Nejsem přítelem nějakého hořekování a pesimistického vzdychání. Vždy a v každém údobí se najde něco, s čím by se člověk raději nechlubil. Většinou to ale není omluvitelné. Zejména, když je to vysvětlitelné. Jsou ovšem situace, které se vysvětlují dost těžko. Například mizerná znalost českého jazyka. Všude. V politice, ve školách, v rodinách, na internetu a bohužel i v mnoha médiích. V těch tištěných i v těch internetových.

Že hodně lidí dnes vůbec neumí uplatnit shodu podmětu s přísudkem, na to si již bohužel začínáme zvykat. Ti chytřejší to svádějí na počítač. Ale my píšeme špatně číslovky, data, děláme špatně mezery mezi pomlčkami a nedodržujeme řadu mnohých jazykových pravidel. A přitom dobrý vztah k mateřskému jazyku projevený jeho dokonalou znalostí nemá ani levicovou, ani pravicovou platformu. Špatná čeština se objevuje již i na nejrůznějších reklamních poutačích. Podnikatelských i politických.

Nelze se ani vymlouvat na úroveň školství. O jazyk a gramatiku musíme pečovat neustále, i v dobách, kdy jsme již dávno odrostli školním lavicím. Co jsme v nich zanedbali, můžeme později i dohnat, protože vzdělaný člověk se pozná, když promluví. Nebo když vám pošle vlastnoručně napsaný životopis.

Nejde pouze o gramatiku. Náš jazyk má také svoji krásnou historii, svůj vývoj, leckdy složitý a přetěžký. Pokud toho o historii jazyka málo víme, nemůžeme si k němu vytvořit potřebný vztah.

Tuhle jsme se s několika přáteli skoro pohádali o slovo vzduch. Je to krásné slovo a známe z něj plno odvozenin. Člověk by se vsadil, že jde o původní a staré české slovo. Leč je to jinak. Slovo vzduch čeština až do Jungmanna vůbec neznala. Přejala ho před víc než dvěma sty lety právě díky Jungmannovi, který ho na doporučení a radu Dobrovského dal do svého proslulého slovníku. A byl nejvyšší čas. Tehdy, počátkem 19. století se rodily základy české vědy a nevíme, jak by si poradila čeština například s významem slova vzduchoprázdno. Jungmann, ten starý lišák věděl dobře, proč Dobrovského poslechl. Později, jak píše Pavel Eisner, si čeští vědci pochvalovali, že jsou osvobozeni od terminologických nesnází. Kdyby nám zbylo jen to povětří, jak by se asi dnes nazývala vzduchovka, vzducholoď, vzduchotěsnost…? A kde to slovo vzal Dobrovský, když čeština do té doby znala pouze výraz povětří? Inu holenkové, z jazyka ruského. Náš vzduch je ruský vozduch.

Konec konců neuvěřitelné potíže měl ve dvacátých letech minulého století bratr Bohumíra Šmerala, Theodor Šmeral (1884-1940), který se pokusil poprvé přeložit Marxův Kapitál do češtiny. Některé ekonomické termíny čeština v té době neznala. Světe div se, doktor Šmeral si věděl rady. Dávno již před tím vydali Kapitál Bulhaři. A tak je české vydání Kapitálu plné termínů bulharských, o nichž se dnes domníváme, že jsou ryze české. Bylo by zajímavé udělat jejich seznam.

