Okolnosti mě nutí, abych se znova zabýval podivnostmi v činnosti Okresního soudu ve Znojmě v souvislosti s odsouzením dvou pachatelů za jeden trestný čin. Psal jsem o nich již několikrát, ale příběh stále nekončí a okruh jednání, jež jako laik považuji za podivná, se opět rozšířil.

Dne 24. března 2005 odsoudil Okresní soud ve Znojmě senátem předsedy Jaromíra Kapinuse, bývalého člena KSČ, Tomáše Čepuru a Jaroslava Schindlera za přepadení dvou poštovních doručovatelek, kterého se měli dopustit v prosinci r.2003 a v březnu r.2004.

Dne 9. května 2011 odsoudil za stejný skutek stejný soud, tentokrát senátem předsedy Pavla Rujbra Antonína Škrdlu a jako jeho pomocnici Renátu Čučkovou. Antonín Škrdla se sám přihlásil policii s doznáním, dokonce přidal jedno dosud neobjasněné přepadení navíc.

V tomto řízení obžaloba neobsahuje žádnou zmínku o Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi. Během dokazování se nevyskytly žádné důkazy, jež by je usvědčovaly ze spoluúčasti na trestném jednání Antonína Škrdly. Přesto je Pavel Rujbr ve výrokové větě rozsudku označil za spolupachatele. Z důvodu porušení zásady žalovací a pro uznání viny bez provedeného dokazování spolek Šalamoun napadl rozsudek podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona, kterému ministryně Helena Válková nevyhověla.

Jakmile se Jaroslav Schindler dověděl o odsouzení Antonína Škrdly, podal návrh na povolení obnovy procesu. Soudci Jaromíru Kapinusovi ale nevadilo, že za čin, který prokazatelně spáchal jeden pachatel, jsou odsouzeni dva lidé, a jeho senát dne 24. května 2012 obnovu procesu nepovolil. Krajský soud v Brně v stížnostním řízení jeho absurdní rozhodnutí potvrdil.

Zamítnutí návrhu na povolení obnovy napadl podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona spolek Šalamoun, k němu se připojil také Jaroslav Schindler. Na základě stížnosti pro porušení zákona, podané exministryní Marií Benešovou, Nejvyšší soud ČR v rozsudku z 19. listopadu 2013 konstatoval, že došlo k porušení zákona v neprospěch Jaroslava Schindlera, zrušil rozhodnutí o nepovolení obnovy procesu a přikázal nové projednání návrhu na její povolení.

Soudce Jaromír Kapinus se ale k uposlechnutí příkazu Nejvyššího soudu ČR neměl. Jeho postup přezkoumala předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, která se v dopisu otci obžalovaného z 14.července 2014 vyjádřila: „S politováním jsem nucena konstatovat, že postup okresního soudu po rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona neodpovídá požadavku na přiměřenou rychlost řízení…“ Nicméně předsedkyně Okresního soudu ve Znojmě Lenka Krčálová (manželka Vladimíra Krčála, jednoho z přísedících senátu předsedy Jaromíra Kapinuse) přípisem z 5. srpna 2014 stížnost pro průtahy na Jaromíra Kapinuse odmítla jako nedůvodnou.

Na nečinnost soudce Jaromíra Kapinuse reagovali oba odsouzení 17.února 2014 žádostí o odnětí a přikázání věci, kterou se u Nejvyššího soudu ČR dožadovali předání řízení o povolení obnovy soudu mimo obvod působnosti Vrchního soudu v Olomouci. K jejich žádosti se Nejvyššímu soudu ČR vyjádřil předseda senátu Jaromír Kapinus příznivě. Přesto bývalý vojenský soudce Michal Mikláš ji zamítl usnesením z 16. dubna 2014 s odvoláním na ústavní zásadu, že nikdo nesmí být bez závažných důvodů odňat svému zákonnému soudci. Spis se k okresnímu soudu vrátil 5.května 2014. Usnesení Nejvyššího soudu ČR zde zůstalo „viset“ a žadatelé je získali až v červenci, kdy se o něm nejdříve dověděli z denního tisku.

