Čekám na ochránce justice. Na odvážného muže či ženu, zastávající vysokou funkci nebo mající autoritu, která bez strachu z pohrdání, nahlas, odvážně a píárovým poradcům navzdory povstane na obranu justice a postaví se za ni. Pozorně se rozhlížím po české krajině, stoupám na špičky a tajím dech, abych zastánce nepřehlédla, zatímco oblíbenou fackovací pannu vláčí bahnem, napadají a všelijak ostouzejí.

Různé doby mají své hony na čarodějnice a kdekdo sledující vlastní cíle rád přiloží polínko, aby pak z postranní uličky sledoval davy neinformovaných nebo dobře zmanipulovaných, jak se radují nad lynčováním údajných viníků. Je symptomatické, že upaluje-li se soudce, shoří i část důvěry v justici, protože namísto posouzení skutku konkrétního pachatele zevšeobecníme jednoho nakaženého na celý, údajně promořený stav. Člověk totiž spíš uvěří tomu, v co chce věřit, než realitě, kterou nevyznává. A tak skoleni honbou za senzací věříme, že justice je prohnilá a co soudce, to lump. Navzdory průzkumům veřejného mínění je však realita jiná, ať ji přikladači polínek či vylepšovači vlastního mediálního obrazu vidět chtějí či nikoli. Většina soudců totiž dělá to nejlepší, co umí, podobně jako většina učitelů či lékařů, květinářek nebo kuchařek.

Přesto stále volíme soudy namísto zbraní

Naštěstí obecné přesvědčení je úhlem pohledu, jímž se neřídíme: Pokud je totiž právo skutečně porušeno, stále se obracíme na soudy. Sluší se napsat – chválabohu! Až spravedlnosti vskutku přestaneme věřit, vezmeme právo do vlastních rukou, ozbrojíme se a začneme ho vykonávat sami. Realita je dosud optimistická: Dvě třetiny soudních rozhodnutí nejsou napadeny odvoláním – považujeme je tedy za spravedlivé nebo správné. Jen třicet procent rozhodnutí odvoláním napadených je rušeno či měněno odvolacím soudem, který věc přezkoumává. Doba všech řízení se zkracuje navzdory enormnímu nárůstu případů a konstantnímu počtu soudců. Jinak řečeno jeden soudce dnes vyřídí víc věcí za méně času. A teď se podívejme na typického soudce: 21 let strávil přípravou na povolání – po právnické fakultě ještě tři roky za směšný peníz čekateloval a skládal složité justiční zkoušky. Nejspíš nesnil o velkých penězích – v soukromé sféře by si totiž vydělal víc. Motivací patrně nebyly pracovní podmínky či dobrá parta – soudcovství je samotářská práce a po většinu času je soudce sám se spisem nebo se stranami v jednací síni. Musel ujít dlouhou cestu k cíli a těžko lze předpokládat, že ji zahodí kvůli vidině úplatku s rizikem provokace či odhalení. Jeho práce je navíc veřejná – strany si jednání soudu běžně tajně nahrávají, po přečtení jediného paragrafu a bez znalosti soudního spisu si kdekdo myslí, že právu rozumí. Stalo se již roztomilou kratochvíli toho, kdo u soudu neuspěl, zveřejnit případ v médiích a namísto hledání vlastních vin hodit odpovědnost za problém na soudce.

Bez justice hrozí krevní msta

V poslední době se hodně mává přísně tajnou zprávou BIS. Z několika vět a ze dvou nakažených jmen se dovozuje, že je prohnilá a promořená celá justice. Jako bychom zapomněli na presumpci neviny – ještě totiž nikdo nebyl odsouzen. Abyste mi správně rozuměli – nehájím tady korupci ani nekvalitní práci. Usvědčíme-li úplatného či špatného soudce, nechť je ukřižován nebo upálen, tedy kárně stíhán, zbaven taláru a zostuzen. Vždy totiž půjde o exces, o výjimku, o selhání jedince. Tak jako pro jednoho opilého lékaře nelze usuzovat na opilý stav, z jednoho smilnícího učitele na nemorální učitelský sbor, z jednoho agresivního policisty na nefunkční policejní sbor. Nejspíš sami soudci zastání ani ochránce nepotřebují – jsou suverénní, protože musejí umět rozhodnout. Jsou stateční, protože bez odvahy nelze tíhu a odpovědnost povolání unést. Problém je ovšem někde jinde: kam půjdeme volat po právu, až justici zrušíme či až demoralizujícími řečmi zcela zničíme její kredit? Komu uvěříme autoritu, čí slovo budeme ochotni respektovat? Provinilé soudce suďme, ale institucí si važme, protože bez nich nezbude než vzít do vlastních rukou zbraň. Kvůli tomu jsme přece kdysi uzavřeli společenskou smlouvu, proto jsme krevní mstu zamkli do Pandořiny skříňky a ke spravedlnosti povolali justici.

Proto vyhlížím, kdo statečný povstane a řekne: zprávu BIS nepodceňujme, ale věřme justici, neboť ji k životu nezbytně potřebujeme. A každý, jemuž se prokáže nakažení, nechť jde z kola ven. Ba právě proto.

Článek vyšel 14.11.2011 v Lidových novinách pod názvem "Věříme, že justice je prohnilá. Ale realita je jiná"

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti