Obsah sporů o návrh zákona o státním zastupitelství je košatější, než se mi jevilo ještě před týdnem v článku Tahanice o zákon. Do větší šířky je rozvinuli protikorupční aktivisté ze spolků Vraťte nám stát a Veřejnost proti korupci, kteří vyzvali předsedu vlády, aby projednávání zákona zastavil. Do jejich čela se postavila bývalá první náměstkyně ministryně spravedlnosti Hana „z Arku“ Marvanová, která asi dosud nestrávila rozčarování z poznání, že ministryně spravedlnosti Helena Válková se nepodřídí jejímu vedení. Po tažení proti jmenování Jana Sváčka místopředsedou Vrchního soudu v Praze (čímž si vyřizovala osobní účty) našla v boji proti ministerskému návrhu zákona další prostor k projevům nevole vůči bývalé neposlušné nadřízené. Mimochodem, návrh zákona se mi také nelíbí, ale jeho příprava byla dost dlouho v rukou 1. náměstkyně, která jej mohla samozřejmě postavit podle svých představ, kdyby… Další rozruch navodil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který vyvolal velký zájem médií vydáním souboru čtyřiceti čtyř připomínek .

Pavel Zeman si vedl chytře: číslovka 44 přitáhla pozornost, ale současně odpudila většinu komentátorů od zkoumání obsahu. Provedl jsem „pitvu“ souboru připomínek a v „pitevním protokolu“ jsem přidal dalších 13 námitek, jež ale z velké části směřovaly proti Zemanově argumentaci. „Pitvou“ jsem zjistil, že sedmnáct z původních 44 připomínek se týká nepodstatných maličkostí, formulačních chyb a nedotažeností. To samo o sobě neříká nic o kvalitě ministerské koncepce, ale ukazuje, že předložený návrh je spíše polotovarem než pečlivě připraveným podkladem pro projednání v legislativním procesu. Dalších čtrnáct připomínek se vztahuje k úpravě postavení státních zástupců a jeho náležitostí. V zásadě jsou projevem nespokojenosti se snahou o rozšíření pravomoci ministra spravedlnosti do oblasti personálního řízení státního zastupitelství a zvýšení tlaku na odpovědnost státních zástupců za pochybení. Částečně jim dávám za pravdu, zvláště z toho důvodu, že při současné kondici ministerstva jako úřadu by bylo vhodnější agend se zbavovat než nabalovat další. Ale vesměs jde o věci, v nichž by rozumní lidé měli bez potíží nalézt kompromisní řešení. Zbylých třináct připomínek se týká fungování státního zastupitelství v dalších oblastech jeho činnosti.

Překvapujícím je pro mne zjištění, že těžiště připomínek nespočívá v obhajobě záměru na přechod k třístupňové struktuře soustavy státního zastupitelství. Ten se naopak dostal pouze na okraj „operačního pole“. Na počátku sporů šlo přece hlavně o to, zda se mají zachovat vrchní státní zastupitelství, či zda mají být zrušena jako nadbytečný mezičlánek, protismyslně zužující pravomoc nejvyššího státního zástupce.

Posun těžiště se projevil nejen v číslovaných připomínkách, ale ještě více v jejich obecném úvodu. V něm Pavel Zeman především tvrdí, že přijetím zákona by se hlavou státního zastupitelství stal ministr spravedlnosti, což by bylo v Evropě velmi výjimečné uspořádání. Následkem změny poměrů by prý došlo k ohrožení nezávislosti státního zastupitelství. Ministerský návrh zákona ale takovou změnu nezavádí. Je stejně polovičatý jako platný zákon č.283/1993 Sb., neboť neobsahuje ustanovení o přímé podřízenosti nejvyššího státního zástupce ministrovi spravedlnosti. Dokonce rozšiřuje proti současnému stavu akční radius nejvyššího státního zástupce, do jehož podřízenosti přibude třetí vrchní státní zastupitelství. Ministrovi spravedlnosti nevznikají zcela nové pravomoci, pouze se ty současné prohlubují, ovšem toliko v oblasti nástrojů nepřímého řízení.

Od této nepravdy postupuje Pavel Zeman k polopravdě, když tvrdí, že přímá podřízenost státního zastupitelství ministrovi spravedlnosti bez funkce nejvyššího státního zástupce či generálního prokurátora je v Evropě neobvyklá. V tom má pravdu. Už ale neříká, že jasně formulovaná podřízenost nejvyššího státního zástupce či generálního prokurátora ministrovi spravedlnosti je evropským standardem, zatímco jím prosazovaná podřízenost přímo pánubohu by byla zcela výjimečnou „českou cestou“. Byl by přesvědčivější, kdyby mohl prokázat, že státní zastupitelství bez nejvyššího státního zástupce funguje jen s potížemi či že podřízenost nejvyššího státního zástupce ministrovi spravedlnosti vedla někde k politickému zneužití úřadu či dokonce k ohrožení demokracie. To ovšem prokázat nemůže, protože takový stav nikde nenastal.

Dále Pavel Zeman odmítá zásahy ministra spravedlnosti jako politické. Ministerstvo spravedlnosti je ale nepochybně odborný orgán s právnicky vzdělaným ministrem v čele. Označení „politik“ ve vztahu k ministrovi spravedlnosti vyslovují odpůrci ministerské verze zákona skoro stejně hanlivě jako „ničema, darebák“, ač se jedná o veřejného činitele, který na rozdíl od nich opírá své postavení o důvěru parlamentu, stvrzenou prezidentem republiky.