Do věci pak vstoupil jako deus ex machina podivným způsobem recidivista Karel Peer, shodou okolností souzený rovněž senátem Jaromíra Kapinuse, který dopisy z 11. prosince 2013 a znova 9.dubna 2014 již z vězení vyrozuměl soudce, že podle informací, získaných přímo od Antonína Škrdly a dalšího vězně, bylo Škrdlovo doznání výsledkem jeho komplotu s Jaroslavem Schindlerem, který mu měl za ně slíbit odměnu. Karel Peer kromě toho zaslal 1. července 2014 vyděračský dopis redakci Znojemského Deníku, v němž požadoval částku 150 tis. Kč a písemnou omluvu za způsob, jakým o něm list psal. V případě, že nedostane peníze, hrozil uveřejněním zpráv a fotografií z intimního života zesnulého šéfredaktora Zbyška Dřevojana (o mrtvých jen dobré), „které by určitě rodina a konkurenční tisk toužili mít pouze ve svém vlastnictví“.

Jaromír Kapinus pak až 29. dubna 2014 zaslal oba Peerovy dopisy Okresnímu státnímu zastupitelství ve Znojmě, jež na jejich základě podalo dne 15. května 2014 Okresnímu soudu ve Znojmě návrh na povolení obnovy procesu Antonína Škrdly.

Následovalo usnesení senátu Jaromíra Kapinuse ze dne 24. června 2014 o vyloučení z řízení o obnově procesu, zdůvodněné zejména snahou vyhnout se spekulacím o možném ovlivnění rozhodování dopisy Karla Peera.

Ovšem proti tomuto usnesení podalo stížnost Okresní státní zastupitelství ve Znojmě, které Krajský soud v Brně dne 5. srpna vyhověl s tím, že Okresní soud ve Znojmě má o věci znova jednat a rozhodnout (dosud se patrně nestalo).

Jaroslav Schindler i Tomáš Čepura prohlásili tvrzení Karla Peera za pomluvu. Jaroslav Schindler na něj podal dne 25.července 2014 trestní oznámení, které ovšem Okresní státní zastupitelství ve Znojmě v srpnu r.2014 „udusilo“ jeho postoupením Okresnímu soudu ve Znojmě, kde má proběhnout obnova Škrdlova procesu. Karla Peera tím zvýhodnilo, protože bude slyšen pouze jako svědek před soudem a bude ušetřen přípravného řízení, které by proti němu vedla policie jako proti podezřelému. Domnívám se, že státní zastupitelství tímto porušilo princip oficiality, který mu přikazuje stíhat každý trestný čin, o němž se doví. Současně upřelo poškozeným ústavně zaručený nárok na soudní ochranu proti trestnému jednání.

Oba obvinění podali dne 8. července 2014 novou žádost Nejvyššímu soudu ČR o odnětí věci obnovy jejich procesu Okresnímu soudu ve Znojmě a o její přikázání Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě. Nenadálé vystoupení Karla Peera právě v době, kdy měl senát Jaromíra Kapinuse začít jednat o povolení obnovy jejich procesů, souznění obsahu Peerových dopisů s jejich nepřímým novým odsouzením senátem předsedy Pavla Rujbra, vyloučení senátu předsedy Jaromíra Kapinuse z jejich věci a jeho zrušení Krajským soudem v Brně, dále také podnět Okresního státního zastupitelství ve Znojmě k obnově procesu Antonína Škrly a jeho odporu proti vyloučení senátu předsedy Jaromíra Kapinuse vyhodnotili jako soubor intrik, jimiž se orgány, zúčastněné na jejich trestním řízení z let 2004-2005, snaží za každou cenu znemožnit nápravu křivdy, která se jim stala rozsudkem z 24. března 2005. Dodávám, že při psaní žádosti Nejvyššímu soudu ČR neměli k disposici úplné informace. Proto neshledali podivným chování předsedy Jaromíra Kapinuse, který o dopisech Karla Peera z 11. prosince 2013 a z 9.dubna 2014 vyrozuměl Okresní státní zastupitelství ve Znojmě až 29. dubna 2014 a teprve 24. června 2014 na ně dále reagoval vyloučením svého senátu z řízení.

Nejvyšší soud ČR se mohl žádostí o odnětí a přikázání věci ze dne 8. července 2014 zabývat až po 26. srpnu 2014, protože v rozhodné době byl spis od 1. července 2014 trvale „na cestách“, a to převážně v souvislosti s „hrátkami“ Okresního soudu ve Znojmě, Okresního státního zastupitelství ve Znojmě a Krajského soudu v Brně, zahájenými usnesením senátu Jaromíra Kapinuse o vyloučení z řízení o povolení obnovy procesu Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera. Rozhodl pak až 9. října 2014, a to tak, že usnesením opět bývalého vojenského soudce Michala Mikláše žádost zamítl.