Pavel Eisner

Ona zmínka výše "jak píše Pavel Eisner", mi připomněla, že je tomu letos 125 let od narození Pavla Eisnera (1889-1958), milovníka a dokonalého znalce jazyka českého, ač sám byl rodem i životem "pražským Němcem". To o tom vzduchu nalezneme v jeho drobném dílku "Rady Čechům, jak se správně přiučit češtině". Pavel Eisner má na svědomí ještě další nádherná díla o češtině, například Chrám i tvrz (1946) nebo Čeština poklepem a poslechem (1948). Čeština dvacátého století nemá lepšího populárního vykladače a obhájce než tohoto muže. Vyrostl v pražské židovské rodině, v níž se hovořilo německy. Ale maturoval na české reálce a na pražské německé univerzitě vystudoval germanistiku, slavistiku a romanistiku. Jeho knihy o češtině a nejkrásnější překlady z češtiny do němčiny a naopak vznikly za německé okupace. Měl to štěstí, že na něj zcela nedopadla chapadla z žádné z totalit, i když jeho knihy vyšly krátce po válce a později již moc nevycházely.

Pavlu Eisnerovi vděčíme za mnohé. Neuvěřitelně vzdělaný člověk, znalec desítek jazyků, není dodnes vůbec doceněn, natož aby byl vzpomínán a připomínán. A přece díky němu se německý čtenář mohl seznámit s poezií Vrchlického, Sovy, Halase, Březiny či Durycha. Českému čtenáři zprostředkoval kouzelnou Píseň o Hiawathovi, verše Walta Whitmana či Smích staré Francie nebo známý titul Pan Kaplan má třídu rád. Do češtiny překládal Buonarrotiho, Sandora Petöfiho, Heinricha Heineho, Franze Kafku, Heinricha i Thomase Manna, Schillera, Franze Werfla, Egona Erwina Kische, Maxe Broda či Richarda Wagnera. Ale také Puškina, Turgeněva, dále díla spisovatelů z norštiny, perštiny, srbochorvatštiny, španělštiny, tibetštiny, italštiny, islandštiny a mnoha dalších jazyků. Jeho překladatelské dílo je neuvěřitelně obsáhlé.

Avšak největší láskou jeho byl český jazyk. Krátce po druhé válce píše kouzelné pasáže o češtině. Seznamte se například s heslem ŠETRNÝ. Autor o tomto výrazu píše:

Podařené slovo - svým dvojím významem totiž: šetrný na peníze (economical) a šetrný k někomu (regardful, délicat). Ve významu prvním šetrnost českých lidí mnohdy už proslula. Tak například: jsouce pobytem na Jadranu, odlévají si někteří v lázeňské restauraci z karaf na stole olivového oleje do lahviček na mazání. To dělá kůži dobře proti úžehu. I je v tom aktu šetrnost dvojí: k vlastní kůži, i k vlastní kapse. Jovanové číšničtí, Angličané, Francouzi, Američané a jiná mezinárodní pakáž pozoruje to šetrné počínání s nemalou zálibou, ale soudí přec jen, že je to počínání nedelikátní, a to hned dvojmo: jednak vůči restauratéru, jednak - a víc - z hlediska žaludečního nervstva. I dochází tu k paradoxu češtiny (a těch českých lidí): k šetrnosti nešetrné.

Není to kouzelná pasáž? Dávno již naši turisté nekradou v jižních destinacích olivový olej. Co je předmětem zájmu dnešních našich turistů, to je jiná kapitola. Zůstal zde snad jen onen termín "mezinárodní pakáž", který Eisner myslel pochopitelně v přeneseném slova smyslu. Jenže nám z doby dávných zůstal jako jakési neblahé dědictví. A tak naše různá pochybení zakrýváme poukazy na imperialisty, vykořisťovatele, kapitalisty, komunisty, bruselské byrokraty, sudetské Němce, zvrhlé Francouze, komunisty v Bílém domě, barbarské Američany, všudypřítomné Vietnamce, o světovou nadvládu usilující Němce, muslimy, přiživující se Cikány, fašistické Ukrajince, agresivní putinovce a já nevím ještě na koho.

Měli bychom více číst knihy o češtině, které napsal Pavel Eisner. Měli bychom více číst překlady nádherných děl světové literatury, která nám přeložil. Jenže proč. I když se narodil a zemřel v Praze, byl to přece jenom Němec.