Každému je dnes jasné, že nadšení ODS z r. 2010 pro nápravu poměrů ve státním zastupitelství její nástupci nepřevzali a zejména se neztotožnili s nastoupenou cestou k jejímu uskutečnění. Návrh nového zákona stáhla z parlamentu exprokurátorka Marie Benešová, z dopuštění osudu ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě. Paní ministryně Helena Válková pokračuje ve stáčení kormidla stejným směrem, přestože se osobnostně i názorově od své předchůdkyně výrazně odlišuje.

Účastníci výjezdního zasedání Ústavněprávního výboru PS ve Špindlerově Mlýně dne 4. září 2014 byli zklamáni, když jim paní ministryně poskytla místo paragrafového znění návrhu zákona jen dosti neurčité téze. Nicméně z různých jejích projevů i z vystoupení jejího náměstka Roberta Pelikána je již zřejmé, že vývoj má jít úplně jiným směrem, než jsme se domnívali ještě v době těsně po pádu Nečasovy vlády. K dalšímu upřesnění obrysů záměrů paní ministryně přispěl její rozhovor pro iDnes ze dne 11. září 2014, poskytnutý při příležitosti 14. evropské kriminologické konference, kterou v těchto dnech hostila Praha. Není z něj sice úplně zřejmé, zda paní ministryně půjde dále cestou vydání nového zákona či spíše novelizací současného, ale nemůže být dále pochyb o tom, že o převzetí Nečasovou vládou schválené koncepce přechodu na třístupňovou soustavu státního zastupitelství vůbec nehodlá dále diskutovat.

Pokud srovnávám obě proti sobě stojící koncepce, nacházím průnik pouze v důrazu na posílení stability postavení vedoucích státních zástupců (označované jako posílení jejich nezávislosti) a na úpravě vnitřních pravidel řízení, která chrání státní zástupce před zásahy zvenčí do jejich výkonu v projednávání konkrétních kauz.

Zásadní rozpor mezi oběma koncepcemi je v názoru na začlenění státního zastupitelství do soustavy orgánů státní moci. Podle Heleny Válkové má být státní zastupitelství výkonným orgánem vlády, přičemž podřízenost nejvyššího státního zástupce vládě, popř. ministru spravedlnosti má být „mostem“ pro přenos úkolů z vlády na státní zastupitelství a pro fungování zpětné vazby mezi nimi. To se tvůrcům schválené „státnězástupcovské“ koncepce nelíbí, protože jejich představám vyhovuje státní zastupitelství jako útvar volně se vznášející v prostoru státní správy a podřízený možná bohu, možná nikomu. Ve srovnání s německou, rakouskou a lichtenštejnskou právní úpravou je ovšem toto pojetí postavení státního zastupitelství a státních zástupců poněkud nadnesené: tam státní zastupitelství samozřejmě podléhá vládě a na státní zástupce se pohlíží jako na úředníky se speciální povahou práce. Řešení Heleny Válkové je tedy bližší evropským zvyklostem.

Další rozpor je v přístupu k vynucování odpovědnosti státních zástupců za zmetky. Helena Válková naznačuje, že by chtěla upřesnit základní definici kárného provinění, zpřísnit tresty a zejména zprůchodnit uplatnění regresní účasti státních zástupců na náhradách za majetkovou újmu, vyplácených postiženým nesprávným prováděním trestního řízení. To se tvůrcům schváleného návrhu nelíbí. V uplatnění těchto myšlenek vidí ohrožení nezávislosti státních zástupců. Raději prý nebudou rozhodovat, aby předešli riziku, že by se museli podílet na financování regresních náhrad. Současný stav je takový, že podmínkou vymáhání regresní náhrady je odsouzení kárným soudem. Protože za poškození účastníků trestního řízení nesprávným postupem státních zástupců se obvykle kárný postih neuplatňuje, škůdci se na náhradách svým obětem nepodílejí. V tomto směru je záměr paní ministryně Heleny Válkové významným krokem vpřed, ale patrně nepřinese očekávaný výsledek: soustava kárných žalobců totiž v podstatě nefunguje, jsouc ochromena stavovskou solidaritou. Kární žalobci nemají povinnost kárná provinění stíhat a většinou nacházejí omluvu pro jakákoli provinění. Neuvědomují si, že černé ovce mezi státními zástupci svými nepřístojnostmi poškozují obraz státního zastupitelství v očích veřejnosti natolik, že dobrá práce ostatních zaniká. Je možné, že právě svou velkorysostí k provinilcům pomohli vyvolat proti sobě nevoli, která vedla k opuštění původní předlohy zákona o státním zastupitelství. Viníkům promíjejí prakticky jakákoli darebáctví poškozující ostatní strany řízení: je jim dovoleno lhát, vyvolávat nenávist lůzy, urážet strany řízení, bránit projednání důkazů ve prospěch obviněných, prodlužovat vazbu nevinným, prostě cokoli. Pokud nevznikne mimoresortní orgán dohledu nad justicí a státním zastupitelstvím, kárné žaloby se podávat stejně nebudou, i kdyby došlo k zamýšlenému zpřesnění definice kárného provinění.