Zatímco v prvních měsících po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o porušení zákona v neprospěch Jaroslava Schindlera senát Jaromíra Kapinuse nekonal, ač mohl, od 25. března 2014 se nezmohl na víc než na rozhodnutí o vyloučení, protože byl téměř nepřetržitě zbaven přístupu ke spisu. Je proto zcela jisté, že do 19.listopadu 2014, tedy do výročí vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR, neproběhne veřejné zasedání k projednání návrhu na povolení obnovy.

Lepší situace ale není ani v řízení o povolení obnovy procesu s Antonínem Škrdlou. Od podání návrhu dne 15. května 2014 až do dnešního dne neproběhlo veřejné zasedání a není nařízeno na nejbližších 30 dní (podle údajů z internetových stránek justice – rubrika InfoJednani). Soudce Pavel Rujbr je sice již dvakrát nařídil, ale pak je vždy znova odročil.

Uvedená situace je pro žadatele o povolení obnovy procesu neúnosná a nepřiměřená významu rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který vyslovil porušení zákona Okresním soudem ve Znojmě v jejich neprospěch.

Není vyloučeno, že proces Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera mohl mít hladký průběh, kdyby soudce Michal Mikláš 16.dubna 2014 vyhověl žádosti o odnětí věci znojemskému soudu, neboť by odpadly všechny „hrátky“, ke kterým došlo později.

Z hlediska budoucnosti procesu by patrně věci také prospěl, kdyby vyhověl aspoň druhé žádosti, podané 8.července 2014. Důvody, proč nevyhověl, stojí za pozornost. Především se opět odvolal na ústavní zásadu, že obžalovaný nesmí být odňat zákonnému soudci. Jako laik ale soudím, že si ji vysvětluje „vojensky“ jako právo soudce „vlastnit“ obžalovaného. Jde ale o opatření, které má znemožnit účelové odnímání a přidělování věci soudcům, vybraným tak, aby soudili podle zadání, ať již ve prospěch či v neprospěch obžalovaného. V této kauze se ale obžalovaní již při první žádosti snažili zbavit se soudce, který podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR porušil zákon v jejich neprospěch a v prvních měsících po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nespěchal s uposlechnutím jeho příkazu.

Dále pak soudce Michal Mikláš zdůvodňuje své rozhodnutí tvrzením, že od jeho dřívějšího rozhodnutí (cituji) „do současné doby nedošlo k žádné změně situace a nevyvstaly žádné takové nové skutečnosti, která by odůvodnily jiné rozhodnutí ve věci návrhu na delegaci. Rovněž nyní projednávaný návrh na delegaci vychází pouze ze subjektivního názoru obviněných a dalšího navrhovatele, o jakýchsi zákulisních snahách justičních orgánů ve Znojmě o zmaření obnovy jejich pravomocně skončeného trestního řízení…“ Na posílení svého názoru se zcela nepřípadně odvolal na ústavní nález ze 7.prosince r.1995 sp. zn. III. ÚS 90/95, jímž ve skutečnosti Ústavní soud ČR zrušil rozhodnutí o odebrání věci soudu, jenž stěžovatele zprostil obžaloby, a o jejím přikázání jinému, který měl být „objektivnější“.

Jako laik se domnívám, že v rozporu s tvrzením soudce Michala Mikláše z výše uvedeného přehledu událostí vyplývá, že od 16. dubna se ve věci odehrály významné události, které ve svém souhrnu mohly posílit nedůvěru obviněných k místním justičním orgánům. Byl jim vnucen soudce, který si je sám vědom svého choulostivého postavení v této kauze, který je již jednou poškodil porušením zákona, k nápravě svého jednání přistupoval liknavě, a nakonec rozehrál podivnou hru za účasti odsouzeného, jehož důvěryhodnost snižuje vyděračský dopis, zaslaný redakci Znojemského Týdne. Je jistě správné držet se principu zákonného soudce. Jemu je však nadřazen nárok na spravedlivý proces. Nedivím se ale obavám obviněných, že justiční orgány, které se podílely na jejich odsouzení ze dne 24. března 2005, jim spravedlivý proces neposkytnou. Dění od zamítnutí návrhu na povolení obnovy procesu ze dne 24. května 2012 až do současnosti jejich důvěryhodnosti nesvědčí.

Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR není opravný prostředek přípustný. Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler jsou zcela bezmocní a nezbývá jim, než se podrobit úsudku bývalého vojenského soudce.