29.3.2024 | Svátek má Taťána


JUSTICE: Hledá se viník

23.2.2012

Od uveřejnění předcházejícího článku se vývoj ve "válce žalobců" posunul o kus dál a krize ve státním zastupitelství, odvíjející se od nešťastného zásahu skupiny státních zástupců do trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, se po delším údobí poměrného klidu neúnosně vystupňovala.

Městský soud v Praze v pátek 17. února 2012 zrušil správní rozhodnutí ministra spravedlnosti o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze. Rozhodl s nevídanou rychlostí a v neveřejném jednání, což samo o sobě zpochybňuje nestrannost senátu i kvalitu rozhodnutí. Je zarážející, že k tak závažné věci neproběhlo veřejné ústní jednání. Došlo tím k omezení práv stran řízení.

Tím, že se soudci rozhodli pro tento způsob projednání Rampulovy žaloby, dali najevo, že se něčím liší od jiných, čili zaujali k ní apriorní postoj. V žádném případě ani toto nelze vykládat tak, že chtěli prospět jedné ze stran.

Stručné znění rozsudku, zejména jeho výrokové věty, bylo vyvěšeno na úřední desce soudu. Veřejnost se z médií dověděla, že účinnost nastává doručením písemného vyhotovení rozsudku účastníkům, k němuž by mělo dojít do 30 dnů.

V úterý proběhlo zasedání bezpečnostního výboru Sněmovny, svolaného jeho předsedou Radkem Johnem nepochybně s úmyslem torpédovat dohledovou prověrku, zahájenou na pokyn pověřeného vrchního státního zástupce Stanislava Mečla na Městském státním zastupitelství v Praze. Jeho svolání bylo bezprecedentním pokusem o zásah politiků do nezávislosti státního zastupitelství. Na zasedání výboru byl vedle ministra spravedlnosti pozván vrchní státní zástupce a měla přijít také odbojná městská státní zástupkyně Jana Hercegová. Pavel Zeman ale nezprostil nikoho ze státních zástupců mlčenlivosti a svou účast odmítl. Od počátku bylo jasné, že Stanislav Mečl bude zasedání bojkotovat a Jana Hercegová se patrně nakonec zalekla možných následků svého pokleslého chování. Ve výsledku zůstal na vysvětlení zákonnosti dohledové prověrky a situace na vrchním státním zastupitelství Jiří Pospíšil sám. Nevadilo to: plně využil převahy výřečného profesionála a Radka Johna ztrapnil. Zasedání skončilo bez výsledku.

Souběžně opět překvapil Městský soud v Praze vydáním písemného vyhotovení rozsudku, doručeného o něco dříve na ministerstvo než do advokátní kanceláře Tomáše Sokola, zastupujícího Vlastimila Rampulu. Rychlost vydání písemného vyhotovení je dalším vybočením z obvyklosti.

Do poslední chvíle se očekávalo, že Vlastimil Rampula přece jen pochopí neúnosnost svého postavení mezi ministrem a nejvyšším státním zástupcem, kteří budou dále usilovat o jeho odvolání, spokojí se úspěchem v prvostupňovém řízení a vzdá se funkce.

Nestalo se. Ve středu se vrátil do úřadu a dal najevo, že dobytou pozici si chce uhájit. Stanislav Mečl se vrátil zpět na své místo náměstka nejvyššího státního zástupce.

Hysterie, která v pátek zachvátila média a část politiků, v úterý vyvrcholila. Středem pozornosti se stal obsah rozsudku a otázka viny za neúspěch ministrova rozhodnutí. Vynořily se spiklenecké teorie o záměru Věcí veřejných na využití situace k vytlačení Jiřího Pospíšila z ministerstva spravedlnosti a jeho nahrazení Karolínou Peake, nebo jiné, dávající do souvislosti soudní rozhodnutí s neúspěchem předsedy Městského soudu v Praze Jana Sváčka v Senátu při jednání o jeho jmenování soudcem Ústavního soudu ČR. Zazněly úvahy o vhodnosti odchodu Jiřího Pospíšila z funkce. Jeho kritici neopomněli připomínat nepřiměřenost výsledku průtahům při přípravě rozhodnutí. A jiní mínili, že by nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman měl nést odpovědnost za nedostatečné odůvodnění návrhu na odvolání Vlastimila Rampuly.

