Průběžná strkanice mezi opozicí, opájející se vidinou předčasných voleb, a vládní koalicí, oslabenou putovním onemocněním vnitrostranickými vádami, vytváří spolu s blížícími se evropskými volbami prostředí se zvýšenou poptávkou po skandálech. Není proto divu, že se média právě v této době vděčně vrátila k nevysychajícímu prameni neklidu, k událostem, souvisejícím se zásahem nejvyšší státní zástupkyně a jejích podřízených do trestního stíhání Jiřího Čunka.

Na scéně se po Daliboru Bártkovi objevil další absolvent studia kachnologie, Ondřej Kundra, který článkem v Respektu osvěžil již poněkud vyčpělou story o třech mafiánských schůzkách trojice spiklenců odhalením dalšího podezřelého, přímo tajuplného setkání, tentokrát ministra Jiřího Pospíšila s údajnými emisary Mirka Topolánka, kteří měli šéfa resortu nespravedlnosti preventivně tlačit k podání stížnosti pro porušení zákona proti případnému sdělení obvinění Jiřímu Čunkovi. Zpráva obsahuje několik podrobností, jež vzbuzují pochybnost o její pravdivosti.

Autor se o schůzce údajně dověděl od tří vysoce spolehlivých zdrojů. Zná hodinu, místo a obsah jednání a dokonce počet kopií připravené stížnosti pro porušení zákona, ale přitom zná jméno jen jednoho z ministrových návštěvníků. Sotva by ale vysvětlil, proč by si předseda vlády nemohl takovou věc bezpečně projednat s Jiřím Pospíšilem přímo, a když už volil jednání přes prostředníka, proč se obrátil právě na náměstka ministra zdravotnictví, když stejně tak dobře mohl požádat o zprostředkování poslance Marka Bendu, jenž se věcmi justice zabývá a s ministrem má dobrý vztah. Také by nevysvětlil, odkud se vzal nápad čelit sdělení obvinění stížností ministra, o které by rozhodovali nevypočitatelní a na něm skutečně zcela nezávislí soudci Nejvyššího soudu ČR, když bezpečněji by požadovaného účinku mohl dosáhnout obhájce využitím možností stížnostního řízení státního zastupitelství. Pokud by Jiří Pospíšil takovému přání vyhověl a napadl stížností pro porušení zákona usnesení prvostupňového žalobce, vešel by do dějin české justice jako nejhloupější ministr spravedlnosti v celé historii státu.

Úplně nejasné jsou ale důvody načasování schůzky na prosinec 2006, když Senát vydal Jiřího Čunka těsnou většinou hlasů k trestnímu stíhání až 7. února 2007. Vládní koalice měla v Senátu většinu, takže v případě, že by již tehdy byl politický zájem na ovlivnění osudu obviněného vicepremiéra, patrně by mohla zajistit jeho spásu politickými prostředky. A je náš premiér skutečně tak bystrozraký, že mohl předvídat výsledek hlasování senátu s předstihem dvou měsíců s takovou jistotou, že považoval za nezbytné podniknout nelegální zákrok, jehož vyzrazení ho mohlo stát křeslo – to vše v situaci, kdy pravděpodobnost, že Senát Jiřího Čunka nevydá, byla hodně vysoká?

Zpráva o prosincové schůzce upevní v nesoudných čtenáři víru v pravdivost mediálních zpráv o třech setkáních „spiklenců“, jejichž reálnost a průběh zkoumal soudce Vojtěch Cepl v neblaze proslulém řízení na ochranu osobnosti, vedeném proti „ústnaté“ advokátce Marii Benešová sedmi žalobci z okruhu přátelského trojlístku nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery a advokáta Pavla Němce.

V obou případech předkládají pseudoinvestigativci čtenářům fikci pravdivé zprávy, která má se skutečností jen několik málo styčných bodů: většinou nabízejí obraz, jenž by si sami přáli vidět, aniž by je zarážel viditelný rozdíl mezi jejich představou a pravdivým popisem skutku. Tak např. mezi žalobci, které Vojtěch Cepl k potěše Marie Benešové vystavil na pranýř, jsou pouze dvě osoby, jež měly reálnou moc s oporou politiků za zády uvést akci ve prospěch Jiřího Čunka do pohybu: Renata Vesecká a její náměstek Karel Černovský. Další dva – Arif Salichov a Petr Coufal na jejich kousek snaživě navázali zastavením trestního stíhání vicepremiéra.

Přesto novináři s pomocí soudce Vojtěcha Cepla a podle bludných představ Marie Benešové vykonstruovali z žalobců cosi na způsob „protistátního spikleneckého centra“ podobného těm, jež v totalitním pravěku vytvářela StB. Kdyby měli před soudem pod přísahou a hrozbou stíháním za křivou výpověď vysvětlit, odkud vzali podrobnou informaci o průběhu domnělých spikleneckých schůzek, když jejich sdělení nemá oporu v soudních protokolech, dostali by se do úzkých: svědectví jsou jedna věc, vyprávění novinářů druhá. V podstatě si jich nevšímají, protože virtuální příběh, zrozený v jejich hlavách, podstatně více přitahuje veřejnost než méně vzrušivá pravda.

