimních měsících. Z 22 tisíc ke konci r. 2012 vrátil počet vězňů přibližně na na 16 tisíc, tedy na úroveň r. 2002, kdy ovšem bylo ve výkonu trestu jen necelých 13 tisíc osob a více než 3 tisíce ve vazbě, zatímco koncem ledna r. 2013 bylo ve výkonu trestu zhruba 14 tisíc vězňů a ve vazbě něco málo přes dva tisíce.

Smazal podmíněné tresty desítkám tisíc podmíněně odsouzených k nízkým trestům, které dosud záznam v trestním rejstříku znevýhodňoval na trhu práce. Prominul i některé tresty obecně prospěšných prací a domácího vězení.

Zastavil několik set neúnosně dlouhých trestních řízení, z nichž více než polovina se po letech nedostala ani do fáze podání obžaloby nebo zastavení trestního stíhání. Upozornil tím veřejnost na nezpůsobilost orgánů činných v trestním řízení zvládat složité případy v rozumných lhůtách, čili vyhovět nárokům ústavní ochrany základních práv a svobod vyšetřovaných občanů. Kdo má zkušenost s trestním řízením, ten ví, že je samo o sobě značnou zátěží na psychiku, finance, ničí rodinné, pracovní a obchodní vztahy. Neúměrné protahování je proto nepřípustné.

Podle údajů odvolávajících se na statistiku ministerstva spravedlnosti amnestie prospěla celkem 111 tisícům osob, z toho téměř 20 tisícům odsouzeným k nepodmíněným trestům. Podle statistik Vězeňské služby bylo ale na svobodu propuštěno zhruba 6 tisíc odsouzených a k 31.prosinci 2012 bylo v evidenci 7,5 tisíce nenastoupivších, z nichž se amnestie mohla vztahovat jen na malou část.

Rozhodnutí o amnestii je výkonem ústavní pravomoci prezidenta republiky. Kontrasignace předsedou vlády znamená jen tolik, že rozhodnutí bere na vědomí a vláda zajistí jeho vykonání. Odepření kontrasignace by mělo význam bránění prezidentovi ve výkonu pravomoci, čili protiprávního zásahu do ní.

Podle mediálních zpráv asi třetinu amnestovaných začala vyšetřovat policie pro podezření na další trestnou činnost a asi tisícovka je údajně zpět za mřížemi. Díky zvláštní pozornosti, kterou orgány činné v trestním věnují amnestovaným, se tak veřejnost dovídá o nedostatečnosti postpenitenciární péče, která je jedním z důvodů neuvěřitelně vysoké recidivity: pouze přibližně jednu třetinu vězeňské populace tvoří prvotrestaní. Dá se předpokládat, že výše zmínění odsouzení by na svobodě pokračovali v trestné činnosti, i kdyby se z vězení dostali bez amnestie, po obvyklém vypršení svých krátkých trestů: valná část z nich nenajde po propuštění práci a následně loupí, kradou, neplatí výživné. Údaje o trestné činnosti amnestovaných proto v žádném případě neprokazují škodlivost amnestie. Naopak: je zřejmé, že určitá část z amnestovaných se na svobodě uchytila a k páchání trestné činnosti se nevrátí. To je přidaná hodnota jejich dřívějšího propuštění.

Statistiky Vězeňské služby ČR nepotvrzují poplašné zprávy o výrazném vlivu amnestie na nárůst kriminality. Je to zřejmé z vývoje počtu odsouzených ve výkonu trestu, který nevykazuje růst. V období leden 2013 až září 2013 (dále statistiky nesahají) se stavy držely na úrovni mezi nejnižšími 13 815 v březnu do nejvyšších 14 071 v září. Proti poměrům z dřívějších let, kdy meziročně přibývalo až tisíc vězňů, se blýská na časy.

Václavu Klausovi se ovšem nejvíce vyčítá aboliční část rozhodnutí, jež připravila o naději na zadostiučinění několik tisíc poškozených z velkých případů hospodářské trestné činnosti. Jejich advokáti, kteří je popouzejí proti bývalému prezidentovi, by jim ale měli konečně poctivě říci, že prvotně je poškodil stát, jehož orgány nebyly způsobilé dovést jejich trestní věc k pravomocnému rozsudku v lidsky únosné době. Ostatně abolicí nezanikly majetkové nároky poškozených. Jejich vymáhání je v některých případech ztíženo, nikoli však zcela nemožné.

Je na čase, aby skončilo kamenování Václava Klause a jeho spolupracovníků kvůli amnestii, které nevede k žádnému výsledku, užitečnému pro společnost. Je na čase naučit se rozumět Klausově novoroční amnestii jako jeho vzkazu veřejnosti a odpovědným státním orgánům, že je nutné zásadně vylepšit trestní politiku a úroveň trestního řízení. Návrat ke stavu před amnestií, danému skutečností, že počet uvězněných občanů České republiky v poměru k počtu obyvatelstva byl až trojnásobný proti sousedním zemím, je nežádoucí. Nemůžeme do nekonečna trpět 70procentní recidivu, ani neúnosně dlouhá trestní stíhání. Musí se změnit přístup k prevenci kriminality, rozšířit používání alternativních trestů, zlepšit výchovné působení věznic a zejména péče o propuštěné vězně. Nezbytné je celkové zvýšení úrovně činnosti orgánů činných v trestním řízení, aby se neopakovaly nekonečné procesy, znemožňující včasné potrestání viníků a uspokojení poškozených.