26.6.2019 | Svátek má Adriana


JUSTICE: In dubio contra reo

23.5.2008

Jsme skvělá země. V Evropě jsme hned druzí po Rusku, bohužel zrovna v počtu vězňů na 100 tisíc obyvatel, což není nic k chlubení. Nevěřím, že máme jako národ o tolik větší sklony k zločinu než naši sousedé, a přistěhovalců nemáme tolik, abychom smutné prvenství mohli svést pouze na ně. Svou troškou do mlýna k ostudnému údaji určitě přispívají někteří státní zástupci a soudci, kteří vidí smysl svého života v zavírání lidí do vězení. Máme sice dvoustupňové řízení, v němž by odvolací soud měl být pojistkou proti posedlosti prvostupňových orgánů potřebou trestat za každou cenu, ale ta často selhává. Některé odvolací senáty se omezí na formální potvrzení prvostupňového rozsudku, aniž by šly do hloubky a odhalily vady procesu, a jiné jsou naopak tak snaživé, že opakovaně ruší zprošťující rozsudky nalézacích soudů, a když nemohou zlomit jinak jejich vůli, nařídí provést změnu senátu. Právo obžalovaného nebýt odňat zákonnému soudci lze přece snadno znásilnit. Ani v případě selhání odvolacích soudů by nemuselo být úplně nejhůře, protože se lze domáhat spravedlnosti cestou mimořádných opravných prostředků, v nichž o osudu obžalovaného rozhodují soudci Nejvyššího nebo Ústavního soudu ČR, tedy elita naší justice. Ale ani na to se nelze spoléhat, protože soudci obecných soudů se jejich verdiktům často vzpouzejí, někdy skrytě, jindy úplně otevřeně. Poslušnost rozhodnutí nejvyššího patra soudnictví nelze vynutit a soudce, jenž se jimi neřídí, nelze potrestat.

K základům římského trestního práva, jehož zásadami se v hrubých rysech dosud řídí celá Evropa, patří presumpce neviny a zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech se má rozhodnout ve prospěch obžalovaného). Část státních zástupců a soudců se ale ve své praxi řídí presumpcí viny a zásadou „in dubio contra reo“ (v pochybnostech se rozhoduje v neprospěch obžalovaného). V jejich podvědomí dřímá barbarská zásada „oko za oko, zub za zub“, která způsobuje, že raději potrestají nevinného, než by nechali uniknout pachatele. Leckdy podléhají instinktům „lovců lebek“ a v duchu předem odsoudí obviněného, který má už nějaký trest za sebou nebo přichází ze společensky nepřijatelného prostředí, řízení proti němu je pak jen prostředkem k formálnímu odůvodnění výsledku jejich předpojatosti. Ve spojení s nízkou autoritou Nejvyššího a Ústavního soudu ČR zvyšují uvedené zlozvyky nebezpečí justičních přehmatů a přispívají k nadbytečnému naplňování našich věznic.