Uznávám, že zpráva o spikleneckých schůzkách, na nichž se kuly pikle ve prospěch Jiřího Čunka, se čte lépe než sdělení, že si přátelé zašli na oběd a „měli spolu dobrou vůli...“ Stejně tak výpověď Zlatuše Andělové před soudem, že až dodatečně pochopila, že „mafiáni“ asi po ní něco chtěli, vybledne ve stínu mediální zprávy o nátlaku, jemuž měla být podle absolventů kachnologie vystavena.

Ondřej Kundra vypustil svou kachnu v pravý čas, kdy zájem veřejnosti o kauzu Čunek-Vesecká patřičně nabudilo další vzplanutí „války žalobců“ v souvislosti s odvoláním Adama Bašného z funkce vedoucího liberecké pobočky Krajského státního zastupitelství v Ústí/L a s následným pádem krajského státního zástupce Jiřího Křivance. Stejně jako při zásahu Renaty Vesecké & spol. do kauzy Jiřího Čunka opět vznikla závažná situace, která nemá v historii resortu spravedlnosti obdobu.

Zatímco pád bývalého olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvána a jeho náměstka Igora Stříže neměl v odborné ani laické veřejnosti velký ohlas, odvolání Adama Bašného vyvolalo nevoli nejen médií, ale také stavovských a zájmových organizací. Vše zatím vyvrcholilo náhlým obratem v chování ministra spravedlnosti, původně zdrženlivého, jenž překvapivě odvolal z funkce Jiřího Křivance. Vypukl pak otevřený rozpor mezi ministrem a pražským vrchním zástupcem Vlastimilem Rampulou. Spor mezi nimi se vede nejen o právo státního zástupce na kritiku poměrů ve státním zastupitelství, ale hlavně o hodnocení manažerské úrovně Adama Bašného a odvozeně o přiměřenost obou personálních zásahů – odvolání Adama Bašného Jiřím Křivancem a jeho pak ministrem spravedlnosti.

Na podporu Jiřího Pospíšila vystupuje jeho poradkyně Lenka Bradáčová, náměstkyně odvolaného krajského státního zástupce Jiřího Křivance a prezidentka Unie státních zástupců, dále předseda Soudcovské unie Tomáš Lichovník a samozřejmě odvolaný státní zástupce Adam Bašný. Renata Vesecká zaujala postavení chytré horákyně: ztotožňuje se s kritickým vyjádřením Adama Bašného o vlivu kauzy Čunek-Vesecká na obraz státního zastupitelství v očích veřejnosti, ale současně trvá na tom, že kritizovaný zákrok provedli lidé, kteří k tomu byli oprávněni a z právně čistých důvodů. Zřejmě ji vůbec nenapadá myšlenka, že by měla vyvodit osobní odpovědnost z poškození tváře státního zastupitelství neslýchaným činem, který od počátku obhajovala proti nejrůznějším kritikům.

Nejvyšší státní zástupkyně sice uznává právo ministra na odvolání Jiřího Křivance, ale současně bere vážně tvrzení Vlastimila Rampuly a Jiřího Křivance o manažerském selhání Adama Bašného. Současné rozmístění figur na šachovnici naznačuje možnost prohlubování konfliktu při příležitosti jmenování nástupce Jiřího Křivance. Ministr se neobejde bez návrhu vrchního státního zástupce, kterému asi nebude po chuti Pospíšilův záměr dosadit do čela Krajského státního zastupitelství v Ústí/L člověka, jenž by vrátil Adama Bašného zpět na jeho místo. Kauza Čunek-Bašný tak patrně bude mít ještě nějaký čas hodnotu nástroje vhodného k oživení sledovanosti médií. Klid ve státním zastupitelství nenastane, dokud usnesení NSZ o delegování Čunkovy kauzy z Přerova do Jihlavy nebude přezkoumáno nezávislým soudem s následným vyvozením závěrů proti těm, již nesprávným výkonem svého úřadu jsou prapůvodci války žalobců.

Není-li dosud pozdě, Jiří Pospíšil by se měl zasadit o „vyčištění vzduchu“ a zklidnění ovzduší ve státním zastupitelství vyvoláním soudního přezkumu zákroku Renaty Vesecké & spol. Neudělá-li to, vývoj půjde dále a v budoucnu se následky této kauzy mohou dotknout také jeho postavení, a nejen jeho. Článek Ondřeje Kundry je přes výše uvedené výhrady předzvěstí vzedmutí hladiny nevole veřejnosti, jež se nemusí zastavit u odpovědných státních zástupců a ministra spravedlnosti.

člen spolku Šalamoun