Hned v úvodu říká: „...už přes pět set let podobnou hlásku nevyslovujeme ...“. Tvrdím, že vyslovujeme. Tak především, na Moravě ji vyslovujeme, zejména na severní Moravě zcela zřetelně. Autor jistě nechce tvrdit, že normou psané správné češtiny má být čeština používaná v Čechách nebo snad dokonce v Praze.

Ale ani v Čechách se „y“ nevyslovuje jako „i“. Jen pro zajímavost, vezměme si názory cizinců: Rus řekne, my vyslovujeme tvrdé „y“, vy Češi nikoli. Ale Francouzi tvrdí pravý opak. Říkají, ve francouzštině není rozdíl ve výslovnosti mezi „i“ a „y“, zatímco vy ho tam máte, takže pozor na výslovnost, když se učíte francouzsky. Je to jen otázka počátku souřadnic. Rozdíl mezi ruským a francouzským je značný, my jsme někde uprostřed.

Existuje však i rozdíl ve výslovnosti „i“ a „y“ v pražské češtině, který rozpozná nejen francouzské ucho, ale i naše; můžete si jej poslechnout třeba v televizi. Nejvýznamnějšími představitelkami tohoto rozdílu jsou hlasatelky hlavních zpráv Borhyová a Čejková. „Y“ vyslovují tak tvrdě, že zní téměř jako hláska „e“ – ony „nevyslovují“ nýbrž „veslovují“.

Nikoli nepodstatný rozdíl existuje i v rozdílu mezi českou výslovností „y“ a „i“ ve slovech typu mýdlo – mejdlo, Vypich – Vejpich atd. Pokud by se přestalo psát „y“, čeština by ztratila vazbu mezi psaným a mluveným slovem a stala by se méně srozumitelnou. Cizinci učící se česky by si zoufali mnohem víc než při používání „y“ – výslovnost by ztratila logiku.

Žádný z dalších uváděných důvodů nemá opodstatnění. Ulevíme-li školákům, budeme podporovat jejich lenost a zejména pohodlnost učitelů. Odstraníme-li z jazyka historickou logiku, nastane zmatek.

Učitelka citovaná v článku tvrdí, jak je obtížné vysvětlit dětem slovo „zpytovat“. Takže jim to raději vysvětlovat nebudeme, když je to obtížné. A vezmeme jim potěšení z toho, že se naučí nové slovo. Kdo něco takového tvrdí, nezná dětskou duši.