31.7.2016 | Svátek má Ignác






JUSTICE: Exkomunistická soudcovská samoobsluha

28.3.2014

Nejvyšší soud ČR občas vynáší rozhodnutí, jež vyvolávají ve společnosti pochybnosti o jeho nestrannosti a nezkorumpovatelnosti.. Po překvapujícím rozšíření pojmu poslanecké imunity, jež zachránilo bývalé poslance Marka Šnajdra, Ivana Fuksu a Petra Tluchoře před trestním stíháním, vzbudil nově pozornost a kritiku rozhodnutím odmítajícím vylučování soudců z rozhodování kvůli jejich minulosti členů KSČ. Zápornou reakcí na předmětné usnesení č.j. 11 Tvo 31/2012 z 19. října 2012, uveřejněné teprve nedávno ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, je článek známého advokáta Václava Vlka ml. ze dne 19.března 2014 uveřejněný na serverech Pravý břeh a Parlamentní listy. Autor spatřuje ve zmíněném usnesení důkaz "pokulhávání" vyrovnání s komunistickou minulostí a "vystrkávání růžků" komunismu. Na rozdíl od soudců Nejvyššího soudu ČR dospívá k závěru, že soudce-bývalý člen KSČ by měl být vyloučen z řízení pro podjatost vždy, když účastníci řízení vnímají jeho politickou minulost jako závadu. Jeho názor souzní se závěry mého článku z 18. února 2010 Soudci už na listopad zapomněli, citovaného v ústavním nálezu z 15. listopadu 2010 č.j. I.ÚS 517/2010, proto mu vyjadřuji podporu.

O důvodnosti pozornosti, věnované usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 11 Tvo 31/2012, svědčí i okolnost, že kromě Václava Vlka si jej jiným způsobem všiml také vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan. Opřel o ně obranu proti protestu spolku Šalamoun, který považuje za nemravné, že bývalého ministra české vlády Martina Bartáka žaluje bývalý prokurátor a člen KSČ Dušan Táborský. Šalamoun vidí příznaky vlivu jeho minulosti v prokurátorské zavilosti, s kterou se snaží dosáhnout odsouzení obviněného i za cenu uvádění zjevně nepravdivých informací v obžalobě a vedením přípravného řízení způsobem co nejvíce obtěžujícím nejen obviněného, ale i jeho rodinu a svědky. Usnesení Nejvyššího soudu ČR posloužilo Ivo Ištvanovi jako argument k zastření nemravnosti počínání státního zastupitelství (současně se vyhnul vyjádření k otázce, zda smí žalobce lhát).

Tolerantní náhled soudců Nejvyššího soudu ČR na vliv předlistopadové minulosti na "použitelnost" soudců není novinkou. Tímto námětem se v letech 2011- 2013 několikrát zabýval vždy se stejným výsledkem: odmítnutím námitek proti působení bývalých komunistů v procesech, jejichž účastníci se cítili poškozeni rozhodnutím soudu. Zejména neuznal členství v KSČ za argument pro vyloučení soudce pro podjatost.

Odvolával se při tom i na některá usnesení Ústavního soudu, jenž se tímto námětem zabýval opakovaně v letech 2008-2010 a také převážně rozhodoval ve prospěch bývalých členů KSČ.

V případě Vlkem napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR šlo o odmítnutí stížnosti obviněného podvodníka, který s odvoláním na veřejnou známost jeho radikálních postojů proti soudcům s komunistickou minulostí se domáhal vyloučení pro podjatost předsedy senátu, jenž byl členem KSČ.

