Mnohé naše zvyky mají své kořeny v dávných dobách. V předvánočním shonu si opatřujeme jmelí, zlaté i zelené a dáváme je do váz nebo zavěšujeme jako dekoraci. Bez ní by nejspíše vánoční atmosféře něco chybělo. Přitom tušíme, že jde o prastarý obyčej, který je starší než naše Vánoce. V souvislosti s líčením života Keltů v Galii o něm v 1. století n. l. psal římský spisovatel Plinius Starší ve své Historia naturalis, která je považována za první přírodovědeckou encyklopedii. Budu z ní citovat:

Jmelí zelené

„Pojednávajíce o této věci, neměli bychom nechat bez povšimnutí obdiv, kterému se jmelí těší po celé Galii. Druidové, tak totiž nazývají své kouzelníky, nepovažují nic za posvátnějšího, než jmelí a strom, na němž roste, za předpokladu, že to je dub. Věří totiž, že vše, co roste na těchto stromech, je sesláno z nebe a je znamením, že tento strom si vyvolil sám bůh. Se jmelím se na něm lze setkat zřídka, avšak když je najdou, trhají je velmi slavnostně. Dělají to především v šestém dni luny, od něhož datují počátky svých měsíců, svých roků a svého třicetiletého cyklu, protože šestého dne je měsíc plný síly a doposud neušel na své dráze ani polovinu.

Když vykonají patřičné přípravy k oběti a hostině pod stromem, pozdraví je jako univerzálního léčitele a přivedou na místo dva bílé býčky, jejichž rohy nebyly dosud svázány. Kněz oděný do bílého šatu se vyšplhá na strom, zlatým srpem jmelí utne a zavine je do bílého plátna. Pak přinesou oběti prosíce boha, aby se jeho dar množil zároveň s těmi, jimž jej seslal. Věří, že nápoj připravený ze jmelí učiní neplodná zvířata plodnými a že tato rostlina je lékem proti všem jedům“, píše Plinius Starší ve svém rozsáhlém pojednání o jmelí, z něhož mimo jiné vyplývá, že se jmelí uctívalo nejen v Galii, ale i Pliniovými současníky v Itálii. Také Římané, kteří ale tak složité obřady při trhání jmelí neměli, věřili v jeho léčivé vlastnosti. Římané jmelí netrhali šestý den luny, nýbrž v den první.

Ne, nemám před sebou Pliniův Přírodopis. Převzal jsem to ze Zlaté ratolesti od Jamese George Frazera, z překladu, který u nás vyšel před 20 lety. Knihu popisující magické praktiky, rituály a mýty dávných i soudobých národů jsem si tehdy pořídil, ale sotva jsem ji zběžně prolistoval. Až nyní jsem se do ní podíval na jmelí. Je tam toho o něm opravdu napsáno mnoho. Obřady se jmelím provozovali Keltové, Slované, Germáni a kupodivu také Ainové v Japonsku a dokonce některé africké kmeny. Frazer zmiňuje používání jmelí v Čechách jako ochranu stavení před ohněm (stejně tak ve Švédsku). Ve Walesu sedláci – když bylo na stromech málo jmelí – říkali: „Žádné jmelí, žádné štěstí!“ A tím bych čerpání ze Zlaté ratolesti ukončil, protože je tam toho o jmelí tolik, že na další povídání by nedošlo.

Vždy jsme si před Vánoci někde ve stánkovém prodeji na náměstí jmelí pořídili. Zlaté i to zelené. Před pár lety jsme ale měli s pozlaceným jmelím problém. V pokoji, kde bylo ve váze, se rozprostřel zápach. Vybavil jsem si podobný puch jedné stříbrné barvy, která se u nás kdysi dala koupit a používala se na nátěr rour u kamen. Dokud se na rozpálených rourách nevypálila, byla nepříjemně cítit a při vypalování to už bylo nesnesitelné a muselo se větrat. Pak už bylo vše v pořádku. Také se používala na natírání výfuků vozidel.

Jmelí pozlacené

Jmelí ale vypalovat nejde a ani na balkóně se toho zápachu jmelí po několika dnech nezbavilo. V příštím roce jsme na to při pořizování jmelí dali pozor. Zřejmě se na trhu objevila nějaká levná zlatá barva, kterou začali prodejci zlatého jmelí používat, protože zapáchající zlaté jmelí bylo všude. Možná to bude jen regionální záležitost a jinde používají kvalitnější zlatou barvu, my jsme ale od té doby zůstali už jen u zeleného jmelí.

Před třemi lety jsem si v létě povšiml, že v nedalekém lesíku jsou některé stromy jmelím doslova obsypány odshora až dolů. Asi dva týdny před Vánocemi jsem se tam vypravil. Neměl jsem sice zlatý srp, ale jen švýcarský kapesní nůž. Schválně jsem jej s sebou vzal, protože se k němu váže nezapomenutelná příhoda, která z něj činí nástroj takřka rituální.

Kdysi při jízdě přes Švýcarsko jsme se zastavili v Lucernu, abychom si město prohlédli. Narazili jsme na obchod se zbraněmi a mne napadlo, že bychom si mohli na památku ze Švýcarska přivést kapesní nože. Vybral jsem si nůž se střenkou ve vojenském maskovacím provedení s bohatou výbavou a podobný nůž jsem koupil také synovi, který měl 12 let a nůž si velmi přál. Pak jsem si nůž prohlížel a také syn otvíral a zavíral čepele na tom krásném noži. Všiml si toho prodavač, takový starší pán a zjevně vystrašen nás prosil, abychom dali pozor, že nože jsou velmi ostré. Bál se, že bychom se mohli u něj v obchodě pořezat. Tak jsme nože zavřeli a vydali se projít po hradbách.

V jedné ruce jsem nesl fotoaparát, ale nůž jsem do kapsy nedal a stále jsem si jej zálibně prohlížel. Jednou se mi podařilo zavřít čepel tak „šikovně“, že jsem se lehce řízl. Nic velkého, ale krev tu byla. V ten okamžik syn vyndal ruku z kapsy a ukázal prst ovázaný kapesníkem. Asi tomu tak mělo být. V tu chvíli jsme se tomu museli všichni od srdce zasmát.

Tedy s takovým nožem jsem se vydal na jmelí. Kusem dřeva, které jsem tam našel, jsem ohýbal spodní větve a odřezával z nich jmelí. Pak jsem větvičky jmelí nožem upravil a ještě v lese z nich udělal několik svazků, které jsem svázal drátky z háčků na vánoční ozdoby. Jeden svazek jsme si nechali, ostatní rozdali s tím, že jde o vlastní sběr. Sice ne za úplňku a zlatým srpen, ale získaný rozhodně stylovějším způsobem než na stánku ve městě.

Loni mne však na stejném místě čekalo nemilé překvapení. Komerční sběrači jmelí „moje“ místo objevili. Nepočínali si ohleduplně. Stromy pokáceli nejspíše motorovou pilou. Zbyla po nich spoušť. Museli tam řádit za tmy a ve spěchu, protože po jejich loupeživém nájezdu dost větviček jmelí na poražených kmenech přece jen zůstalo. Na několik svazků jmelí stačily. Měl jsem ale divný pocit, že se účastním něčeho nepěkného.

Kdoví, říkám si, jak vůbec se to jmelí pro předvánoční trhy sbírá? Jsem ale optimista. Věřím, že všichni nejsou tak zvrácení, aby při tom stromy poráželi. Takže tento rok to bude všechno zase jinak. Jmelí ze stánku na náměstí a tentokrát snad i to zlaté. 

Jmelí na stánku

Foto: autor