Zásadní nesoulad je v názoru na optimální uspořádání soustavy státního zastupitelství. Nečasovou vládou schválený „státnězástupcovský“ projekt počítá se zrušením vrchních státních zastupitelství. Tvůrci předlohy je považují za nadbytečný článek, který nevznikl z potřeby účelné organizace práce, ale jako projev bezradnosti při zrušení republikové prokuratury. Nejenže není nezbytný, ale naopak překáží v koloběhu informací mezi ústředím a prvostupňovou úrovní soustavy a ztěžuje sjednocování postupů přípravného řízení a žaloby na celostátní úrovni. Zastánci zavržené předlohy právem poukazují na rozpor mezi vysokými požadavky na odpovědnost nejvyššího státního zástupce za chod soustavy a drastickým omezením pravomoci vně jeho vlastního úřadu pouze na dva vrchní státní zástupce, zatímco všichni níže postavení si mohou dovolit ukázat mu zdvižený prostředníček. Tak slabé postavení žádný jiný nejvyšší státní zástupce nebo generální prokurátor v Evropě nemá.

Paní ministryně Helena Válková a její spolupracovníci naproti tomu namítají, že rušení vrchních státních zastupitelství, která dle jejich názoru dobře pracují, by uvrhlo soustavu do nejistoty. Mají samozřejmě pravdu, že přechod na třístupňovou soustavu by mohly provázet dočasné zmatky při předávání rozpracovaných případů a při převádění státních zástupců rušených vrchních státních zastupitelství na nová pracoviště. V dlouhodobém horizontu by ale výhody racionálnějšího uspořádání měly přebít záporný dopad potíží „záběhu“ třístupňové soustavy.

Nepřekvapuje, že paní ministryně Helena Válková naznačuje možnost ústupu od záměru na vydání zákona obecně. Nedojde-li k rušení vrchních státních zastupitelství, účelnost zavedení zcela nového zákona o státním zastupitelství se vytrácí: vše lze vyřešit novelizací toho současného nebo v některých případech i podzákonným předpisem.

Proti záměru přejít na třístupňovou soustavu se používá strašení přibližováním uspořádání soustavy prokuratuře a hromaděním nesmírné moci v rukou nejvyššího státního zástupce. Odstrašujícím příkladem mají být poměry předlistopadového Československa, v němž působila prokuratura a generální prokurátor měl velkou moc. Zapomíná se ale na to, že prokuratura není sprosté slovo, ale označení instituce, která působí ve většině evropských států, zatímco v Evropě je státní zastupitelství specialitou pouze Německa, Rakouska, České republiky, Lichtenštejnska a některých švýcarských kantonů, přičemž vnitřní systémy řízení v německy mluvících státech mají poněkud blíže k prokuratuře než české státní zastupitelství v podobě „podle Pavla Zemana & spol“. Zapomíná se na to, že předlistopadová prokuratura byla výkonným orgánem trestní politiky zločinné komunistické strany, zatímco naše státní zastupitelství je orgánem státu, který si hraje na demokracii a právní stát. Nikoho by nenapadlo svěřit organizaci a řízení velkého průmyslového podniku mistrům a vzít moc generálnímu řediteli, ale vydat chod převážné části státního zastupitelství do rukou vedoucím nižších stupňů organizační a řídící struktury se považuje za normální. Ostatně žádný z ústředních úřadů České republiky neřídí šéf, pro jehož postavení by platilo označení „Titel ohne Mittel“, blízko k té cti bude mít pouze nejvyšší státní zástupce. „Ohromnou mocí“ se vyznačuje postavení všech generálních prokurátorů a nejvyšších státních zástupců mimo ČR, ale není známo, že by hromadně ohrožovali základní práva občanů svých zemí.