Jiří Pospíšil v této situaci sice setrval na stanovisku, že Vlastimil Rampula bude muset nakonec ze své funkce odejít, ale bylo zjevné, že je značně skleslý. Připustil, že by mohl své postavení oželet. Nestál by ani o přechod na ministerstvo školství a dokonce by snad podstatně omezil své politické aktivity. To zde tedy ještě nebylo! Až dosud se Jiří Pospíšil vždy choval jako snaživý pečovatel o svou oblíbenost a politickou kariéru.

Volání po jeho odchodu je částečně opodstatněné. Příprava rozhodnutí o odvolání trvala nemístně dlouho a Jiří Pospíšil ji doprovázel vyprávěním o usilovné práci expertů. O výsledku lze ale právě pro ten dlouhý a obtížný porod a vypjatou kritičnost současné situace říci, že hora porodila myš. Kdyby k takové nehodě došlo za klidných poměrů a v zemi s vyspělou politickou kulturou, ministr by se okamžitě poroučel. Ale naše politická kultura má stále ještě do vyspělosti daleko a jsme uprostřed krize, jejíž překonání by pád ministra dále zkomplikoval. Volat po něm právě v této chvíli mohou buď neodpovědní milovníci laciných senzací, nebo ti, kdo mají proč bát se funkčního státního zastupitelství.

Ostatně kdyby příprava rozhodnutí proběhla ve lhůtě a bez chlubení prací expertů, nebylo by skoro o čem mluvit. Kdyby nešlo o správní rozsudek, který má okamžitou účinnost, už vůbec ne. S nadsázkou lze říci, že prvostupňový rozsudek má až do jeho potvrzení vyšší soudní instancí pouze cenu zašpiněného papíru. Rušení prvostupňových správních rozsudků Nejvyšším správním soudem je poměrně časté (viz První vyhrání…; Zachovej nám, hospodine…). Být na místě Vlastimila Rampuly, na neúspěch ministrovy kasační stížnosti bych si nesázel, i když jej vyloučit nejde. Špatný odhad výsledku by ovšem měl pro něj horší důsledky než pro jeho protivníky.

Projevy ministrovy skleslosti jsou lidské. Zážitky posledních dnů jsou hodně nepříjemné a síly žádného z nás nejsou nevyčerpatelné. Jeho postavení a těžká situace ale vyžadují, aby zmobilizoval vnitřní reservy a zaujal pevný postoj. Hrozivě působilo jeho počáteční váhavé vyjadřování k záměru podat kasační stížnost, provázené nápadně častým používáním podmiňovacího způsobu. Postupně se ale dopracoval k určitosti záměru. Doufejme, že u něj setrvá a že stihne podat kasační stížnost ve lhůtě.

Vlastimil Rampula čelí spolu s dalšími třemi kolegy ministrově kárné žalobě, což dává Jiřímu Pospíšilovi možnost kdykoli postavit kohokoli z nich mimo službu. Je zcela nepochopitelné, proč toho nevyužil, aby Vlastimilu Rampulovi znemožnil návrat do úřadu. Je pravděpodobné, že z něj stejně nakonec bude muset odejít, ale mezitím může napáchat nedozírné škody. Totéž se týká i dalších tří kárně žalovaných státních zástupců. Mělo k tomu dojít již současně s podáním kárných žalob. Ve vyhrocené situaci, která na Vrchním státním zastupitelství panuje, je volný pohyb "páté kolony" v prostorách úřadu přímo bezpečnostním rizikem, za které ministr svou měkkostí převzal odpovědnost. Dodávám, že měkkost postoje není nejhorší možností výkladu, horší by byla skrytá podpora Vlastimila Rampuly.

Je samozřejmě možné, že kasační soud nevyhoví ministrově stížnosti a kárný soud nevyhoví kárným žalobám. O to trpčí by byla ministrova porážka. Ale v dané situaci je třeba projevit neústupnost i za cenu tohoto rizika. Jejím projevem by měly být i kárné žaloby na státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, kteří dali průchod špatnému svědomí žalováním ve Sněmovně. Porušili tím ustanovení zákona o státním zastupitelství.

