Obsazení ÚS lidmi navrženými Milošem Zemanem může mít pro vládu fatální následky

Průzkumy veřejného mínění už hodně dlouho věští vládu levice po příštích parlamentních volbách. Tentokrát patrně vládu opřenou o komunisty, neboť sociální demokraté se, pokud by volby dopadly dle průzkumů, už asi "upejpat" nebudou. Ale průzkumy jsou průzkumy, realita voleb věc jiná – to už se v naší nedávné historii několikrát potvrdilo. Avšak mnohem důležitější než prognostické spekulace je přítomnost. Nelze totiž přehlédnout signály, že Ústavní soud se začíná chovat opravdu jako "třetí komora parlamentu", což byla dosud spíše nadávka, pronášená na jeho adresu z úst aktuálně potrefených politiků. Po zvolení Miloše Zemana prezidentem se totiž levice, jakkoliv vnitřně diferenciovaná, zmocnila významného "systémového okruhu" a může si Ústavní soud obsadit takřka dle libosti, byť samozřejmě musí ještě chvíli čekat, až konkrétním současným soudcům vyprší mandát.

Kandidáty na funkci soudce Ústavního soudu vybírá prezident, souhlas s nimi musí vyslovit Senát. Pakliže někdo drží v rukou obě zmíněné instituce, třetí si už snadno "dopočítá". Manévry kolem žaloby ČSSD na církevní restituce pak svědčí o tom, že "dopočítávání" čile probíhá a že může mít zásadní politické důsledky.

Ovšem celou hru vlastně rozehrál Ústavní soud. Jeho předseda Pavel Rychetský dlouho před prezidentskými volbami opakovaně avizoval jejich možné storno (či odklad) kvůli šlendriánsky spíchnutému prováděcímu zákonu. Současně také upozorňoval na alarmující stav Ústavního soudu, jemuž hrozila paralýza kvůli nedostatku soudců. A vyjadřoval i ochotu vzít na sebe břemeno dalšího funkčního období (byť třebas zkráceného) a pomoci nově zvolenému prezidentovi s výběrem vhodných kandidátů.

Patrně se tak začala rozehrávat zajímavá partie, jejíž reálné konání aktéři pochopitelně popřou. Kéž by při případném popírání měli pravdu, nicméně pozorovateli se neodbytně derou na mysl některé všetečné (ale i palčivé) otázky. Otazníky zůstávají Věcně je prováděcí zákon k prezidentským volbám paskvilem. Zastavení voleb soudy (Nejvyšším správním nebo Ústavním) tudíž nemohlo z věcného či odborného hlediska znamenat vážný problém. Spíše naopak, daleko větší práci muselo dát nalezení argumentů, že přes všechny zjevné nedostatky při jeho formulování a přes až tragikomické zmatky při jeho aplikaci ke kolizi prováděcího zákona s ústavou nedochází. To, jak by hladké "sestřelení" prezidentských voleb mohlo vypadat, pěkně (až návodně) naznačil Nejvyšší správní soud – v menšinovém stanovisku tří soudců. Legislativní pravidla přímé volby nakonec k Ústavnímu soudu doputovala díky žalobě Tomia Okamury. Média ho líčila jako podvodníka, který se chce vetřít mezi tzv. seriózní kandidáty a jenž si na sběr podpisů najal agenturu, přičemž podpisy na jím odevzdaných arších prý byly v některých případech psány jednou rukou. Že to z hlediska prováděcího zákona vůbec není chyba, neboť najmutí agentury nezakazuje a hlavně nikomu neukládá prověřovat pravost podpisů, zaniklo ve vlně mediálního těšení se na prezidentský souboj.

Ovšem Pavel Rychetský v ten moment zdvihl varovný prst! V rozhovoru, který se objevil 29. prosince 2012 na serveru Novinky.cz, označil Okamurovu stížnost za "dost fundovaně argumentovanou a rozsáhlou", nikoliv za "frivolní". Z rozhovoru plyne, že stát se může takřka cokoliv, včetně odložení voleb. V úterý 8. ledna 2013, dva dny před oficiálním oznámením rozhodnutí, však generální sekretář soudu Tomáš Langášek médiím naznačil obsah verdiktu: tedy že volby budou. Fundovanou a nefrivolní Okamurovu stížnost Ústavní soud poněkud překvapivě – jak se teď módně říká – sfoukl jako svíčku. Přitom odklad prezidentských voleb by nutně neznamenal personální "vymření" soudu, neboť uprázdní-li se úřad prezidenta, navrhuje dle ústavy kandidáty na soudce ÚS předseda (předsedkyně) Poslanecké sněmovny.

Minulý týden zase Tomáš Langášek naznačil vládě, aby radši posečkala s podpisem smluv s církvemi ohledně restitucí majetku. Uvidíme, zda se i v tomto případě pan generální sekretář ukáže býti prozíravým prorokem.

Ale i kdyby ne, otazníky zůstanou. Ten hlavní lze formulovat následovně: nezobchodoval Pavel Rychetský (pochopitelně nikoliv sám, ale v rámci jisté skupiny) svou moc pustit, anebo zarazit konání prezidentských voleb? A neobchoduje dále, zvláště stal-li se prezidentem Miloš Zeman, v jehož vládě byl Rychetský místopředsedou?

Obsazení Ústavního soudu lidmi navrženými (po zákulisních dohodách) Milošem Zemanem může mít pro vládu fatální následky. Formální kvalita vládních předloh mívá zpravidla k dokonalosti daleko, takže nalezení hole, jíž se "vládní pes" párkrát pořádně přetáhne přes hřbet, asi nebude představovat velký problém. Vždyť na každý paragraf (včetně jeho případné ne/ústavnosti) existují minimálně dva právní názory a o tom, kterému je vhodné dát přednost, může v praxi rozhodnout vhodně naznačená politická vůle.

Politizace Ústavního soudu může též Českou republiku snadno přivést i k formálnímu zavedení poloprezidentského systému. Jak? Stačí, když prezident Zeman skutečně použije "extenzivní výklad" ústavy a Petra Nečase jednoduše odvolá. Vláda se obrátí na Ústavní soud s "kontextuální" argumentací, se kterou vyrukovala většina ústavních právníků i politologů poté, co se krátce po Zemanově zvolení tento nápad (asi nikoliv náhodou) objevil: jiné ústavní články přímé odvolání premiéra prezidentem vylučují. Ano, ale co když Ústavní soud právě ony ostatní články zruší či označí za podřízené ústavní formulaci, že prezident "jmenuje a odvolává předsedu vlády"?

Samozřejmě, jde o hodně "extenzivní" prognózu, nicméně popsaný scénář nelze plně vyloučit. Každopádně však i kvůli tomu, že levice ovládá Hrad a Senát, zatímco pravice vládu a sněmovnu, nyní hrozí asi největší politizace Ústavního soudu v polistopadové historii.

LN, 27.2.2013

Autor je politolog