Snad každý máme v oblibě některá slova. Myslím tím teď slova slušná, protože ta druhá jsou do značné míry společná, ale používají se jen někdy. Pokud se vůbec používají.

Než se nad slovy zamyslím, předešlu, že nejsem jazykovědec, v životě jsem vposledku zamířil k exaktním vědám, když jsem se přesvědčil, že některé taje jazyka jsou mi vzdálené. Ve škole, na kterémkoli stupni, jsem se potýkal s některými detaily gramatiky, především rozbor větný byl vždy osudovým momentem mého zkoušení. Na jedenáctiletce, vzpomínám dodnes, mi profesorka češtiny dávala při zkoušení z této látky čtyřku. Bylo to jako rána z milosti. Opakovaně jsem byl ujištěn, že rozbor větný je v zásadě jednoduchý, čemuž rád věřím, a na tuto neznalost nejsem nijak hrdý. Nezvládl jsem to, ale zase jsem se naučil chemické vzorce, které děsí jiné lidi. Dalším kamenem úrazu v gramatice byla pro mne interpunkce, takže u tohoto textu doufám, že redaktor zjedná nápravu, pokud by byly prohřešky do očí bijící.

Když se to shrne, je zřejmé, že jsem nereflektoval na dráhu spisovatele, protože spolu s uvedenými nedostatky většinou nemám nápady. Obdivuji autory, kteří píší krásnou literaturu. Nakonec ale i ty, kdo dokáží pravidelně napsat sloupek do novin nebo krátký komentář. Skončil jsem u prací vědeckých, jejichž jazyk je strohý, fantasii se uzda nepopouští, věty jsou stručné, bez příkras. Podobné je mluvené slovo, to vědecké.

Naopak mluvené slovo v běžném životě je neporovnatelně pestřejší a tím se dostávám k tomu, čím jsem začínal. K oblibě některých slov nebo obratů. V tomto ohledu je dnešní doba jedinečnou příležitostí k zamyšlení nad tím, co vlastně říkáme. Mnoho slov přejímáme z cizích jazyků, nyní zvlášť z angličtiny, ale přesto se obvykle snažíme, aby naše vyjadřování bylo transparentní. Poslední slovo předchozí věty patří k oné moderně. Transparentní je kde co. V tomto ohledu je jedinečný jazyk politiků slibujících transparentní vyjádření něčeho a pak se prodíráme mlhou - neprůhlednou, tedy netransparentní - v marné snaze pochopit, co nám vlastně bylo právě sděleno.

Tohle je jedno ze slov dnes tak oblíbených, ale jsou celé obraty, starší, které pořád žijí. Příkladem budiž ty, v nichž je slovo „díky“. Mnohdy si mluvčí zdá se vůbec neuvědomuje, že jeho vyjádření je dost absurdní. Třeba věta, že „střecha domu byla vážně poškozena díky mohutné vichřici“, je dost nesmyslná. Přinejmenším pro majitele oné střechy. Ten sotva děkuje silnému povětří. Ale zaposlouchejme se někdy do zpráv v mediích a uvidíme, za co všechno se dá děkovat. Sám se také někdy přistihnu, že chci být vděčný něčemu nepříjemnému.

Když jsem kdysi, před mnoha lety, začínal psát – opakuji, nestal jsem se spisovatelem, ale psal jsem krátké populárně-vědecké texty -, byl mým prvním učitelem již dávno zesnulý pan Bohumil Bílek, tehdy technický redaktor časopisu Vesmír. Poměrně záhy nahlédl, že bavit se se mnou nad mými elaboráty o rozboru větném nemá vůbec cenu, a zaměřil se na jiné stránky textů. Dodnes si, opět při sledování medií, ať mluvených či psaných, vzpomínám, jak mi nemilosrdně opravoval některé věty, zcela běžné. Například: „Tato stavba se nachází mezi silnicí a lesem.“ Pan redaktor mi vlídně pravil, že ta stavba se tam nenašla, ale prostě tam je. Podobné je tvrzení, že se Česká republika nachází v samém srdci Evropy. Stalo se, praotec Čech nešel dál a naše republika tu prostě je. Nenašla se tu, to jen praotec spatřil horu, v níž našel zalíbení. Větu o našem státě jsem si poznamenal z nějaké tiskoviny.

Potud jen namátkou slova oblíbená ve větách, tedy „díky něčemu“ a „nacházet se“. Asi bychom našli mnoho dalších slov, protože sami, každý z nás, máme nějaká v oblibě a používáme je častěji, přičemž naše záliba se nejednou postupně mění. Zalíbí se nám jiné slovo, ale může to být i grafický znak. Sám se přiznám k zálibě v pomlčkách. Můj přítel má rád středníky, takže když jsme spolu psali jakousi učebnici, navrhl mi nakonec, abych některé jeho středníky nahradil jinak formulovanou větou. Pokusil jsem se o to.

V poslední době se rozšiřuje další slovo: jakoby. Nedávno jsme s manželkou poslouchali v rozhlase kohosi, nevím už, kdo to byl, hovořil o něčem nezajímavém, takže obsah jeho řeči jsem zapomněl. Sledovali jsme jen četnost slova „jakoby“, které bylo skoro v každé větě, přitom v souvislostech mnohdy nesmyslných. Je to ošidné slůvko. Rovněž před nedávnem jsem slyšel nějakého politika, který posluchačům sdělil, že se v nejbližších dnes „jakoby sejdou“. Míněno bylo s dalšími politiky. U politika to moc nepřekvapí. Zato mne překvapila jedna sportovkyně, když redaktorovi sdělila, že v příštím zápase „bude hrát jakoby na sto procent“. Trochu mne to zarazilo, neboť od vrcholového sportovce čekáme spíš těch sto procent pořád. Ale snad tím naznačovala, že v předchozích zápasech to tak trochu vypustila, třeba „díky právě prodělávanému virovému onemocnění“. Poslední větu v uvozovkách jsem si vymyslel, ale už jsem zaznamenal, že dík je možné vzdát i chorobě.

Slova nás provázejí celý život, od doby, kdy začneme mluvit. Přesněji tedy po zbytek života. Některá jsou doslova nakažlivá, jiná se nám dostala do vyjadřování nějak sama a pak se nacházejí v řečovém centru našeho mozku. Tedy jsou tam, jak by mi to pan redaktor Bílek opravil. Výsledkem je občas kouzlo nechtěného. Nakonec už jen prosím čtenáře, aby přijali shovívavě tenhle text. Měla by to být jakoby úvaha.