Někdy nechápu, jak soudci odvolacích senátů, kteří obcházejí různými kličkami pokyny vyšších instancí, mohou klidně spát, když v pochybnostech vynesou pravomocný rozsudek, po němž zákonitě přichází příkaz k nástupu trestu. Připouštím, že např. smrt člověka je hrozná událost, která probouzí primitivní touhu po pomstě. Ale soudce by jí neměl podlehnout. Pošle-li na 10 let za mříže mladého člověka, zničí mu život, ať už je vinen nebo nevinen. Rozhodováním v nejistotě zatěžuje své svědomí – pokud ještě po letech výkonu úřadu jaké má – odpovědností za možnou křivdu na nevinném. Právě proto bych očekával odpovědný přístup k pokynům, jež obsahují zrušující rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu ČR. Ale skutečnost je děsivá jiná. Pokusím se to čtenáři přiblížit na příkladu odsouzeného, na začátku jehož tragedie byl večer nevázané zábavy s mladou ženou, na konci pravomocné odsouzení ke ztrátě svobody na deset let. Večer skončil pádem jeho společnice z okna a její smrtí. Prokázalo se, že ve chvíli, kdy se stala nehoda, mladík telefonoval z pevné linky na protilehlé straně místnosti. Podle jeho výpovědi nešťastnice v osudovou chvíli vylezla na okno, zavrávorala a spadla. Nicméně policie a po ní státní zástupce a soud „uvěřili“, že ji její společník (zřejmě s telefonním přístrojem v rukou) vysadil na okno a strčil do ní, aby vypadla. Protože čisté spekulaci o vině bylo třeba dodat zdání objektivity, soud ustanovil znalce, který podle nepřesně zjištěné polohy těla po dopadu empiricky vyvodil, že muselo dostat před pádem silný impuls strčením. Obhajoba přivedla jiného znalce, který s pomocí matematického modelování vypočítal, že žena vypadla z okna samovolně. Soud ho ale nepřipustil a trval na svém. Rozsudek zrušil Ústavní soud ČR, který přikázal obecným soudům, aby se posudkem znalce obhajoby zabývaly. Nalézací soud to vyřešil elegantně: v podstatě si nechal od „svého“ znalce vysvětlit, v čem se jeho konkurent mýlí. Odvolací soud pak odmítl návrh obhajoby na pořízení revizního znaleckého posudku jako zbytečnou obstrukci a potvrdil původní rozsudek, jako by Ústavní soud ČR vůbec neexistoval. Protože vývody obou znalců nejsou exaktní analýzou nezpochybnitelných skutečností, ale pouze sofistikovanými spekulacemi, je třeba připustit, že soudy v novém řízení rozhodovaly v pochybnostech, řídíce se v daném případě zvrácenou zásadou „in dubio contra reo“. Je pro mne záhadou, proč se spekulativnímu vyjádření znalce přiznává váha plnohodnotného důkazu, zvlášť když jde o osamělý důkaz. Pomineme-li možnost, že mladík skutečně vraždil a byl potrestán po zásluze, musíme připustit, že žena vypadla sama. V tom případě soud nevrátil život zesnulé, ale k její tragedii přidal zničení života jejího společníka. Zdá se mi to mnohem horší, než kdyby pachatel zůstal nepotrestán. Nejsem ovšem soudce.

Ani rozsudky Nejvyššího soudu ČR nemají větší váhu než ústavní nálezy a nebrání soudit podle zásady „in dubio contra reo“. Krystalicky čistou ukázkou jejich opomíjení je případ jiného mladého muže odsouzeného za loupežné přepadení na základě svědectví údajného spolupachatele, zkušeného kriminálníka, který si udáním společníků „vydělal“ na mírný rozsudek. Obecné soudy neměly proti obžalovanému nic než právě to křivé svědectví a puzení „instinktu lovce lebek“, který je naladil nepřátelsky k obžalovanému, jenž měl za sebou malý podmíněný trest a vedl poněkud nepořádný způsob života. Kriminálníkovo svědectví ale bylo plné rozporů, s nimiž si „pohrál“ Nejvyšší soud ČR. Zrušil pravomocný rozsudek s tím, že výpověď udavače je nevěrohodná. V novém řízení se soudu nepodařilo získat jiné důkazy náhradou za „znehodnocenou“výpověď spolupachatele a hlavního svědka obžaloby v jedné osobě. Přesto nepadl zprošťující rozsudek. Státní zástupce se zatvářil, jako by Nejvyšší soud ČR nebyl, a s odvoláním na svědeckou výpověď, prohlášenou nejvyšším soudem za nevěrohodnou, navrhl, aby byl obžalovaný uznán vinným. Soud mu s velkou radostí vyhověl. Totéž se odehrálo u odvolacího soudu, kde předsedkyně senátu obšírně osvětlila věrohodnost výpovědi udavače, jinými slovy: její rozhodnutí bylo v nestydatě přímém protikladu k rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Pokud bude odsouzený spoluvězňům vyprávět, že jej poslala za mříže bez důkazů, bude to pravda.

Nejde tedy jen o to, že máme na slušný evropský národ příliš mnoho vězňů, ale určitě je mezi nimi několik, kteří se stali obětí justičních přehmatů. A to je ošklivější skvrna na štítě národa než vysoký počet vězňů.



Diskuse


Honza
14:00
23.5.2008

tomcat
15:24
23.5.2008

tomáš
9:40
23.5.2008

Sid
14:41
23.5.2008

TsT
8:27
23.5.2008

Rumpál
21:52
23.5.2008

Kocour
8:10
23.5.2008

Ladislav N.
12:56
23.5.2008

jiri
0:34
23.5.2008

počet příspěvků: 24, poslední 26.5.2008 01:53









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.