Nejvyšší soud ČR mu nevyhověl. Odůvodnění svého rozhodnutí věnoval značnou péči. Především rozebral obecné podmínky, za nichž lze soudce považovat za podjatého a domoci se jeho vyloučení z řízení. Těžiště jeho argumentace ale spočívá ve výroku: "Pokud obviněný v posuzované věci spatřuje podjatost předsedy senátu … pro jeho politickou příslušnost před listopadem 1989, pak tyto jeho námitky jsou samy o sobě ve vztahu k posouzení jeho případné podjatosti právně irelevantní. Je třeba připomenout, že ani z ustanovení § 60 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů…, ani z žádného jiného právního předpisu nevyplývá žádné omezení pro členy politických stran či hnutí (včetně členství v KSČ), proto členství v politické straně nelze samo o sobě považovat za důvod k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/2010, neboť toto rozhodnutí se netýká přímo otázky podjatosti soudců, ale otázky práva na poskytnutí informace ohledně členství (popř. kandidatury) soudců v Komunistické straně Československa v období před 17. 11. 1989."

Soudci Nejvyššího soudu ČR si to trochu zjednodušili: pro ně je strana jako strana a zákon o protiprávnosti komunistického režimu patrně nečetli.

Dlužno podotknout, že klíčový výrok páni soudci opsali z usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 11 Nd 52/2011 ze dne 31.3.2011 a č.j. 11 Nd 68/2011 z téhož dne, vydaných senátem v poněkud odlišném složení a zpracovaných ještě pečlivěji, s vyústěním do výroku: "Případné členství či kandidatura na členství v bývalé Komunistické straně Československa není důvodem ke konstatování, že jmenovaní soudci nebudou schopni v projednávané věci nepodjatě rozhodnout."

Obě rozhodnutí, vydaná v r. 2013, pocházejí od jiných senátů a jejich argumentace je podstatně jednodušší. Opírají se o citaci dvou rozhodnutí Ústavního soudu, který jimi neuznal členství v předlistopadové KSČ za překážkou objektivního rozhodování soudce.

Ústavní soud věnoval v letech 2008-2010 námětu dopadů členství soudců v KSČ pozornost rozhodnutími nestejné úrovně a rozsahu. V usnesení III. ÚS 2336/08 ze dne 27. října 2009 se v podstatě spokojil odkazem na skutečnost, že prosté členství v KSČ se neuvádí ve "velkém" lustračním zákonu č. 451/1991 Sb. jako překážka pro výkon funkcí v justici a prokuratuře. Podobně argumentoval i v usnesení IV.ÚS 682/09 ze dne 17. září 2009, jímž odmítl pochybnosti restituenta o nepodjatosti soudců Nejvyššího soudu ČR, bývalých členů KSČ, činných v jeho věci. V poněkud složitějším usnesení III.ÚS 3268/10 ze dne 24. února 2011 odmítl Ústavní soud námitku bývalého politického vězně, že by měli být bývalí členové KSČ vyloučení z jeho procesu pro možnou podjatost. Soud si částečně pomohl "vyzobáním rozinek" (co se hodí, vytrhni z kontextu a použij, vše ostatní zahoď) z obsáhlého ústavního nálezu č.j. I.ÚS 517/2010 z 15.listopadu 2010 a opět odkazem na lustrační zákon a jeho důsledky. Na odmítnutí námitek stěžovatelů v případě zmíněných usnesení stačily ústavním soudcům 2-4 stránky.

Naproti tomu ústavní nález z 15. listopadu 2010 č.j. I.ÚS 517/2010, o němž se soudci Nevyššího soudu ČR v pudu sebezáchovy vyjadřují, že se dané problematiky netýká, je 38stránkový dokument, který svým pojetím ostře kontrastuje se suchým formalismem odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Skutečně se zabývá posouzením oprávněnosti nároku občanů na informace o předlistopadové politické orientaci soudců, ale otázku pojednává v tak širokých souvislostech, že zasahuje celou problematiku jejich způsobilosti nestranně soudit, resp. rizika uplatnění reziduí komunistické ideologické indoktrinace v přístupu ke stranám řízení, souzeným věcem a výkladu práva.

