V poslední době se odehrálo několik procesů a došlo k několika soudním rozhodnutím, které svádějí k výše uvedenému povzdechu. Jsem pouhý laik, a neumím tedy posoudit činnost či nečinnost justice z odborného hlediska, jako to činí velice zasvěceně třeba pan Jemelík, navíc jsem odkázán pouze na zprávy ze sdělovacích prostředků, které jsou velice kusé a často mají nějaký redakční nebo osobní podtext. Přesto bych rád, jako běžný občan, za kterého se považuji, uvedl několik svých postřehů či názorů.

Začnu zvysoka, rovnou soudem ústavním. Jako občan plně schvaluji jeho rozhodnutí o odmítnutí předčasných parlamentních voleb vloni v létě. Požadavek na ně vyplynul ze zbrklé akce jedné politické strany a jejich konání by byl jen precedens pro časy budoucí.

Naproti tomu nesouhlasím s jeho odmítnutím návrhu na snížení platů soudců za současné, dosud trvající krize státních financí. Copak soudci nejsou občany naší republiky? Nebo jsou občany jiné kategorie? Argument, že by zásahem do jejich platů byly snížena míra jejich nezávislosti, odmítám. Podle mého názoru míra nezávislosti soudu spočívá především v tom, jak své rozhodování řídí na základě platných právních předpisů a jak si do tohoto rozhodování nechá nebo nenechá někým mluvit. Protože má v rukou osudy lidí, je činnost soudců spíše než zaměstnání posláním, stejně jako u zdravotníků či učitelů. U těch ale ústavnímu soudu snížení platů nevadí. Nepřijímám ani argument, že výše platu a její nedotknutelnost jsou pojistkou proti možnému uplácení. Vždyť v aférách tohoto typu, které se provalily na veřejnost, velice často figurují osoby i s mnohem většími příjmy.

Pravomoc, ale i zodpovědnost soudců je veliká a mají plné právo být odpovídajícím způsobem za ni odměněni. Ale pořád jsou občany republiky a ostatní mají zase plné právo po nich chtít, aby s nimi drželi basu i v dobách nepříznivých.

Druhý proces, který mne zaujal, se týkal vora v zakoně. Nechci posuzovat rozsudek, k tomu mi chybí jak znalosti zákonů, tak znalosti spisu, ale zaujal mne jeden z argumentů zdůvodňujících osvobozující rozsudek. Mělo se v něm pravit, že svědectví předkládané svědky obžaloby jsou nevěrohodná, neboť se jedná o osoby již trestané a sledující podaným svědectvím svůj prospěch. Možná to tak skutečně bylo, ale není to těžká rána instituci korunního svědka, která je na svědectví právě takovýchto lidí postavena?

Zcela jiný dojem na mne udělal proces se žháři z Vítkova. Zde naopak soudce velice oceňuji, a to ne pro výši trestů, kterou obžalovaným vyměřil, ale za to, že pojmenoval podstatu činu tak, jak ho většina veřejnosti vnímala. Zločin především nelidský, uskutečněný s pevným záměrem ublížit, předem s rozmyslem připravený a - vzhledem k věku pachatelů - jistě i se záměrem získat obdiv a vážnost u svých stoupenců. Že byl proveden proti příslušníkům celkově neoblíbeného etnika, jeho závažnost ale podle mého názoru nijak nezvyšuje. Jde prostě o čin nelidský.

Věřím, že stejný pohled si zachová i odvolací soud a zcela odmítne námitky obhájců poukazujících v podstatě na pouhou mladickou nerozvážnost. Tu lze snad částečně akceptovat u pachatelů nezletilých, kterými ale odsouzení již určitě nejsou.

Co mi na tomto případě však vadí, je rozhodnutí o odškodnění poškozených a povinnost uhradit vzniklé náklady zdravotní pojišťovně. A to ne vlastní rozhodnutí, ale výše náhrady, u které si i soud musel být vědom, že je zcela mimo možnosti odsouzených. Pojišťovna se s tím nějak vyrovná, ale u poškozených vyvolá její neplnění zákonitě nejméně další trpkost. Silně to připomíná zcela nereálná rozhodnutí amerických soudů o více než stoletých trestech odnětí svobody.

V předchozích zprávách jsem se dověděl o dalším rozhodnutí soudu vzbuzujícím velké emoce. Jde o zamítnutí uvalení vazby na podezřelého v kauze „Anička“. Zde se ke stanovisku soudu přikláním. Vždyť přes veškerou péči sdělovacích prostředků a i podle vyjádření samotné policie nebyly proti podezřelému žádné přímé důkazy. To, že přiznal, že byl v kritické době v okolí nebo že měl batoh pohřešované v ruce, se může vztahovat i na další osoby, na které policie zatím nepřišla a které, včetně podezřelého, nemusí mít jinak s případem nic společného. Teď záleží jen na policii, zda podezření na tuto nebo jinou osobu doloží pádněji a zda si „svého“ podezřelého pohlídá. Jinak podezřelému propuštění na svobodu nijak nezávidím. Myslím, že to nebude mít, zejména kvůli médiím, na svobodě vůbec lehké, a to po celé Praze.

Tento případ je také dobrou ukázkou, jak sdělovací prostředky k podobným případům přistupují. Bezprostředně po odhalení činu, po delším či kratším přemílání prázdné slámy a emotivních vyjádření lidí, kteří o věci nic nevědí, reportér dramaticky prohlásí, že za daný čin hrozí obviněnému takový a takový trest odnětí svobody. Když pak soud vyměří dopadenému pachateli trest nižší nebo jej dokonce osvobodí, ať už pro prokázanou nevinu nebo pro nedostatek důkazů, veřejnost i média jsou přinejmenším udivena, ne-li rozhořčena.

Na druhou stranu musím uznat, že se novinářům často podařilo odhalit mnoho lidí považovaných policií za nedosažitelné nebo upozornit na svědky či na případy, které by policii unikly buď vůbec, nebo by se k nim dostala s velkým zpožděním.

Co říci na závěr? Nemáme to se soudy lehké. Nemají to ale ani ony lehké s námi. Prakticky u každé kauzy se cítí jedna strana jejich rozhodnutím poškozena. Co s tím? Nejlepší je se jim zdaleka vyhnout. Protože se to ale vždy nepovede, je důležité, abychom věřili, že rozhodují po právu. O to se musí snažit obě strany, ale i sdělovací prostředky, které snadno dokáží veřejné mínění jednosměrně ovlivnit. Pak se jim budeme sice vyhýbat dál, ale nebudeme se jich tolik bát.