Tahle úžasná smečka byla součástí naší rodiny hezkou řádku let, a tak teď, když v krátké době odešli za Duhový most Kimi, Dulinka i Alánek, chci se z toho vypovídat a začnu vlastně od konce.

Alan

Alánek neměl nejlepší start do života – jezevčík jako dárek do hospodářství – špatná volba. Tak skončil jako sotva odrostlé štěně uvázaný na řetěz a místo boudy měl plechový sud. Když mu bylo něco mezi rokem a dvěma a byl vlastně pro hospodáře k nepotřebě, rozhodl se, že ho dá utratit. Tak mi to aspoň vyprávěla sestra mé tehdejší šéfky Ivy Táňa, jejímuž vzdálenému příbuznému Alan patřil.

Protože pro Táňu jsou pejskové a kočičky srdeční záležitost, ale tenkrát nemohla doma žádné zvířátko mít, uprosila svou babičku, aby si Alana vzala k sobě. Alánek se tak nastěhoval do domečku k babičce a dalšímu pejskovi.

Alan u babičky

Nejdřív ale musel podstoupit operaci močových kamenů. Měl vlídné zacházení, ale žádnou výchovu. Naštěstí měl úžasně přátelskou povahu, na lidi nezanevřel, ale poslouchat neuměl. Když ho Táňa vzala na procházku, na hodiny zmizel.

Taky měl zdravotní problémy – dvakrát musel podstoupit operaci močových kamenů – ta druhá se moc nepovedla, zůstala mu po ní neoperovatelná kýla, měl špatné zuby a drápy.

Žil u babičky spokojeně skoro deset let. Pak babička zemřela a obou pejsků se ujali rodiče Ivy a Táni. Pak ale maminka onemocněla a už se nemohla starat o domeček a jeho osazenstvo. Museli se nastěhovat ke své druhé dceři, kde byl ale dominantní pes, takže Alan s kamarádem tam nemohli. Táňa je jezdila krmit a venčit a začala jim hledat náhradní domovy.

Alan s druhým pejskem

Druhého pejska se podařilo umístit celkem snadno, s Alanem to bylo horší kvůli jeho zdraví, neposlouchání a zlozvykům. A tady v roce 2005 vstupuji do hry já. To jsem věděla jen to, že Alánek existuje a že se pro něj hledá rodina.

Bylo mi osamělého pejska líto, sama jsem měla Dulinku, moji rodiče ovčandu Kimi, bratr jezevčíka Broka a maďarského ohaře Atose. Napadlo mě, že bych mohla zkusit umístit Alana u mé tety v blízké vesnici. V srpnu jsem změnila zaměstnání a vrátila se z Hradce domů. Domluvila jsem si, že pro Alana do Hradce přijedu a vezmu ho tetě ukázat.

Alan na gauči

Když jsem Alana poprvé uviděla, zatrnulo ve mně – tichý, odevzdaný pejsek se smutkem v očích. Když jsem na otázku, co když ho teta nebude chtít, řekla, že si ho nechám, nastalo v rodině zděšení – on utíká, neposlouchá, občas se počurá, není to pes do bytu (to jsem ještě bydlela v paneláku).

No taky to tak dopadlo. Teta začínající tenkrát chodit o francouzských holích se bála nechat si pejska, který neposlouchá. Byl trochu problém, aby vetřelce skousla Dulinka, nepříčetně žárlivá a ukrutně rozmazlená, ale podařilo se. Očurávání futer jsme odbourali za pár dnů díky pamlskům rozdávaným za vyčurání venku.

Jen s tím posloucháním to nějak nevycházelo. Na volno poslechl jen Jakuba, jinak jsme s ním museli všichni jen na vodítku.

Alan na vodítku

Ze začátku jsem to zkoušela na volno, myslela jsem, že se bude držet Dulinky. Stalo se asi po dvou týdnech, že jsem s nimi šla přes pole a v dálce uviděla srnky. Sice dřív než Alan, ale vítr šel od nich k nám, takže moje snaha o přivolání byla naprosto marná. Dvě hodiny jsme s Dulinou lítaly po polích, přivolala jsem i Jakuba, aby nám pomohl hledat, po dvou hodinách za lesem jsem ho uviděla, jak uhoněný, s jazykem až na zemi, se vrací po své stopě zpět.

Jindy zase, když měl pejsky na starosti můj táta, v té době už trochu zapomnětlivý, neuvědomil si, že Alana má vést na vodítku, a pustil na volno všechny tři. Takže třeba mamka byla na pravidelném úterním výletě s přáteli, já jsem učila v Hradci, mobil jsem měla ztišený, ale před sebou na katedře – mé tušení průšvihu se ukázalo jako správné.

Alan na křesle

Nejdřív telefon od táty: „Alan mi utekl.“ Pak telefon od kamarádky Blanky: „Koukám z okna a u popelnic sedí tvůj pes.“ Prosba, aby se Blanka psa do mého příjezdu ujala, telefon tátovi, že pes je na světě – to celé k obveselení studentů.

Alánek se s námi pěkně sžil, Dulinka ho jako vůdkyně smečky vzala na milost natolik, že mu dovolila sdílet pelíšek. Já se vždycky těšila, až přijdu domů, obložím se na gauči jezevčíkama a vezmu si nějakou knížku nebo pustím televizi.

Hrát si neuměl, ale radoval se z vycházek, z pohlazení, jen vzetí do náruče jakoby se bál – to úplně odevzdaně vytuhnul, na rozdíl od Dulinky, která si nošení v náruči uměla užít.

Stačilo pronést, že se jde ven, a už začal poskakovat a v očích se mu objevily jantarové jiskřičky.

Ale ten smutek hluboko v očích zůstal. Takový hrabě Monte Christo, říkala jedna moje kamarádka. Taky se chtěl prát s každým psem, kterého jsme potkali. Kolem feneček naopak poskakoval v milostném tanečku, nejvíc miloval zlatou retrieverku Týnu.

Alan na koberečku

Když v dubnu 2010 odešla Dulinka, byl velmi smutný, pořád jako by ji hledal. Nemusel smutnit dlouho, v červnu jsem doplnila domácnost o štěňátko Korinku a Alánek zase ožil. Sdílel s námi život ještě dva roky, pak se najednou úplně sesypal, přestal chodit, nic v sobě neudržel – nastal čas se rozloučit. Byl s námi sedm let a podle Tániných výpočtů mu bylo skoro osmnáct let.

Foto: archiv Kimi