Hned v úvodu odůvodnění ostatně Ústavní soud vysvětluje, že "poměrně značný rozsah odůvodnění tohoto nálezu je dán mimořádnou důležitostí zkoumané problematiky pro budování demokratického právního státu, ke kterému neodmyslitelně patří i upřímná snaha o vyrovnání se s totalitní minulostí a související potřeba podpory otevřené veřejné diskuse…"

Ústavní soud dále připouští, že "členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může kupříkladu vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti" a označuje za mylný výklad dřívějších judikátů Ústavního soudu jako podpory názoru, že "prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu."

Důležité a zcela opačné k uvažování soudců Nejvyššího soudu ČR je upozornění, že "neexistence nezávislosti či nestrannosti soudce může být dovozována jak v obecné (typové) rovině, tak v rovině konkrétní (vztah konkrétního soudce ke konkrétní věci či osobě). Při posuzování nestrannosti a nezávislosti nelze odhlédnout ani od jevové stránky věci; za validní kritérium je považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý k zaručení důvěry v soudní rozhodování. I toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba ve skutečnosti neexistuje (jak v subjektivní, tak v objektivní poloze) reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti soudce, nelze přehlížet případnou existenci kolektivního přesvědčení, že takový důvod dán je". Nedůvěra v nestrannost soudního rozhodnutí s sebou nese nedůvěru v právní řád. Přitom důvěra v právo patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu.

Pro oživení uvádím, že skutečně existují případy soudních rozhodnutí, vydaných soudci s komunistickou minulostí, jejichž důvěryhodnost podkopává kolektivní přesvědčení některých skupin veřejnosti, že si bývalí "soudruzi" v tísni vypomáhají. Uvádím jako příklad kauzu bývalého prokurátora Karla Vaše, obžalovaného za zavraždění generála Heliodora Piky. Městský soud v Praze jej senátem Luboše Vlasáka odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Zachránil jej "mladší soudruh a kolega", bývalý vojenský prokurátor v hodnosti plukovníka a bývalý člen KSČ Rudolf Tomašovič v roli předsedy senátu odvolacího soudu rozhodnutím o promlčení trestného činu. Dospěl k němu přímo zázračně: vzal si na pomoc tehdy ještě stále platný rakouský vojenský trestní zákon z r. 1855. Podle něj kvalifikoval Vašův zločin jako prostou vraždu, čemuž odpovídala pětiletá promlčecí lhůta. Tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, v němž namítla, že Vašův zločin měl být kvalifikován jako úkladná vražda. Jediným možným trestem za ni byl "provaz", který ovšem v té době byl již neproveditelný. Ale Vašovi bývalí spolustraníci na Nejvyšším soudu ČR se ztotožnili s Tomašovičovou právní kvalifikací a zločinec Karel Vaš byl zachráněn. Soudcům jistě nikdo neprokáže, že účelově zneužili formalistických kliček v jeho prospěch, ale ani od podezření je nikdo neochrání.

Ústavní soud dále upozornil na možnost uznání členství v KSČ za důvod k vyloučení pro podjatost, pokud by soudce rozhodoval v kauze, na jejímž výsledku by měl vlastní zájem. Jak si ukážeme dále, toto je velmi důležitá myšlenka.

Za klíčové považuji vyjádření, odvolávající se na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že " členství v komunistické straně vyjadřovalo v mnohých společenských sférách ztotožnění se (sounáležitost) s režimem, individuální angažovanost pro režim, tedy v podstatě aktivní prosazování komunistického režimu.Vstup do komunistické strany – obzvláště např. u právníků - býval (mnohdy) zárukou přímého provádění její politické vůle… v případě členství v KSČ nelze přehlédnout… že tito jednotlivci nadále zůstávali členy organizace, jejíž vedení a politická praxe se stále zřetelněji rozcházely nejen se základními hodnotami lidskosti a demokratického právního státu, ale i s vlastními programy a zákony." Ústavní soud pak dále nastoluje vůči právníkům, vstupujícím do KSČ, presumpci viny, neboť "v prvé řadě by měli stát právníci na stráži při ochraně demokracie… Již samotné členství jednotlivce v komunistické straně ji v jistém smyslu legitimizovalo, nepřímo podporovalo."