Odpůrci ministerského návrhu zákona stále kolem dokola citují mantru o nezbytnosti prohloubení nezávislosti státního zastupitelství na politicích a vyčítají mu rozpor s principy uspořádání demokratického právního státu. Zamlčují veřejnosti, že státní zastupitelství či prokuratura je nebezpečný represivní orgán působící v těsné součinnosti s policií. Všechny demokratické právní státy drží prokuraturu na uzdě prostřednictvím orgánů odvozujících svou pravomoc od vůle voličů. Nevědomost hříchu nečiní, takže velké části protikorupčních mluvků bychom mohli zanedbání této okolnosti prominout, ale jsou mezi nimi i odborníci se zkušeností z trestního řízení, kteří toto jistě vědí, a přesto klamou veřejnost.

Ostatně není úplně jasné, co přesně si odpůrci ministerského návrhu zákona představují pod pojmem „nezávislost státního zastupitelství“. Pavel Zeman na semináři v Poslanecké sněmovně dne 3. listopadu 2014 vyslovil názor, že trestní politiku státu vytváří parlament vydáváním zákonů a státní zastupitelství ji provádí. Uplatněním jeho představy by se vláda dostala na vedlejší kolej a státní zastupitelství by samo určovalo priority své činnosti a poměřovalo by vlastními kritérii účinnost své práce. Takový model řízení trestní politiky státu je ale v Evropě neznámý.

Naléhavost zájmu o nezávislost státního zastupitelství vyvolává obavy, že tento mocný úřad skutečně strádá deficitem nezávislosti. Zatím jsem se ale nesetkal se srozumitelným vysvětlením, kdo a jakým způsobem v současné době brání státnímu zastupitelství v nezávislém postupu proti narušitelům zákona. Naopak jsme svědky stále častějších případů kriminalizace významných veřejně činných osobností, které působí dojmem, že státní zástupci se nezaleknou skutečně nikoho a ničeho. Zhusta končí zprošťujícím rozsudkem, což na jedné straně působí dojmem, že trestní stíhání bylo zahájeno účelově s cílem poškození nepohodlné osobnosti, na druhé straně vyvolává pochybnosti o profesionalitě žalobců. Máme snad chápat jako důkaz nedostatku nezávislosti státního zastupitelství např. nezákonné „sestřelení“ policejního prezidenta Petra Lessyho nebo zničení politické kariéry Víta Bárty a parlamentní politické strany Věci veřejné? Je na politicích závislý dozorový státní zástupce, který déle než dva roky pronásleduje obviněnou bývalou ministryni Vlastu Parkanovou? Byla by ohrožena existenční jistota Pavla Zemana a Ivo Ištvana, kdyby pod dozorem státního zastupitelství neproběhly úkony „kauzy Nagygate“, jejíž následky vedly k pádu vlády a k předčasným volbám? Donutil někdo Ivo Ištvana, aby nechal uvalit vazbu na poslance Ivana Fuksu, Marka Šnajdra a Petra Tluchoře chráněné poslaneckou indemnitou? Zavázal si snad někdo Ivo Ištvana a jeho podřízeného Radima Mezlíka, aby nadměrně zatížili trestním stíháním předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, která musí sdílet soudní řízení s dalšími osmi obviněnými, s jejichž skutkem nemá a ani nemohla mít nic společného? Nastal by konec kariéry Ivo Ištvana a Zlatuše Andělové, kdyby neumožnili exprokurátorovi Dušanu Táborskému, aby znepříjemnil život bývalému ministrovi obrany Martinu Bartákovi a většině svědků přenesením vyšetřování do Ostravy a aby pak trapným vystupováním před nalézacím i odvolacím soudem marně usiloval o jeho odsouzení? Uvědomují si bojovníci za nezávislost státního zastupitelství, že stát musí za nedůvodné trestní stíhání vyplácet odškodnění řádově v desítkách milionů korun ročně? Jaký vliv by mělo vytoužené prohloubení nezávislosti státního zastupitelství na výskyt výše zmíněných nepříjemných záležitostí: bude jich přibývat nebo naopak ubývat? Bude stát platit více nebo méně?

Výše uvedenými pochybnostmi se nezříkám názoru, že lpěním na čtyřstupňové soustavě státního zastupitelství záměr na vydání nového zákona o státním zastupitelství postrádá smysl. Docela dobře by jej nahradila malá novela. Souhlasím s Pavlem Zemanem, že přechod na třístupňovou soustavu státního zastupitelství by umožnil její účinnější řízení. Nicméně bych se nevzdal pochybností o smysluplnosti mantry o nutnosti prohloubení nezávislosti státního zastupitelství ani v případě zrušení vrchních státních zastupitelství, stejně jako bych trval na účelnosti začlenění státního zastupitelství do struktury orgánů státní moci standardním evropským způsobem, tedy v podřízenosti ministru spravedlnosti. Východisko ze sporu mezi paní ministryní Helenou Válkovou a jejími odpůrci vidím v rychlém vypracování hybridní předlohy zákona.