24.5.2019 | Svátek má Jana


JAZYK: Vtutochvílové

21.10.2013

Člověk si občas něčeho všimne, něco přečte nebo zaslechne a ono se mu to uhnízdí v hlavě a už se toho nesmírně obtížně, dlouho zbavuje. Někdy je to stupidní písnička - jako se mi nedávno vynořil z hlubin paměti nesmírně hloupý popěvek "ladylí ladylou, trpaslíci trávou jdou". Opakovalo se mi to v hlavě celý den a já pořád přemýšlel, odkud to znám. Až pozdě večer jsem zavolal jednomu znalci, příteli Ivo Fenclovi, který mi potvrdil, že tu písničku natočil kdysi dávno František Ringo Čech a s jeho kapelou ji nazpíval Viktor Sodoma. Ulevilo se mi, písnička zmizela. Ivo bohužel zmínil další šílenost z dílny této dvojice, takže zbytek večera mi v hlavě hučelo "zelená je tráva, fotbal to je hra"... Jedna hrůza nahradila druhou. Příšerné.

Ale to jsou jen takové soukromé problémy, člověk jimi okolí nijak neotravuje, trápí se s nimi vnitřně. Horší je, když se mu vloudí slovo nebo fráze do řeči, to se odstraňuje obtížněji. Bývalé šlágry Čechovy kapely jsem nakonec vytěsnil jednoduše tak, že jsem pustil víc nahlas Radio Beat. Ale co se slovy, která člověk opakuje v řeči mimovolně, aniž si to uvědomuje? To už chce víc sebekontroly, a přesto se úspěch dostaví až po delší době.

My si ještě v předpubertálním období navykli říkat na konci věty (často ale i uprostřed ní) slovo "vole". Připadali jsme si dospělí a těšilo nás, že tím štveme rodiče i učitele. Dlužno přiznat, že mnohým z nás se toto slovíčko objevuje, jakkoli nezněle, při hovoru dodnes, mě nevyjímaje. Mně se dokáže vloudit do řeči, i když se snažím hovořit anglicky...

Ale to je pouze věc běžného projevu, před větším publikem se řečníci takových chyb většinou vyvarují. O to víc by ale měli dbát na kulturu svého vyjadřování pracovníci v médiích - hlasatelé, moderátoři, reportéři, zpravodajové, komentátoři. Týká se to zejména pracovníků v těch médiích, která označujeme jako veřejnoprávní. V nich právem očekáváme kvalitu mluveného slova nejvyšší. Zatímco v komerčních sdělovacích prostředcích na čistotu jazyka často rezignují, ty veřejnoprávní by měly být jejich pravým opakem, neboť ony jsou mimo jiné i etalonem mluveného slova a podle nich se nastavuje laťka kvality našeho projevu.

O to víc mrzí, když se setkáváme s opakováním různých klišé a nesmyslných obratů. Co ale u jejich zaměstnanců zaráží nejvíc, je očividná lenost myslet - nebo spíš malá slovní zásoba a pod kůží zadřený stereotyp vyjadřování. Typickým příkladem je nešvar častého používání obratu "v tuto chvíli". Není snad zprávy, jež by se bez něj obešla, a když člověk poslouchá zpravodajství pozorně, vydává se nebezpečí infarktu.

Poprvé jsem to zaregistroval během letošního povodňového zpravodajství. Reportér ČT stál na louce v holínkách s mikrofonem v ruce, v pozadí tekl potůček a my se dozvěděli, že "v tuto chvíli" potůček žádnou neplechu netropí. Jiný zpravodaj nám v dalším vstupu hlásil, že říčka za ním plyne "v tuto chvíli" klidně. Postupem doby se hlášení dramatizovala, ale stále byla provázena obratem "v tuto chvíli". U jednoho takového výtečníka jsem si dělal čárky - během půlminuty řekl "v tuto chvíli" pětkrát.

Dobrá, buďme benevolentní a vezměme jako polehčující okolnost dramatičnost prostředí a blízkost bouřícího živlu. Takto shovívaví ale nemůžeme být u hlasatelů, kteří sedí v klidu studia, ani u reportérů, již si svoji řeč mohli a měli dobře promyslet před vstupem do vysílání. Minulý týden jsme se bohužel dočkali toho, že Martin Řezníček, zpravodaj ČT ve Washingtonu, použil obrat "v tuto chvíli" během tří minut devětkrát! To už tahá za uši i značně otrlého diváka. Největší lahůdka pak je, když má moderátor někoho na telefonu a zmíněné sousloví používají oba. V takových okamžicích člověk intuitivně sahá po ovladači a mačká tlačítko "mute", protože tak "bohatý" slovník by mu mohl způsobit duševní újmu.

Vnucuje se otázka, k čemu vůbec na Kavčích horách platíme ty houfy redaktorů, šéfů redakcí, jejich nadřízených a vůbec celé vedení (dnes honosně nazývané management), když se mezi nimi nenajde jediný, kdo by na tento nedostatek upozornil. Copak v tom obrovském domě není člověk, který by dbal na kvalitu mluveného slova vlastních pracovníků? A od čeho jsou ty slavné rady vysílání? Aby sledovaly, jestli někdo náhodou neřekne pět minut před desátou sprosté slovo? Zřejmě jedině na to, protože nikoho nezarazí, že "vtutochvílové" neznají slova jako nyní, teď, právě, zrovna, v uplynulých minutách, v tomto okamžiku a podobně.

Že čeština dostává na frak, je všem lhostejné, hlavně když se vybírají koncesionářské poplatky, aby bylo na platy vedoucích pracovníků a vůbec pro celou tu masu lidí shromážděných ve firmě zvané Česká televize. O to jde samozřejmě v první řadě.

P.S. Jak jsem byl upozorněn, televizní zprávy jsou svou kvalitou ještě záhonem rozkvetlých růží. Hrobařem češtiny je prý zpravodajství sportovní. To sice nesleduju, ale dokážu si komentování takového přenosu představit: "V tuto chvíli se dostal k míči...", "v tuto chvíli kličkuje mezi obránci" a "v tuto chvíli dává gól". Potěš sportovní diváky pánbůh.



Diskuse


J. Šimonová
19:34
21.10.2013

K. Hinz
17:42
21.10.2013

J. Slanina
16:45
21.10.2013

B. Berlinski
10:18
21.10.2013

M. Bezouška
10:15
21.10.2013

M. Vondráček
:-)
10:32
21.10.2013

V. Dolnik
6:26
21.10.2013

počet příspěvků: 9, poslední 21.10.2013 07:34









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.