Posléze Ústavní soud uvádí, že po Listopadu 1989 došlo v Československu k zásadní změně, spočívající v nastolení hodnotového systému demokratického právního státu, od něhož mohl být hodnotový systém členů KSČ značně odchylný a může ovlivňovat i dnes rozhodování některých z nich. Nejde jen o podjatost, ale také o výklad zákona a o rozhodování, o jehož nestrannosti a nezávislosti lze hypoteticky pochybovat, neboť může být ovlivněno metodologií výkladu a aplikace práva, příznačnou pro komunistickou ideologii a související pojetí práva.

Jak je z výše uvedených úvah Ústavního soudu patrné, důvodů pro podezíravost veřejnosti vůči bývalým členům KSČ mezi soudci je více než dost. Je ovšem nepříjemné, že do podezření mohou v konkrétních kauzách upadnout i jinak čestní, nestranní, zkušení, právnicky vyzrálí soudci. V dané společenské situaci ale pro ně není jiné východisko než vyhýbat se rozhodování ve věcech, v kterých se může podezření probudit.

Vliv politické minulosti soudců na jejich rozhodování určitě tlumí veřejnost soudního řízení. Dohled veřejnosti obecně překáží uplatnění nekalých postupů, přenášení vztahů, postojů a pracovních návyků s původem v dobách panování protiprávního režimu. Za této situace je ovšem zvláštní, že veřejně se projednává pouze problém politické minulosti soudců, zatímco přežívání v soustavě státního zastupitelství bývalých prokurátorů, většinou současně též bývalých členů KSČ, velkou diskusi dosud nevyvolalo. Přitom jejich podíl na politicky motivované justiční represi byl určující, převažoval nad vlivem soudců. Byli navíc mnohem těsněji spjati s aparátem KSČ, tedy i vycvičeni v poslušnosti vůči politické moci. A měkké prostředí státního zastupitelství, v němž jsou právními předpisy a posttotalitním zvykovým právem chráněni před kontrolou veřejnosti, je pro konzervování reziduí předlistopadového přístupu k trestnímu právu zvlášť příznivé. Bývalí prokurátoři si díky tomu zachovali velkou moc, dosud držíce významnou část vedoucích funkcí. Není patrně náhodou, že všichni vedoucí státní zástupci, kteří provedli protiprávní zásah do "kauzy Čunek" a dovedli ji k zastavení, byli členy KSČ a měli významné postavení v prokuratuře.

Na závěr se vrátím k výše zdůrazněné myšlence, že příslušnost ke KSČ je zvlášť citlivou okolností v případě, že soudce sám má zájem na výsledku řízení. Platí to totiž o všech výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR. Všichni členové senátu soudce Antonína Draštíka, který rozhodoval o výše zmíněných pečlivě vypracovaných rozhodnutích z let 2011 a 2012, jsou jinak slušní lidé a kvalitní právníci, ale byli členy KSČ. V senátech, které vydaly rozhodnutí z r. 2013, bylo po jednom bývalém komunistovi. Původci všech zmíněných usnesení v nich nepřímo hodnotili i své postavení v justici. Nebyli nestranní, protože vyhověním zamítaným stížnostem a návrhům by zpochybnili také vlastní postavení. Měli se vyloučit z rozhodování pro subjektivní poměr k věci. Skutečnost, že tak neučinili, je usvědčuje z nepochopení dosahu změn hodnotového systému, ke kterému došlo pádem protiprávního režimu. Okolnost, že jejich usnesení mají dokonce být pramenem práva, je přiměřená kafkovským poměrům ve Švejkolandu.



Diskuse


B. Rybák
13:23
31.3.2014

V. Němec
17:14
28.3.2014

J. Novák
12:38
28.3.2014

P. Vaníček
9:53
28.3.2014

počet příspěvků: 5, poslední 31.3.2014 01:23









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.