Zveřejněné prvky záměrů paní ministryně Heleny Válkové vyvolávají obavu, že navíc zamýšlí dále oklestit pravomoci nejvyššího státního zástupce. Není zřejmé, jakým způsobem pak hodlá zajistit jednotný postup všech státních zastupitelství na celém území státu v provádění trestní politiky vlády. Jistě by mohla koordinovat postupy obou vrchních státních zastupitelství přímo z ministerstva. Podobně postupují v Rakousku, které nemá nejvyšší státní zastupitelství ani nejvyššího státního zástupce, pouze vrchní státní zastupitelství spolkových zemí, jejichž činnost usměrňuje ministerstvo spravedlnosti. Jenže Rakousko je spolkový stát a převažující část péče o právo a spravedlnost spočívá na spolkových zemích, zatímco Česká republika je unitární stát a vrchní státní zastupitelství nezapadají do obecného uspořádání struktur jeho státní správy.

„Státnězástupcovský“ a „ministerský“ projekt se částečně rozcházejí v přístupu ke zřízení „speciálu“ či „protikorupčního úřadu“. Ve srovnání s ostatními rozpory ale nemají nesmiřitelný význam.

Zatímco paní ministryně Helena Válková postupně odhaluje své záměry, Pavel Zeman, obecně považovaný za „otce“ Nečasovou vládou schváleného projektu (jeho doplňkem v rodičovském páru je v roli „matky“ Lenka Bradáčová), se tváří neproniknutelně jako sfinga a k věci se vyjadřuje velmi skoupě. Veřejnosti tak uniká, že uplatnění představ Heleny Válkové a jejích spolupracovníků dopadne na jeho osobní postavení zásadním způsobem.

V době, kdy se Pavel Zeman ujal funkce po odvolané Renatě Vesecké, veřejnost k němu vzhlížela jako k Žalobci Spasiteli a věřila, že dá státní zastupitelství do pořádku. Na jeho pověsti nelpěla žádná skvrna, takže jeho čistý obraz nepokazilo ani předběžné představení „kmotrovi“ Romanu Jurečkovi. Díky dlouhému působení v zahraničí neměl příležitost zaplést se s „kmotry“ a navíc získal mezinárodní rozhled, který některým odpůrcům jeho projektu chybí. Ujal se funkce s nadšením, dal najevo, že má jasnou představu, jaké institucionální změny státní zastupitelství potřebuje. Promítl ji do podoby návrhu nového zákona o státním zastupitelství. Díky způsobilosti k tvůrčímu myšlení a nepřehlédnutelné profesionalitě vyčníval vysoko mezi představiteli státní moci.

To vše paní ministryně Helena Válková pootočením kormidla zásadně změnila k horšímu. Intelektuální úsilí Pavla Zemana a jeho spolupracovníků vložené do příprav nového zákona o státním zastupitelství přišlo vniveč. Naděje na promítnutí strukturálních změn, vyvolaných novým zákonem, do zlepšeného stylu práce státního zastupitelství se vytrácejí. Někde se takovému zacházení s „kulturním dědictvím“ předchozí politické reprezentace říká „plýtvání lidskými zdroji“. Sám Pavel Zeman se z postavení „tahouna“ změn dostává do postavení druhořadého úředníka, který nemá co mluvit do podoby svého úřadu a může si pouze vybrat mezi dvěma možnostmi: buď zapomenout na vidiny lepších zítřků a spokojit se se skromnějším postavením, které mu vyplyne z přijetí ministerské koncepce, nebo jít. Proto by bylo zajímavé vidět do jeho hlavy, co se v ní děje v souvislosti s informacemi o záměrech paní ministryně Heleny Válkové. Totéž platí v menší míře o Lence Bradáčové, byť je v tomto ohledu čitelnější než Pavel Zeman. Nepřekvapilo by mě, kdyby jeden z nich nebo oba ocenili způsob zacházení s výsledky jejich úsilí resignací.

Také by bylo zajímavé vědět, zda jinak uvážlivá paní ministryně Helena Válková si riziko jejich odchodu uvědomuje a jak se k němu staví. Pokud by k němu došlo, bylo by na místě zahrnout jej jako velmi významnou položku do bilance ztrát způsobených opuštěním původního projektu a jeho nahrazení novým, který žádné podstatné změny k lepšímu v soustavě státního zastupitelství nepřinese.