Nehezky působí snaha Jiřího Pospíšila přenést odpovědnost za zrušení rozhodnutí o odvolání Vlastimila Rampuly na špatné odůvodnění nejvyšším státním zástupcem. Veřejně zdůraznil, že soud nenašel žádné vady na procesním postupu ministerstva, jeho výhrady se týkají pouze nedostatečnosti důvodů. Tím naznačuje, kdo je viníkem neúspěchu.

V tomto bodě se ovšem Jiří Pospíšil hrubě mýlí. Rozhodnutí o odvolání vedoucího státního zástupce ministr sice podává na návrh jeho nadřízeného, ale je to jeho rozhodnutí ústavního činitele a pouze on za ně odpovídá. Pokud byly Zemanovy argumenty slabé nebo mylné, měl to poznat a měl je odmítnout. Pokud to nepoznal, popř. pokud to nepoznali jeho bájeslovní "experti", nechť nyní mlčí. Dvojice Pospíšil – Zeman může uspět proti Vlastimilu Rampulovi pouze tehdy, budou-li si pánové vzájemně krýt záda. Bude-li Jiří Pospíšil v současné obtížné situaci obhajovat svou skvělost nasazováním psí hlavy panu nejvyššímu státnímu zástupci, bude se pouze ztrapňovat.

Naproti tomu Pavel Zeman zvládá situaci s odhodlaností, nadhledem a kamennou tváří sfingy, Stanislav Mečl s chladnou neokázalostí. Být Vlastimilem Rampulou, těm dvěma bych šel z cesty.

Vlastimil Rampula zatím triumfuje. Ale kdyby se sebekriticky rozhlédl kolem sebe, zjistil by, že nemá mnoho důvodů k veselí. Jeho vítězství je spíše smutné a trapné, neboť se dostal do částečné izolace. Ze spojenců, k nimž se jakž-takž smí veřejně hlásit bez velké újmy na pověsti, mu zbyl novácky zmatený Radek John, hrstka státních zástupců s máslem na hlavě, obávající se osobních následků zjištění při dohledových prověrkách, a v skrytu za nimi lidé, kteří se strachují, že jim uškodí zvýšená výkonnost státního zastupitelství, vesměs tedy špatná společnost.

Ostatně tím bojem proti všem Vlastimil Rampula pouze dokazuje, že jeho odvolání bylo důvodné. Jako státní zástupce je advokátem státu, jemuž má oddaně sloužit. Ve skutečnosti bojuje pouze za své ego a stát poškozuje rozvracením státního zastupitelství.

Celá tato story zpochybňuje správnost nastavení dělby kompetencí mezi mocí soudní a výkonnou. V daném případě zasáhli soudci do chodu státního zastupitelství způsobem, jenž má sabotážní účinky. Je sporné, do jaké míry konkrétní soudci skutečně rozumí fungování státního zastupitelství a jsou způsobilí objektivně posoudit závažnost pochybení vytýkaných Vlastimilu Rampulovi. Mezi způsobem činnosti soudů a státního zastupitelství jsou podstatné rozdíly, stejně tak mezi způsobem myšlení průměru představitelů obou profesí. Zejména ale soudci neponesou žádnou odpovědnost za zmatek, který vyvolali ve státním zastupitelství. Podrazili nohy ministrovi a nejvyššímu státnímu zástupci a umyli si ruce.

Narážejí zde na sebe dvě právní úpravy odvolávání státních zástupců: jedna podle zákona o státním zastupitelství, podle které je odvolání státního zástupce manažerským rozhodnutím ministra, druhá podle správního řádu soudního. Jedna nezajišťuje dokonalou ochranu individuálních práv vedoucích státních zástupců, ale rušivost zásahů do chodu státního zastupitelství je únosná, druhá má vlastnosti přesně opačné. Zužitkování zkušeností z této aféry by mělo přivést Jiřího Pospíšila nebo jeho případného nástupce k rozhodnutí, že narovnání těchto právních nesrovnalostí se stane další prioritou jeho legislativního úsilí.