aneb Námořnictvo bez moře

Byla to velká válka. Desetitisíce, možná statisíce mrtvých na moři i v poušti. Když po čtyřech letech v roce 1883 skončila, pohřbily bojující strany všechny nalezené mrtvé bojovníky do společného hrobu, jako kdyby umírali pro nic za nic.

Svým způsobem to byla pravda, neboť nepřátelství vypuklo, když přímořský stát Bolívie zvýšil cenu jednoho quintalu (asi 50 kg) sanytru (KNO3) o desetník, tedy o deset bolivijských centavos. Chile se cítila dotčená, protože v rukou jejích podnikatelů byla těžba a prodej tohoto vzácného nerostu, a vyhlásila Bolívii válku. Na stranu La Pazu se sice přidala Lima, ale Santiago de Chile nad oběma zeměmi zvítězilo. Jako vítěznou trofej získala 500 km bolivijského pobřeží se 158 tisíci čtverečními kilometry půdy, většinou pouště, na níž se však nacházel drahocenný sanytr. Od té doby se mu říká taky ledek chilský.

V roce 1992 jsem projížděl pouští Atacamou, o níž se říká, že je nejsušší na světě. Nemohl jsem si nevšimnout, opuštěných osad. Zastavil jsem auto a sešel z panamerické dálnice, která v těch místech kopíruje dávné běžecké stezky inckých poslů. Vesnička byla, jako kdyby ji lidé opustili před týdnem. Zaprášené prosté nádobí, primitivní lůžka, stoly a bedýnky, na nichž se sedávalo. Nechápal jsem, co se muselo stát, aby lidé tyhle prosté domky tak nakvap opustili. Snad nějaká tragédie… Našel jsem tam několik cárů novin, všechny z počátku roku 1920. Když jsem se vrátil do Santiaga de Chile, vysvětlil mi přítel, historik, že jsem navštívil jedno z míst, kterým Chilané říkají pueblos fantasmas, tedy osady duchů. V roce 2005 vyhlásilo UNESCO kanceláře některých tehdejších společností v těchto vesničkách za světové dědictví.

Suché klima konzervovalo a do dnešních dnů dochovalo příbytky kopáčů sanytru. Po dlouhou dobu byl součástí výroby střelného prachu, ale když němečtí chemici koncem první světové války dokázali vyrobit syntetický chilský ledek, stala se jeho naleziště v Atacamě bezcenná. Kopat ledek pro mírové účely, jako je například zemědělské hnojivo, se nevyplatilo. Propuštění dělníci opouštěli ze dne na den neútěšnou poušť, do níž museli všechno draze dovážet, vodu i jídlo.

V roce 1904 byla podepsána definitivní mírová smlouva, v níž se Chile zavázalo, že umožní Bolívii přístup k moři. Obě země však mají rozdílnou představu, jak by to mělo vypadat. La Paz by chtěl koridor a vlastní přístav, v němž by se pod vlajkou jeho země rozvíjely všechny aktivity podle bolivijských zákonů. Santiago naproti tomu tvrdí, že Bolivijci můžou využívat všech chilských přístavů, že vybudovali železniční trať z La Pazu do přístavu Arica. A že za skladování v něm platí velmi nízké sazby. Ty ovšem Bolivijci považují za vysoké. Přesto používají chilské přístavy, protože ty peruánské jsou mnohem dražší. Ekonomové v La Pazu spočítali, že přístavy v Chile stojí jejich obchodníky přibližně deset miliard dolarů ročně.

Peru za vlády Alberta Fujimoriho pronajalo Bolívii v roce 1992 na sto let na svém pacifickém pobřeží pětikilometrový pás o hloubce několika set metrů. Od té doby leží ladem. Nesmí se totiž použít k výstavbě obchodního přístavu, pouze k rekreaci. Jenže je tam obtížný přístup k pláži i k moři, místo je nevhodné ke koupání, plné ostrých skal, jež nejsou pod vodou vidět. Z tohoto důvodu tam nejsou ani rybářské lodě. Bolívie se prostě chce opět stát přímořskou zemí a tvrdí, že dohoda z počátku minulého století jí byla vnucena vítězi.

V posledních desetiletích Chile tvrdí, že je všechno v pořádku, ba dokonce že nikdy Bolívii žádný fyzický přístup k moři neslíbilo. Bolívie si posteskla, že za vlády generálů Pinocheta a Banzera byla dohoda nadosah, zatímco dnešní demokratická vláda v Chile nechce zasednout ke společnému stolu. V tomto tisíciletí se Bolívie konečně odhodlala obrátit se na Mezinárodní soud v Haagu. Chile, sebejisté si svým výkladem, souhlasilo, aby se jejich pří zabýval, a ten se v roce 2012 prohlásil za kompetentní věnovat se této kauze. V těchto dnech po letitých výkladech obou stran soud ukončil šetření a slíbil, že do několika měsíců vynese svůj verdikt.

Je pravděpodobné, že dá zapravdu Bolívii, protože ta pouze požaduje, aby s ní Chile jednalo s cílem dosáhnout dohody. La Paz je na tuto eventualitu už několik desetiletí připraven. Má početné válečné námořnictvo, admirála, který je přímo podřízen nejvyššímu veliteli, tedy prezidentovi. Jediné, co jí chybí, je moře.

Na jednu stranu nejsou rozhodnutí haagského soudu pro žádnou stranu závazná, na druhou, ať bude jeho výrok jakýkoli, bude mít velkou mezinárodní váhu a možná i dopad.