Reality-show v Týnském chrámu skončila. Proč je třeba kvůli tak banálnímu cíli pořádat takové bulvární manévry a ještě to nazývat vědou je mi nejasné, ale vyjasnila se jiná věc. Týká se...

jazyka. Českého, nikoli Brahova. Nejdřív jsem se předčasně zaradoval, když jsem se dočetl, že Dánští a čeští archeologové otevřou hrob Tychona Brahe. Bez ohledu na můj názor na užitečnost takové činnosti mě velmi potěšilo, že si nemusím klást otázku „kam ten Tycho zase de,“ která mě napadala nad výplody mnohých českých autorů, jejichž texty jsou prolezlé tvarem Tycho de Brahe jako červotočem. V uplynulých letech jsem měl nejednu příležitost otestovat zvláštní, zřejmě psychologický, fenomén: Když dáte lidem přečíst text, v němž se vyskytuje jméno Tycho Brahe, naprostá většina jich přečte Tycho de Brahe, aniž se ono de v textu objeví. Jistě to svědčí o Brahově slávě a hlavně významu v dějinách vědy, když jeho, byť zkomolené, jméno je v myslích lidí tak zakořeněné, že jej ani nečtou.

Potkal jsem i výjimky. Jeden soudruh okresní tajemník (možná nebyl okresní, možná nebyl tajemník, ale soudruh to byl určitě), jemuž ředitel hvězdárny napsal řeč, kterou měl přednést při jakési oslavě čehosi, zvučným hlasem zahřímal týčo bráče. Ostatní soudruzi usilovně mysleli na to, že mají ženy a děti, takže se nikdo nesmál. Možná se nesmáli proto, že Tychonovo jméno se u nich nemělo kde hluboko zakořenit, ke kteréžto úvaze mě vede ještě jedna historka, kterou, přiznám se, znám jen z vyprávění, a v níž vystupuje možná okresní, možná tajemník, jistě však důležitý soudruh při politicky exponované prohlídce výstavy ve vstupní hale hvězdárny. Jeden z lektorů objasňoval význam závislosti svítivosti na povrchové teplotě hvězdy před prosvětleným H-R diagramem tak důkladně a hlavně dlouho, že jej soudruh blahosklonně přerušil, řka „nám to, soudruhu, jde stejně jedním uchem tam a druhým ven.“ Můj dávný kolega se na něj zahleděl a pravil: „Mně se hned zdálo, že se to nemá o co zarazit.“ Dnes žije v Austrálii.

Humor mě přešel, když jsem se druhý den dočetl, že Archeologové úspěšně vyzvedli cínovou rakev s ostatky Tycha Braha. Hned se mi dostalo i vysvětlení. Cituji: Tycho Brahe se původně jmenoval Tyge Ottesen Brahe, někdy je nesprávně uváděn jako Tycho de Brahe.

Tycho je latinská podoba jeho křestního jména, proto se někdy skloňuje podle latinského vzoru (2. pád: Tychona, podobně jako např. Cicerona). V příručce Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR se ovšem píše: "U některých jmen způsob skloňování kolísá: Tycho Brahe – 2. p. Tychona (starší, dnes méně užívaný způsob) i Tycha Braha/Braheho." Lidové noviny se rozhodly používat progresivnější variantu "Tycha Braha". Tady citát končí.

Hlavou se mi honí vidiny chmurných konců takové progrese. Proč se latinský tvar skloňuje podle latinského vzoru jen někdy? Tvar Tycha Braha jsem v životě neslyšel. Zato „starší, dnes méně užívaný způsob“ používají v mém okolí všichni. Pracuji v prostředí, kde je asi nejvíc příležitostí na toto téma pohovořit, a Tycha Braha opravdu nikdo neříká. Už jsem viděl napsáno Braheho a myslel jsem si o tom totéž, co o Kubiceho zprávě, jež hýbala sdělovacími prostředky v letech minulých. Říkal jsem si, že kdyby hlupceho, který to napíše, mohli soudit za prznění jazyka, navrhl bych soudcemu, ať jej pošle místo ke Katonovi rovnou za katem. A teď jsem se dozvěděl, že podle Ústavu pro řezání větve pod sebou (na co jej potřebujeme, když si každý může psát jak chce), je to zřejmě v pořádku. Asi to nějak rozchodím, ale prosím, nenazývejme cestu ke všeobecnému zprimitivnění jazyka pokrokem či progresí. Už teď čeština tou progresivní paralýzou trpí víc než by musela.

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové