Jsouce sami trapně nedokonalí, žádáme od prezidenta božskou dokonalost. Není rozdíl mezi těmi, kteří ho volili, a stoupenci jeho konkurentů. Nenapadá nás, že nám prezident nastavuje zrcadlo: jsme stejní jako on a on je stejný jako my, neboť my i on máme své silné i slabé stránky. Když se dopustí nějakého přešlapu, zlobíme se, smějeme se, nadáváme, vyzýváme ho k resignaci, ti s bližším přístupem k moci uvažují o právních prostředcích k odvolání. Rádi při tom přestáváme myslet na vlastní pochybení. Prezident se tak stává naším bavičem. Má proto nárok na naši pobavenou shovívavost.

Sledujíce jeho politické manévry, nemůžeme mu upřít jistou dávku geniality. Když vystupuje uvolněný v Týdnu s prezidentem v rozhovoru s Jaroslavem Soukupem, působí dojmem moudrého muže, díky svým dlouholetým zkušenostem a mírně pokročilému věku schopného nadhledu a obvykle nalézajícího správná řešení problémů, o nichž je řeč.

Trapnosti a veselí nastávají, když se vydá do světa justice. Má vlastní představu, jak by měly jednotlivé složky resortu spravedlnosti fungovat, a posuzuje události podle ní. Vůbec si nepřipustí, že resort spravedlnosti se neřídí jeho diletantskými představami, ale ústavou, zákony a zvykovým právem, tedy že všecko je jinak, než si myslí. Ke všemu se obklopuje rádci, kteří jsou na tom stejně nebo ještě hůř než on, popřípadě jsou sice vědoucí, ale lokajská nátura jim nedovolí mu odporovat.

Je-li pravda, že se v Rakousku chlubil, že sesadil předsedu Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu, možná v tu chvíli věřil, že to tak je, protože podle jeho představ by takovou pravomoc měl mít. Není to ani velká ostuda, protože jeho rakouští partneři asi vědí, jak se věci mají. Zejména jim to může být jedno, takže nanejvýš se chápavě pousmáli nad „vytahováním“ komického starce.

Zábavné jsou jeho útoky na Ivo Ištvana kvůli domněle hubeným výsledkům zásahu na Úřadě vlády v noci z 13. na 14. června 2013. Dokazuje jimi, že neví nic o pravidlech, jimiž se řídí akce státních zástupců, a napadá nepravého. Místo toho, aby se nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman ohradil proti jeho výrokům tím způsobem, který použil, měl Miloši Zemanovi nalít čistého vína: Ivo Ištvan je jen pěšák, který zasahoval mimo obvod své zákonem vymezené působnosti ne-li na přímý příkaz, tedy aspoň se svolením svého nadřízeného, a akci neměl ze své hlavy, pouze naplnil představu vyšší moci. Měl mu také vysvětlit, že nemohl provedení puče svěřit mé nejmilejší nepřítelkyni Lence Bradáčové, protože je příliš chytrá na to, aby se do takového dobrodružství nechala zatáhnout. Mimo to se nedalo vyloučit, že zprávy o přípravě akce by mohly z pražského státního zastupitelství předčasně uniknout. Ivo Ištvan se možná podrobil, jsa vyškolen politizujícím advokátním koncipientem Jiřím Pospíšilem, který jej vyhodil, když se vzepřel proti zásahu Nejvyššího státního zastupitelství přes jeho hlavu do živé kauzy Jiřího Čunka. Zejména měl Miloši Zemanovi otevřít oči vysvětlením, že výsledky puče nebyly malicherné, protože hlavního cíle bylo dosaženo: neúnosné poměry v sekretariátě předsedy vlády skončily vypuzením milenců Petra Nečase a Jany Nagyové z úřadu. Prezident by pak jako zkušený politik mohl přemýšlet, zda nebylo možné vyříznout vřed bez zneužití Šlachtových lidí a olomouckých žalobců, zda tento zásah nebyl důkazem slabosti naší demokracie, když na řešení politicko-morálního problému musela být povolána policie.

K pousmání byla také zpráva, že Miloš Zeman a jeho poradní tým nesouhlasí se zřízením Nejvyšší rady justice. Především v té době nebylo její ustavení na pořadu dne a na názor pana prezidenta a jeho společníků se nikdo neptal. I kdyby prezident a jeho rádci usoudili, že zřízení rady by bylo prospěšné, neměli by nástroje k převedení svých názorů do praxe. Ostatně znalosti prezidenta a jeho rádců o poměrech v justici jsou tak žalostné, že je dobře, že do nich nemohou zasahovat.

Humor končí ovšem tam, kde jde o lidskou svobodu. Miloš Zeman měl možnost zachránit před uvězněním udělením milosti nevinnou Michaelu Schneidrovou. Nepomohl jí. Schoval se za mínění ředitele právního odboru své kanceláře, který mu předložil bezduchý souhrn odůvodnění rozsudků, vylepšený nepravdivým tvrzením o pozdním nástupu žadatelky a Alexandra a Zdenka Zemkových do vězení. Ubohou ženu nakonec vyprostil z vězení Nejvyšší soud ČR, ale až po sedmi měsících strádání. Kdo má moc páchat dobro, má mravní povinnost ji využít.

Nicméně mezi spoustou balastu se v prezidentových výrocích přece jen občas zablýsknou zlatinky pravdy. Určitě měl aspoň částečně pravdu, když kritizoval rozhodování soudců Nejvyššího správního soudu. Vždyť např. rozhodnutí v neprospěch členů družstva Svatopluk fakticky znamenalo vyvlastnění soukromého majetku v desítkách milionů korun. Takové rozhodnutí je v podmínkách demokratického právního státu nepatřičné, byť jeho učené formálně právní odůvodnění nepostrádalo logiku. Ještě horší následky má řádění otalárovaných diletantů ve fotovoltaickém byznysu. Problematice oboru nerozumí, ale bez uzardění napáchali škody ve stovkách milionů až miliardách korun.

Oprávněná je také kritika nabubřelého mediálního doprovodu, jimiž své akce doprovází olomoucké vrchní státní zastupitelství. Je to nevhodné počínání i v případech, kdy koná oprávněné zásahy, což se o všech jeho akcích nedá říci. Nicméně pokud olomoučtí žalobci pociťují potřebu takto se ujišťovat o své skvělosti, dalo by se jim to odpustit, kdyby se občas nepouštěli do pronásledování nevinných lidí nebo kdyby naopak nebránili vyšetřování podezření ze zneužívání pravomoci soudci a státními zástupci či úředníky ústředních orgánů.

Miloš Zeman je neřiditelná střela a neplatí pro něj výjimka z pravidla, že starého psa novým kouskům nenaučíš, takže ve vztahu k justici se i v budoucnosti nejspíš dopustí dalších úletů. Nezbývá než se naučit snášet to s humorem a dívat se spíše na dobré stránky jeho způsobu výkonu funkce přímo voleného prezidenta. Je přece na co koukat.

Napsáno pro Security Magazin