19.4.2024 | Svátek má Rostislav


JUSTICE: Kdyby té amnestie nebylo…

4.2.2013

... o čem by psal bulvár a na čem by si honili triko političtí pleticháři?

Jedna polopravdivá, soudcem-původcem neautorizovaná zpráva v MF Dnes z 29. ledna 2013 o ojedinělém případu mylného rozhodnutí soudu o propuštění v rámci amnestie vězně, který na to neměl nárok, rozbouřila vlny mediálního pohoršení. Během dne se pak ještě našlo několik podobných případů, ale stále jde jen o pár jednotek z více než šesti tisíc amnestovaných. Možná ještě přibydou další, ale stále půjde jen o hrstku selhání jedinců. Kdyby byla všechna soudní rozhodnutí zatížena stejnou chybovostí, mohli bychom sebevědomě tvrdit, že jsme právním státem.

Hned se znovu roztočily kolovrátky chytrolínů zastávajících významné politické funkce a někdy i ozdobených akademickými tituly (kteří ale nevědí nic o vězeňství) tvrdících, že amnestie měla být předem projednána s vládou a nově dokonce i připravena se soudci. V Česku, v němž se "vykecá" i to, co není pravda, by zpráva o připravované amnestii zaplavila věznice a vyvolala by obrovský neklid, možná provázený násilnými konflikty. Vězeňská služba má i tak dost starostí se "zaručenými" fámami o připravovaných amnestiích, které se bez jakéhokoli podkladu vynořují téměř každý rok, ale nemajíce reálný základ záhy se utiší. Nikdy v minulosti se amnestie předem nezveřejňovaly a nepřipravovaly.

Dokonce zaznělo pár hysterických výkřiků, volajících po odstoupení ministra spravedlnosti. Jejich původci jimi ovšem na sebe prozradili, že vůbec nerozumí uspořádání vztahů uvnitř resortu spravedlnosti. Soudci jsou v rozhodování na ministrovi spravedlnosti zcela nezávislí, takže za jejich případné přehmaty šéf resortu nenese žádnou odpovědnost. Není tedy důvod, aby kvůli nim odstoupil. Doby, kdy se rozsudky v nejdůležitějších kauzách předjednávaly v orgánech KSČ a pak se připravovaly v kanceláři ministra, jsou skutečně minulostí.

Jiná otázka je, že ministr je univerzální kárný žalobce s pravomocí vůči všem soudcům, státním zástupcům a funkcionářům státní správy v resortu. Obecně ministři tuto pravomoc využívají neradi, takže neočekávám, že se Pavel Blažek pustí do hromadného stínání hlav soudcům, kteří v této věci postupovali nesprávně. Kárnou pravomoc mají především v obvodu své působnosti všichni předsedové soudů, a jsou proto první na řadě, aby prošetřili příčiny selhání soudců svých soudů a případně na ně podali kárné žaloby. Je to výzva i pro předsedkyni Nejvyššího soudu ČR, která má kárnou pravomoc vůči všem soudcům a podněty k jejich stíhání obvykle vzorně prošetřuje. Soudce ovšem chrání zákon před trestem za nesprávný právní názor, nikoli však například za nedbalost nebo svévoli. Nemyslím ostatně, že v pozadí všech zmíněných přehmatů muselo být kárné provinění ve smyslu jeho definice zákonem o soudech a soudcích.

Ve vyvolaném rozruchu se pozornost soustředila jen na soudce a na ministra. Aplikace rozhodnutí o amnestii ale probíhala cestou sice neveřejného, ale přece jen standardního dvoustupňového soudního řízení. Soudci tedy mohl oponovat státní zástupce, který má právo pochybné rozhodnutí napadnout stížností k vyššímu soudu. Teprve rozhodnutím stížnostního soudu se přiznání nároku na využití amnestie stává pravomocným a teprve tím vzniká důvod, aby se věcí zabývali slušní novináři. Od bulváru ovšem nelze zdrženlivost očekávat.

Na mediální bouři vyvolané zprávou o drobném selhání justice při aplikaci nařízení o amnestii vidíme sílu vlivu bulváru a jeho tendenční manipulativnost ve vztahu k veřejnému mínění. Pro naši veřejnost by neměla být novinkou zpráva, že nějaký soudce něco špatně rozhodl. Občas se o nějakém takovém případu dovídáme. S reakcí na zprávu o propuštění nesprávně odsouzeného na svobodu, srovnatelně silnou s tou úterní, jsem se ale dosud nesetkal. Bulvár se nikdy necítil pobouřen. Přitom přehmat vedoucí k uvěznění nevinného člověka je daleko větší zlo než propuštění viníka, který dosud neodpykal celý trest.

Trapně nepoučení novináři se na tiskové konferenci ministra spravedlnosti a nejvyššího státního zástupce dne 29. ledna 2013 podivovali zjištění, že mylná rozhodnutí o nároku na propuštění na amnestii nelze napravit a téměř jako "objev století" je servírovali jako nemilé překvapení veřejnosti. Tento stav ale nastolil již před mnoha lety Ústavní soud ČR, když rozhodl, že vyhovění stížnosti ministra spravedlnosti, podané v neprospěch odsouzeného, nesmí zhoršit jeho postavení. Přesto se stížnosti dále podávají, ovšem jen proto, aby Nejvyšší soud ČR upozornil obecné soudy na chybnost jejich rozhodnutí.

Všecko zlé je ale k něčemu dobré. Chci doufat, že si v souvislosti se současnou aférou veřejnost vštípí do paměti, že soudci nejsou neomylní, ale občas chybují. Mohou-li nedopatřením propustit odsouzeného, který na to nemá nárok, logicky lze předpokládat, že občas pošlou do vězení někoho, kdo tam nepatří. Chybovost se může promítnout i do neúnosných průtahů. Například v stokrát citované kauze konkurzního soudce Berky potřeboval soud plných šest let k vydání prvostupňového rozsudku. Odvolací soud jej ale vyhodnotil jako nepřezkoumatelný a i jinak vadný, zrušil jej a vrátil zpět na první stupeň. Než nalézací soud stačil připravit nové projednání, přišla amnestie a na malér bylo zaděláno. Jinými slovy: nebýt vadného rozhodnutí soudu prvního stupně, soudce Berka už mohl být dávno zproštěn nebo naopak mohl mít kousek trestu za sebou.

Z těchto úvah vyvozuji požadavek, aby soudci, státní zástupci a popř. i advokáti přestali s neustávajícím kamenováním pana prezidenta a s nekonečnými řeči o tom, že k přeplňování věznic na více než dvojnásobek počtu vězněných osob ve srovnání s okolními státy došlo pouze důsledným naplňováním práva a že nekonečná trestní řízení jsou pouze důsledkem složitosti kauz. Remcat je snadné, ale k žádnému užitku to nevede. Je nejvyšší čas na obrat k pozitivnímu myšlení. Odpovědní činitelé a celá odborná veřejnost by se konečně měli spojit k hledání změn trestní politiky, jež by vyloučily pokračující týrání občanů mnohaletými procesy, předešly novému přeplňování věznic a usnadnily nápravu justičních přehmatů.

Protože někteří kritici amnestie za její snad největší chybu prohlašují porušení rovnoprávnosti poškozených s obviněnými, nad rámec výše uvedeného dodávám, že postavení poškozených je nerovnoprávné ze zákona, neboť nemají právo odvolat se proti rozsudku do výroku o vině a tím plnohodnotně obhájit i nárok na náhradu škody. To se týká všech poškozených bez výjimky, zatímco k ohrožení nároků na náhradu škody v důsledku amnestie dojde jen v omezeném počtu případů.